Hlavní obsah

Pořád jsme zdivočelá země. Martin Dejdar nejen o herecké kariéře

Foto: Televize Seznam

Hostem Intimních zpovědí a Mých míst Televize Seznam byl Martin Dejdar.

3. 5. 17:30

„Vůbec nerozumím, že jsme dospěli k tomu, že komunisté pořád sedí v Parlamentu a jsou jazýčkem na vahách…“ říká Martin Dejdar.

Článek

Populární herec, dabér a moderátor natáčel pro Televizi Seznam pořad Moje místa, ve kterém nechal kamery nahlédnout tam, kde žije, pracuje a tvoří. A poskytl i zevrubný rozhovor, který nemohl začít jinak než jeho vzpomínkou na dobu, kdy s rodinou žil ve Spojených státech.

Proč jste si s rodinou vybrali, že se přestěhujete zrovna do Ameriky?

My jsme tam byli s kamarády na dovolené, na Floridě v Bradentonu. Matěj tehdy měl u Petra Klímy v Detroitu hokejový kemp. Vrátili jsme se do Čech a pak ten rok následně byl poměrně náročný. Zjistili jsme, že Matěj prožívá pekelnou šikanu ve škole a nic nám neřekl. Dozvěděli jsme se to přes jeho kamaráda. Fakt několik hnusných věcí, do toho nějaké noviny, řeči na děti a mně už to lezlo hrozně krkem. Říkal jsem si: V zemi, kde mi neochrání moje vlastní děti a kde se beztrestně šíří dezinformace, lži, výmysly, já děti nenechám vyrůstat. Tohle prostě nemá smysl. Navíc neexistuje žádné právo na ochranu osobnosti.

Tak jsme se prvního srpna rozhodli, že jedeme pryč, a desátého jsme letěli. Pátého jsme svolali rodinnou večeři a tam jsme jim to všem řekli. Oni se samozřejmě zhroutili, že jsme se zbláznili. Sára šla do druhé třídy, měla za sebou první třídu v české škole, takže neuměla anglicky ani „dobrý den“. Nicméně jsme se sbalili a že jedeme. Vždyť jde o prd, jenom to zkusíme. Tak jsme tam odjeli, začali jsme zjišťovat, co a jak a co děti.

Ten rok shodou okolností od září pět mil od našeho domu otevírali Mezinárodní hokejovou akademii pro děti. Takže o Matěje jsme měli postaráno, bylo to i se školou. Sáře jsme hledali soukromou školu, a protože tady chodila do Montessori školky, tak jsem říkal: Ok, najdeme podobnou. A shodou okolností tam byla.

Montessori škola?

Přesně tak. Měli jsme tam domluvenou schůzku, byl to takový domeček s plotem a branka s mluvítkem. Tak jsme tam s manželkou stáli a já jsem zazvonil. A teď z toho mluvítka s námi začal někdo mluvit anglicky. Ta dáma domluvila, my jsme se na sebe podívali s Danielou a říkám: Já jsem nerozuměl ani slovo. Ona říká: Hm, to já také ne. Byly dvě možnosti. Buď zazvoní zvonek a půjdeme dovnitř, anebo nezazvoní a pojedeme domů. Zvonek zazvonil, pustili nás dovnitř. Přišli jsme tam a tam byla ředitelka školy. Všechno nám tři hodiny pomalu vysvětlovala, všechno s námi probrala. Sáru zapsali. Zaplatil jsem vstupní školné a za tři dny Sára začala chodit do školy.

Asi není vůbec jednoduché vydělávat v korunách a živit rodinu v dolarech.

Vůbec to není jednoduché, ale bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat. Kdyby ta situace přišla znova, okamžitě to udělám stejně. A všem, kteří se rozhodují něco takové udělat, tak říkám: Nic se nemůže stát, o nic nemůžete přijít, jenom odjedete. Přinejhorším se vrátíte s tím, že to nevyšlo. Nic se neděje, ale člověk to zkusí. Když dneska vidím, co to dětem přineslo, jaký to mělo význam… Tak ty investované peníze za to bezesporu stály.

Dalo jim to angličtinu. Dalo jim to i jiný pohled na svět?

To bylo poprvé, co moje děti chodily rády do školy. Dalo jim to všechno. To vidíme v komunikaci. To mi třeba hrozně vadí, když se tady lidé baví a říkají: Ti pitomí, blbí Američani a to jejich školství. Jsme hodně daleko za nimi. Oni jsou absolutně před námi.

A když se potom vracely, tak dobrovolně?

Matěj tam byl ještě dva roky sám. Sára je tady velmi spokojená, o tom žádná, ale kdyby se řeklo „jedeme zpátky“, tak s tím nemá vůbec problém.

A ten důvod, proč jste se vrátili?

Samozřejmě byl i finanční, ale šlo i o to, že manželka i Sára už chtěly zase zpátky. Jsme hodně fixovaní na širokou rodinu.

A jak jsi to snášel ty, když jsi byl slaměný vdovec?

V podstatě velmi dobře. A musím říct, a to mi potom manželka potvrdila, že když manželka s dětmi zůstávala v Americe, tak jsme spolu ve finále trávili daleko víc času, než když jsme spolu doma. Mně bylo jedno, jestli na place budu osm nebo dvanáct hodin, jestli to budu točit pětkrát nebo šestkrát. Neměl jsem v hlavě: Musíš ještě tohle, musíš pro dítě do školy, měl bys jet ještě támhle, už na tebe čekají doma u večeře… Dělal jsem jenom svoji práci, stoprocentně. A pak jsem věděl, že za čtrnáct dní sednu do letadla, pojedu za rodinou a budu se jim věnovat 24 hodin denně, což jsem tady neměl šanci. Nonstop jsem byl jenom pro ně.

Říkal jsi, že Matěj tam ještě zůstal. Zůstal by ještě déle, kdyby se nezranil?

Ne!

Mluvil jsi o tom, že by bylo ideální, kdyby tam studoval univerzitu, přitom hrál hokej. Nechtěl?

Ne. Byl tam ještě dva roky, ale pak se vloni na jaře se rozhodl, že už nechce.

Mrzí tě to?

Mě to mrzí.

Projektoval sis do něj trošku svoje sny, že sám jsi to dělat nemohl?

Ani ne tak svoje sny, jako jsem si myslel, že jeho sny. Věděl jsem, že schopnosti má. Ta šance, kterou měl, si myslím, že je trochu promarněná.

Co bude dělat?

To nevím.

Radí se s tebou?

Naštěstí ano. Já se mu snažím dobře poradit a vím, v čem mu můžu radit a v čem mu radit moc nemůžu. Myslím si, že když začal dělat školu, že by ji rozhodně měl dodělat. Dneska mladí po prvním nezdaru nebo když se jim něco nezdá, tak se na to mají tendenci vyprdnout.

Myslím si, že opravdu velkým problémem dneska u mladých lidí je netolerance k autoritám a spolehlivost. Když něco řeknu, tak to udělám. Když něco slíbím, tak to dodržím. A když mám nějaké povinnosti, tak je musím splnit. Spolehlivost a úcta mi prostě schází. Všude možně, a to nejen u nás doma - v divadle, na natáčení, všude.

Myslím si, že to jde z Hradčan dolů, i ze Strakovky to jde dolů. Dneska se lidé chovají opravdu jako hovada a nebylo to tak, ale příklady táhnou.

Zdivočelá země? Famózní vzpomínky

Podle čeho si vybíráš nabídky? Máš totiž strašně široký rozptyl.

Když si přečtu scénář, tak se mi musí líbit. A hrozně záleží na tom, kdo to dělá, s jakými lidmi na tom budu pracovat. To je celé.

Zdivočelou zemi jsi vzal bez váhání?

To jsem vzal hned, to ano, ale celé kolem to byl boj. Jednak jsem byl televizní ksicht, takže autor Jirka Stránský nechtěl, abych to hrál. Režisér Hynek Bočan si mě musel prosadit, protože prý jsem byl moc „pan Zábava“. Mimochodem víš, kdo to měl hrát původně?

To nevím.

Zdivočelá země se měla točit poprvé v roce 68 nebo 69, to už bylo tehdy napsané, mělo se to točit. Měl to dělat Hynek Bočan s Jirkou Stránským, ale pak se to kvůli soudruhům zařízlo. A víš, kdo měl hrát Maděru?

To by mě zajímalo.

Radek Brzobohatý. Ten měl hrát původně Maděru. Já jsem to zdědil po něm, což je čest. Začalo to v 95. roce, jestli se nepletu, to jsme začali točit prvních 10 dílů. To bylo jako deset celovečeráků, filmovou technikou na filmový materiál. To by se dneska už nedalo takhle dělat.

Ty série nakonec byly čtyři. Kolik bylo dílů?

45, jestli se nepletu.

To je asi nejvíc, co jsi dělal rozsahem?

Ještě Ozzáka v Comebacku, tam také bylo 45 dílů. Ale to se nedá srovnat, i s rozsahem natáčení, Zdivočelá země se točila průběžně 17 let. Dneska už podle mě také nemůže nic takového vzniknout.

A byl jsi tam čtyřicet let nebo ještě déle?

Když jsem začínal, tak mi v tom příběhu bylo nějakých třicet, končil jsem ve dvaasedmdesát nebo tak nějak, když jsem umíral.

Když to dneska zahlédneš, jak ti je?

Jsou to famózní vzpomínky a je mi smutno, že mě už nic takového nepotká. Byl jsem strašně vděčný nejenom kvůli natáčení, ale vlastně kvůli tomu, že bylo pět let po revoluci. Šlo o jedno z prvních pravdivých svědectví o čtyřicetileté bolševické nadvládě. Takže to samozřejmě provázely velké nechutě ze stran bolševiků, aby to vůbec vzniklo, aby se to vůbec vysílalo. Co proti tomu dělali všichni ti Filipové a podobní, když se snažili, aby se to nenatáčelo, nevysílalo. Pak plácali, že jsou to vymyšlené bláboly, že blbneme dětem hlavy.

Já tomu vůbec nerozumím, že jsme dospěli k tomu, že komunisté pořád sedí v Parlamentu a jsou jazýček na vahách. Já to prostě nechápu. Ale rozumím tomu, že kdo chce s vlky býti… A ještě k tomu, když tam jsou kámoši bývalí éstébáci, tak jsme se dostali do pěkných časů. My jsme pořád zdivočelá země. Vždyť se podívej ven, je rok 2020 a my jsme zdivočelá země víc než v roce 93.

Rozhovor s Martinem Dejdarem vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete je v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené