Hlavní obsah

Po Broadwayi na skejtu. Je z toho cítit rebelie i změny, říká fotografka

Foto: Marie Tomanová

Mariin svět ukazuje lidi takové, jací jsou.

Reklama

16. 4. 12:10

Česká fotografka Marie Tomanová už roky žije v americkém New Yorku. Na Seznam Zprávách představujeme její projekt Young American a přinášíme rozhovor. Tomanová líčí změny tepajícího města a popisuje svou kreativní bezradnost.

Článek

Spojené státy americké se staly epicentrem nákazy covid-19 a nejhůř je na tom stát New York. A v jeho srdci, nejlidnatějším městě země, které se muselo izolovat, uzavřít a utichnout, žije mladá fotografka Marie Tomanová.

Začněme zhurta. Vedeme spolu rozhovor víceméně z karantény do karantény. Jak se vypořádáváte s úzkostmi, které v těchto dnech nepochybně postihnou v nějaké míře každého?

Na začátku karantény, vlastně hned poté, co jsem se vrátila z Čech, kde jsem ještě úplným zázrakem stihla otevřít dvě z mých výstav, to bylo psychicky dost náročné. Ten pocit nejistoty a očekávání těch nejhorších předpovědí pro New York byl hodně zdrcující.

Bojovala jsem s pocitem bezmoci a neustále četla zprávy, což mělo paralyzující efekt. Takže když začalo být jasné, že karanténa a současný stav situace nebude trvat pouze dva týdny, tak jsem se rozhodla přestat obsesivně sledovat zprávy a zaměřit se na pozitivní stránku věci.

Najednou mi do klína spadlo tolik času, že jsem nevěděla, co s tím. To se mi už dlouho nestalo. Začala jsem vařit, péct, přeorganizovala jsem byt, chystám se na archivování negativů, co mám v igelitkách za gaučem, a dokonce mám čas na moje oblíbené puzzle.

Marie Tomanová

Je česká fotografka, která patří k výrazným osobnostem současné mladé umělecké scény v New Yorku. Její tvorba se zaměřuje na otázky odcizení, identity, začlenění, genderu a sexuality, a to jak prostřednictvím fotografie, tak i videa. Je absolventkou ateliéru malby na brněnské FaVU. Nyní žije a pracuje v New Yorku. Tomanová svou tvorbu představila na mnoha výstavách, např. SPRING/BREAK Art Show (NYC), SO1 Galerie, Tokyo (JP), EEP Galerie Berlin, Berlin (DE), a o její práci se také psalo v magazínech The New York Times, Dazed, i-D a v mnoha dalších.

Vaše práce je hodně o vnímání sama sebe. Máte pocit, že to izolace spíš prohlubuje, nebo naopak?

Prvních pár let v Americe jsem si užívala každou volnou chvíli na psaní deníků, introspekci, zachycování autoportrétů a takovou vnitřní cestu sebepoznání, protože jsem trávila spoustu času sama. V dnešní době to je úplně jiné, jsem už v America tak dlouho, že East Village je můj domov, mám tu přátele a vím, že sem patřím.

Díky izolaci jsem si uvědomila, že moje práce je čím dál víc o jiných lidech, propojování, setkávání a vytváření nových přátelství. Lidé, společnost a pocit města pulzujícího životem jsou pro mě důležití a uklidňují mě. Takže vidět ten tichý a prázdný New York byl šok. Ale každý den v 19 hodin otevírám okno a blaženě si užívám hlasy a tleskání Newyorčanů, kteří povzbuzují a děkují lidem v první linii. Lidé ve městě teď nejsou vidět, ale pořád tu jsou.

Popište mi, jaké jsou teď newyorské ulice a bulváry.

Neuvěřitelně prázdné. Už několik týdnů v kuse. Ta změna byla opravdu radikální a bylo to hrozně cítit ve vzduchu. Prvních pár dní jsem měla pocit, že jsem úplně v jiném městě, a působilo to katastrofickým dojmem. Teď už jsem si na to docela zvykla a je to teď až téměř idylické. Nikde žádné zácpy aut, Uberu a taxíků, nikdo netroubí. Je ticho a klid a sem tam lidé, kteří se procházejí po ulicích, v dnešních dnech už skoro všichni s rouškou. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se auta do města nevrátila. A lidé začali víc chodit pěšky nebo používat MHD, která je v New Yorku na docela dobré úrovni.

Já se většinou pohybuji po městě na kole a momentálně to je naprosto úžasný pocit. Nemusím se neustále ohlížet, jestli mě nesrazí nějaký taxík v přehuštěné dopravě a můžu se prohánět prázdnými avenue a užívat si tu svobodu. Stejná euforie je vidět u holek a kluků na skejtu, kteří si ty prázdné ulice užívají stejně jako já a prohání se prázdnou Broadwayí. Je v tom všem v pozadí cítit pocit rebelie a velké změny, která nás obklopila a snad povede k lepšímu.

Young American

Budete-li se dívat na portréty ze série Young American pozorně, zjistíte, že vás pozorují zpět. To je alfa a omega tohoto projektu. Ten je totiž o naději, víře a síle, které jsou s mládím spojené. Je o lidském poutu, o lidskosti, kterou všichni sdílíme. Portréty zobrazují Ameriku, ve které je individualismus oceňován, a ne odsuzován pro nedostatek jednotvárnosti. Prosazuje a uznává pojem „sebe“, a to ne skrze idealizované standardy genderu, krásy nebo sexuality, ale jako to, co všichni jsme - unikátní bytosti. Takto zní úvod kurátorského textu z výstavy v Pragovce, kterou měla Tomanová v říjnu.

Rozhodnutí emigrovat bylo pro Tomanovou jedno z nejzásadnějších v jejím životě. Vykořenění, komunita, identita a vzpomínky se staly klíčovými tématy jejího fotografického díla. Fotografická série Young American umožnila Tomanové najít samu sebe v kontextu amerického prostředí a společnosti.

První monografie Tomanové s názvem Young American a s úvodním slovem od Ryana McGinleyho byla vydána v březnu 2019 nakladatelstvím Paradigm Publishing.

Myslíte, že se bude muset New York, právě s jeho lidnatostí a nevázaností, v době postkoronavirové změnit?

Změna už jde cítit teď a do úplného normálu, jaký známe z předkoronavirové situace, se podle mě už nevrátíme. Určité věci se změnily natrvalo, stopy pandemie si každý poneseme v sobě a promítne se to do hodnot společnosti v budoucnu. Ale myslím, že to nebude takový problém. Realita se jen prostě trochu přetvořila, aniž bychom nad tím měli kontrolu. Ale třeba zrovna Newyorčané jsou dost otrlí a houževnatí, tak myslím, že nebude zase takový problém se přizpůsobit.

A jeho (mladí) lidé? Když žijí v New Yorku, mají asi určitý vztah právě k té živelnosti. Jak se vypořádají s tím zklidněním?

Spousta mladých lidí z města odjela. Jak se zavřely vysoké školy, tak to pro ně znamenalo návrat domů na předměstí New Yorku nebo do jiného státu, kde bydlí jejich rodiny. Většina mých přátel dostala v práci home office, tak kdo mohl, také odjel pryč, buď k rodině nebo na chatu. Sleduji to a komunikuji teď převážně přes sociální sítě a myslím, že většina aktivit se přesunula v této době právě tam.

Jaký projekt jste kvůli krizi musela zrušit nebo odložit?

Měla jsem celý rok 2020 detailně rozplánovaný s několika výstavami, jak v newyorské Chelsea, tak v Evropě a opět i v Tokiu. Zároveň bylo v plánu několik focení do jarních a letních vydání předních českých i amerických časopisů, od GQ po V Magazine, na které jsem se moc těšila. Ještě před měsícem a půl vypadal můj rok 2020 naprosto idylicky a hekticky. Teď to všechno visí ve vzduchoprázdnu. Už se moc těším, až budu moci zase pracovat, ať už třeba v trochu pozměněném formátu či přístupu.

Láká vás tahle doba i fotograficky? Máte vůbec chuť fotit?

Na začátku karantény jsem byla trošku bezradná, izolace mi postavila obrovskou překážku do mého kreativního procesu, který se točí hlavně kolem potkávání lidí. Takže jsem začala řešit, jak fotografování pojmout z úplně jiného úhlu. Přirozeně z toho vyplynulo zachycovat město, když mě teď poprvé nerozptylují všudypřítomní lidé v něm, a přemýšlím nad novými projekty s lidmi, které chci uskutečnit. Kreativita je úžasný proces a většinou mi pomáhá se se situací vypořádat. Takže čím hůř je, tím více fotím.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené