Hlavní obsah

Pelta a Berbr? Fotbal funguje jako mafie, kapříci tam plavou i dnes, říká sportovní novinář Luděk Mádl

Třicet let svobodné žurnalistiky: sportovní novinář Luděk Mádl o fotbalu, mafii, dotacích i „zvířátkách na konec“. Na snímku fotbaloví šíbři zprava Jaroslav Starka, Roman Berbr a Miroslav Pelta v rozhovoru s novinářem na valné hromadě fotbalové asociace (Video: Tomáš Svoboda, Vojtěch Veškrna, Seznam.cz)

Pracoval s odposlechy účastníků jedné z největších sportovních korupčních kauz. Za svoji práci kolem aféry Ivánku, kamaráde dostal Novinářskou křepelku. Sportovní novinář Luděk Mádl o českém fotbalu, pyramidě vztahů, práci sportovních žurnalistů i Ivanu Horníkovi.

Článek

Luďku, plavou v českém fotbale i nadále kapříci?

Já se domnívám, že není důvod tvrdit, že by v něm neplavali. Plavali v něm vždycky. Nějaká ta aféra se provalila už v časech minulých. Ať už předválečných, ale podvádělo se i s tikety Sazky v padesátých letech. Podvádělo se rozhodně v devadesátých letech a i po roce 2000, kdy to odhalila aféra, pro kterou se vrylo označení Ivánku, kamaráde.

V té době jsme díky odposlechům měli možnost nahlédnout pod pokličku tohoto sportu. Zjistili jsme, že se v aféře pohybovala velká spousta lidí. Byla to plošná záležitost a řada těch lidí, jejichž problematické chování bylo naznačeno v odposleších, se v českém fotbale vyskytuje dodnes nebo ho dokonce řídí a má zásadní vliv. Není důvod domnívat se, že by ti lidé změnili principy svého chování. Je naopak důvod domnívat se, že tam nadále nebude všechno v pořádku, notabene v situaci, kdy se tam protáčí ještě více peněz než v minulosti.

Proč se prostředí fotbalu nedaří očistit se a zbavit se velkých štik?

To prostředí se samo měnit nechce. Bojím se, že to funkcionářům vyhovuje. Oni jsou zvyklí na to, jak to celé funguje. Mají v tom svoje jisté. Navzájem každý na každého něco ví. Ti lidé navenek musejí říkat, že by to tak chtěli, ale ve skutečnosti se toho bojí. To není o pěti lidech, je to o několika stovkách až tisících. Je to o celé pyramidě vztahů a o tom, jak jsou nastaveny mocenské principy.

Nikdo nepřišel s tím, že by to zásadně změnit chtěl. Byly tady nějaké náznaky. Veřejnost dávala své naděje do Ivana Haška, když byl krátce předsedou svazu, ale pak od toho utekl. To prostředí se nikdy měnit nechtělo. Veřejnost se diví a čeká se, až zasáhnou sponzoři, stát nebo novináři, ale to musí chtít hlavně ten fotbal, který si volí lidi ve výkonných výborech. To je otázka samotného fotbalového prostředí. Mnozí z těch lidí si vůbec neuvědomují, jak to fotbalové prostředí je nastaveno, a pokud si to uvědomují, tak s tím nic dělat nechtějí, protože jsou na to často líní nebo zbabělí.

Miroslav Pelta, bývalý předseda Fotbalové asociace ČR.

Ty jsi kdysi napsal, že fotbal má přesně takové vedení, jaké si zaslouží. Zaslouží si český fotbal lidi, jako je Roman Berbr či Miroslav Pelta?

Pánové Pelta, Berbr a spol. jsou přesně lidé z vrcholu té pyramidy. Ono to funguje vlastně jako mafie. Capo di tutti capi. To jsou ti nejmocnější, kteří stojí na čele pyramidy. Jsou to mocenské struktury, které se budovaly desítky let, a je obtížně je rozbít. Celá moc vzniká na valných hromadách okresních fotbalových svazů. Na těch okresech je minimální zájem o funkce.

Tuto příležitost uchopil Roman Berbr, který si před 25 lety přečetl stanovy a zjistil, že moc vychází z regionů a krajů. Jejich zástupci tvoří největší množství voličů na valných hromadách a v 90. letech tady nastala krize. Byli tam dědové, kteří dožívali z minulého režimu, a nikdo to po nich nechtěl převzít. Berbr oslovil své známé a bývalé rozhodčí a ukázal jim směr. Řekl jim, že když tyto pozice obsadí a tady budou pracovat, tak potom mohou vytvořit jednolitou masu, která na valné hromadě bude mít sílu, a budou si moci ten fotbal řídit podle svého. To se bohužel děje.

Může však někdo z regionů vůbec změnit český fotbal? Je v českém fotbale možné oponovat vrcholu pyramidy, aniž by se to kritikům nevymstilo?

Občas se ozve nějaký jednotlivý hlas, který se vůči tomu chce vymezit. V situaci, kdy je těch hlasů málo, tak je lze velmi snadno umlčet. Existuje na to celá řada mocenských nástrojů. Do nějakého odbojného okresu se pošle menší množství dotací, prostřednictvím rozhodčích lze zamezit, aby kluby z okresů postupovaly, lze přijímat celou řadu personálních rozhodnutí. Lze tam přijímat přísnější tresty v různých disciplinárních řízeních. Ve chvíli, kdy se objeví jeden nebo dva, tak se na ně sesypou tyto morové rány a ti ostatní si dají velký pozor. V situaci, kdy by nějaká rebelie probíhala na polovině okresů, tak už by to celé vypadalo jinak.

Fotbalová asociace dostává velké množství peněz od státu. Někdy se o ní říká, že je to vlastně největší neziskovka v Česku. Proč státu a politické reprezentaci nevadí toto dění ve fotbale?

Myslím si, že stát měl velkou příležitost udělat díru do fotbalu předloni, když propukla aféra s rozdělováním státních dotací, ve které byl obviněn a později obžalován Pelta, stejně tak Fotbalová asociace ČR jako právnická osoba. V té době zastávala tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová stanovisko, že obviněná osoba nemůže čerpat dotace. Toto stanovisko jí vydrželo čtrnáct dní. Kdyby se fotbal vyhladověl, tak by tam asi nastala situace, že by byl nucen k tomu, aby se v něm začalo něco měnit. To se nestalo. Do fotbalu dál tečou stamiliony, má se skvěle a nemá jediný důvod cokoliv měnit.

Pamatuješ si, co si dělal na přelomu dubna a května 2004?

Byl jsem u rodičů a ráno jsem pustil televizi a zjistil jsem, že tam proběhla zpráva o zatýkaní na benzinové pumpě na Vyškovsku. Říkal jsem si, že to bude práce a také byla. Začala tehdy Horníkova aféra. Na té pumpě byli zadrženi a zajištěni Jaroslav Hastík, který byl ředitelem fotbalového klubu 1. FC Synot a fotbalový rozhodčí Stanislav Hruška. Hastík u sebe měl 175 tisíc korun, podle svých slov pro svoji osobní potřebu. Začala se rozvíjet aféra, těch odposlouchávaných bylo mnohem více. Tohle se stalo o filipojakubské noci, kdy se pálí čarodějnice.

Na Žižkov a další kluby to uhodilo až v září. Jednu dobu to vypadalo, že v tom bude celá liga. Výsledkem toho šetření bylo, tuším, asi 30 potrestaných osob u disciplinární komise tehdy Českomoravského fotbalového svazu a patnáct osob potrestaných soudně. Byli to funkcionáři, rozhodčí, delegáti a potrestáno bylo i pět klubů bodovými odpočty a vysokými pokutami.

Bylo to něco nečekaného, nebo se potvrdilo to, o čem jste si všichni šuškali?

O tom, že se něco takového děje, se šuškalo a předpokládalo se to. Tušilo se to na řadě úrovní. Ti funkcionáři vždycky s arogancí sobě vlastní říkali, ať přineseme nějaké důkazy. Ty důkazy ukázaly, o čem se mluvilo. Přiznám se, že to šlo ještě hlouběji, než se dalo očekávat. V tom ohledu, že se prokázalo přímé napojení šéfů fotbalové asociace na celé dění. Konkrétně v osobě místopředsedy svazu, který zastával roli šéfa komise rozhodčích. Objevily se důkazy o tom, že si domlouval s Ivanem Horníkem, které rozhodčí nasadí na jednotlivé zápasy, aby se to hodilo Viktorii Žižkov. To už skoro naplňovalo znaky organizovaného zločinu.

Jak jste k tomu tehdy přistupovali? Byla to celá řada citlivých momentů včetně odposlechů a dalších materiálů, které mohly zásadním způsobem ovlivnit fungování českého fotbalu na další roky.

Když ta kauza propukla, tak mi bylo 30 let. Byla to největší věc, ke které se člověk tehdy dostal. Nám se tehdy v deníku Sport podařilo dostat k odposlechům. To byla velká materie, se kterou se dalo pracovat. Nebylo to úplně jednoduché. Byl to první únik odposlechů do médií, až následně v dalších kauzách se začalo řešit, jestli je to etické, nebo neetické, zákonné, či nezákonné s tím pracovat.

Tehdy to bylo novum. Myslím, že v řadě jiných případů bylo poukazováno na to, že s odposlechy je neradno pracovat, když je tam nějaký krátký úsek, něco, co může být vytrženo z kontextu. Co se týká fotbalových odposlechů, tak tam byla tehdy k dispozici asi pětihodinová sada odposlechů. Netvrdím, že to bylo kompletní, a dokážu si představit, že to bylo selektováno, aby tam někdo byl a někdo nebyl. Na druhou stranu vytvářelo to ucelený obraz, který by těžko bylo možné nějakým zásadním způsobem pokroutit.

Foto: ČTK

Roman Berbr.

Jak je možné, že se Horník po skončení části svého trestu znovu vrátil do fotbalového prostředí?

Horník u soudu dostal desetiletý zákaz výkonu práce ve fotbale. Po polovině lhůty si požádal o prominutí. Začal pracovat v Chomutově, potom na Střížkově a následně došlo k zajímavé situaci. Angažoval ho k sobě do Jablonce přímo předseda fotbalu Pelta.

Ono to zapadlo do kontextu. Horník, jak on říkal, jezdil na červenou a jezdil na červenou pořád. Na druhou stranu, kdo se v tom trochu vyznal a měl možnost nahlédnout do zákulisí, tak podobným způsobem se plus minus chovali všichni lidé v tom fotbalovém prostředí.

Nejvíce ze všech to odnesl Horník. Svým způsobem to bylo až trochu nespravedlivé vůči němu. Pelta z toho vyklouzl pozoruhodným způsobem. Zatímco Horník musel sedět v ústraní na tribuně po celých těch pět let, tak se z Pelty stal předseda asociace. Oba dva si nemohli moc co vyčítat. Možná se v Peltovi hnulo svědomí. Každopádně i ta argumentace, že si každý zaslouží druhou šanci, tam v ten moment asi svoji roli hrála. Přiznám se, že mi částečně bylo Horníka líto, protože si to vyžral za všechny. Ty odposlechy se navíc staly podkladem k vytvoření divadelní hry Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit. Ta hra zesměšňuje Horníka a baví nás každý silvestr.

Bavíme se tu spolu o fotbale. Ty tu používáš slova jako mafie, organizovaný zločin či vyhladovění fotbalu. Na druhou stranu, proč česká sportovní žurnalistika není v těchto věcech více aktivnější? Není trochu bezzubá?

To je složitá věc. Jak funguje český sportovní žurnalista? Jde si sednout na tribunu, podívat se, jak proběhl zápas a kdo komu přihrál. Následně se zeptá hráčů, jestli mají radost, že dali gól, a za týden to samé znovu. Myslím si, že to vychází i z politiky jednotlivých redakcí, kde je většinou sport vnímaný jako zvířátka na konec. Po všech kauzách v politice a zjištěních, co je nového s brexitem a kdo dostal Oscara, si ještě přečtete, kdo vyhrál a prohrál a jestli z toho měl radost. Na ty kolegy ve sportovních redakcích není činěný žádný tlak. Nejsou motivováni a vedeni k tomu, aby se něčím investigativním zaobírali. Česká sportovní žurnalistika zůstává v devadesáti procentech v popisné a povrchní rovině. Bohužel.

Proč nejsou čeští fanoušci aktivnější v boji za čistý fotbal a vadí jim to vůbec?

Fotbalovým fanouškům vadí, jak to s českým fotbalem vypadá. Je tady ten zásadní rozdíl vůči politice. V politice to funguje tak, že když veřejnost není spokojena s tím, jak je země vedena, tak ve volbách si může zvolit jiné politiky. Ve fotbale si fotbaloví fanoušci nevolí vedení fotbalu a ten spolek se změnit nechce, takže z toho vzniká taková plástev medu, která se táhne donekonečna, a nic se nemění.

Doporučujeme