Hlavní obsah

Po koronaviru přijde čas na léčbu slepých skvrn

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Česko má prý nejmenší procento chudých v Evropě. Jenže Eurostat to počítá bez exekucí.

Reklama

14. 3. 13:00

Česká politická debata se utápí v pěně dní, která brání ve výhledu na skutečně klíčové problémy země i na její budoucnost. To zdaleka neplatí jen pro momentální mimořádnou situaci, v níž je drtivá většina pozornosti zcela pochopitelně upřena jedním směrem.

Článek

Nekoncepčnost politiky a vyprahlost politických programů je letitý fenomén. Ten má dnes už zcela hmatatelné důsledky v podobě rozbujelých, dlouhodobě neřešených problémů s širokými dopady na celou společnost – ať jde o přebujelé exekuce, zahnívající školství nebo stále palčivější neudržitelnost sociálních systémů.

Rozhodne-li se někdo alespoň některé z těchto problémů pojmenovat a systematicky popsat, je to vždy vzácná událost. Chopí-li se toho navíc chytrý sociolog s citem pro data, je to bezmála zjevení. Jako v případě knihy Daniela Prokopa Slepé skvrny. Název je zcela přímočarý. Stěžejní část knihy, jež vychází ze série Prokopových článků v příloze Salon deníku Právo, upozorňuje na problémy, které si česká společnost a mnohé její politické reprezentace nechaly vyrůst přímo před očima do kritických rozměrů.

Největší síla knihy spočívá ve skloubení formy a obsahu. Formálně se Prokopovi skvěle daří vystoupat nad zmiňovanou politickou pěnu dní, ale současně neuletět do abstraktních sfér čistě akademického bádání, v nichž by většinový čtenář za moment ztratil nit. Právě tohle klíčové udržování správné „výšky“ si Prokop nacvičil ve svých Úvodech do praktické sociologie v Právu (za něž v roce 2016 dostal i Novinářskou cenu) a bezpečně se ho drží i ve Slepých skvrnách.

Obsah spisku je pestrý. Za čtení rozhodně stojí i „lehčí“ kapitoly věnované národním stereotypům či společenským sklonům nebo rozboru využívání metafor a mýtů ve společenské komunikaci. Začínajícím studentům sociologie se obvykle pro odlehčení i přiblížení oboru cituje „sociologie kávy“ Anthonyho Giddense. Stejně důstojně, a možná zábavněji, by tuto roli naplnil třeba Prokopův důsledný rozbor výroků Václava Klause staršího o levicovosti snowboardů.

Chudobě na dohled

Klíčovým obsahem knihy jsou ale kapitoly věnované chudobě a školství. V nich Prokop, bezpečně opřený o mohutné sady tvrdých i měkčích dat, varuje před tikající bombou chudoby, kterou kvůli metodickým problémům nezachytí běžné mezinárodní průzkumy příjmových poměrů.

Třeba tam, kde se politici chlubí daty Eurostatu, podle nichž je v Česku nejméně chudých v Evropě (devět procent proti průměrným sedmnácti!), varuje Prokop před chrněním na vavřínech. Metodicky upozorňuje, že Eurostat měří příjem před exekučními srážkami. Vypočítává, že čtvrtina českých domácností si nemůže dovolit náhlý výdaj ve výši deset tisíc korun. Popisuje, jak struktura obecně nízkého růstu cen už léta výrazně silněji dopadá na chudší část obyvatel, protože třeba potraviny zdražují mnohem hbitěji, než by na první pohled napovídal všeobjímající údaj o inflaci.

„Relativně málo lidí u nás trpí extrémní chudobou, ale hodně je chudobě na dohled,“ píše Prokop a dokládá, jak tenký led tyto lidi dělí od pádu do skutečně velkých problémů.

Data navíc ukazují, že česká společnost je velmi neprostupná. Jinými slovy, že chudoba se v Česku ve srovnání s jinými evropskými zeměmi častěji dědí a šance na počátku života Čechů nejsou ani zdaleka rovné. To dává Prokop (opět s tvrdými čísly v zádech) mimo jiné za vinu i českému školství, které nerovnosti reprodukuje a stvrzuje, namísto aby se je pokoušelo likvidovat nebo mírnit.

Prokop dokáže ve svých textech velmi efektně a poctivě předjímat argumenty z různých stran včetně těch polemických a ochotně s nimi pracuje, nezřídka připouští i jejich váhu. Jakkoli je z textů patrné, že Prokopovo srdce bije nalevo od politického středu (starost o program ČSSD je trochu moc nápadná a výroky o „pravici“ trochu moc paušalizující), jeho argumentace není ani zdaleka ideologicky zaťatá, je férová, poctivá a otevřená diskuzi. I to je velký přínos Slepých skvrn; jen kdyby se více lidí chtělo do této diskuze s podobně otevřenou myslí zapojit.

Umět se dívat

V této souvislosti si při čtení Slepých skvrn nejde nevzpomenout na tři roky starý literární počin novináře Davida Klimeše s názvem Jak probudit Česko. Klimešův „Recept na úspěšnou republiku“, jak zněl podtitul knihy, a Prokopovy Slepé skvrny mají dost společného. Především právě snahu posunout veřejnou debatu o jednu dvě úrovně nad každodenní politické střety o jednotlivosti a skutečně uvidět věci, které významem i trváním, jak se otřepaně říkává, přesahují jedno volební období.

Klimeš má blíže k ekonomickým tématům, takže stěžejní část svého spisku věnoval zdravotnickému, důchodovému a daňovému systému. Ačkoli jej celý tak trochu sociologicky zarámoval nosným příběhem o hledání nového společenského konsenzu, který by vystřídal vyčerpaný étos transformace a návratu do Evropy, hlavní hodnota jeho knihy tkví právě v precizním popisu potřebných ekonomických reforem. Ve srovnání s tím je Prokop „společenštější“, píše méně (centristický) politický program a více (mírně levicovou) sociologickou analýzu.

Ale obě knihy se v každém případě snaží povzbudit či nahradit to, co ostudně chybí v denním českém politickém diskurzu – koncepční debatu o rizicích a příležitostech ležících v budoucnosti republiky včetně návrhů na konkrétní, populismu prostá opatření.

Stálo by za to nadcházející zvláštní dny, v nichž ekonomika dočasně utichá, využít nejen k vyděšenému počítání škod, které budou jistě enormní, ale také ke zpomalení a přemýšlení nad dalším vývojem Česka. A příspěvky do diskuze, jako je ten Prokopův (i Klimešův), jsou v tom vítanými pomocníky. Slepé skvrny v původním významu nelze léčit – je to jev daný fyziologií lidského oka. Ale slepé skvrny na sítnici oka společenského a politického, o nichž píše Prokop, lze alespoň zmenšovat, uvědomovat si je a upírat k místům, která se v nich skrývají, více pozornosti. Je to snaha, již si dlužíme.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené