Hlavní obsah

Přestanete zvládat život. Herec Hanuš promluvil o problémech s depresemi

Foto: Televize Seznam

Hostem Intimních zpovědí a Mých míst Televize Seznam byl herec Miroslav Hanuš.

Reklama

11. 4. 20:45

Herec Miroslav Hanuš ve zpovědi Seznamu popisuje svůj boj s depresemi, který před veřejností dlouho skrýval. Odtajnit svůj problém se rozhodl až po vypadnutí z taneční soutěže StarDance před zraky více než milionu televizních diváků.

Článek

Tu řeč na konci jste si připravoval? Myslím tím to, když jste prozradil, že jste trpěl depresemi a ještě před pár lety byste to nezvládl?

Ne, to jsem si nepřipravoval. Rozhodl jsem se, že když se mi bude chtít, tak použiju ten prostor. Chtěl jsem říct také něco podstatného, co by mohlo být přínosem pro druhé lidi, což asi také bylo. Ohlasy na to byly velice rozsáhlé. Takové problémy řeší spousta lidí, a když se o tom otevřeně mluví, tak je to nějakým způsobem posiluje. Žena se mi smála a říkala: Ty sis udělal největší terapeutickou skupinu na světě. Dívalo se na to asi milion tři sta tisíc lidí a pak ještě spousta na internetu. Řekl jsem si, že už jsme trdlovali dost a že bych mohl říct něco podstatnějšího.

Nelitoval jste?

Ne, vůbec.

Ty ohlasy byly od lidí, kteří tím také trpí a stydí se za to?

Nevím, jestli se za to stydí. Oni to prostě nějak řeší, ale když jste v postavení toho na obrazovce… To jsou ti bezchybní s tím perfektním úsměvem. A najednou se ukáže, že oni jsou také lidé, tak myslím, že to dodalo lidem sílu. Jenom vědomí toho, že to je problém, který má spousta lidí, a ne že ho řeším jenom já a tím se vymykám a jsem neschopný žít, to se jim taky ulevilo.

Slovo deprese je zprofanované. O tom, že někdo má depku, mluví půlka národa, možná tři čtvrtě. Jak se pozná, když jde opravdu do tuhého?

Přestanete zvládat život. Je to hodně, hodně těžké. Omezíte radostné, zábavné věci. Věnujete se tomu, co ještě musíte udělat, například práci, a to vás vysílí tak, že už na nic jiného síla nezbývá. Kdo to neabsolvoval, tak to pozná až třeba v krizové chvíli, protože to postupuje pozvolna. Alespoň takovou zkušenost mám já.

Jak se s tím dá hrát?

Dost těžko. Samotný život člověka vyčerpává. A protože těch sil je méně, tak dělá jenom důležité věci.

Když se potom nechá člověk zavřít na psychiatrii, tak to už asi něco znamená?

To, že ho tam přijmou, znamená, že je tam dobře.

A to, že vůbec má odvahu tam jít?

To mi doporučil můj lékař, říkal, že bych tam měl zajít, a já jsem říkal, že tam půjdu. Tam trošku lomcujete duší a rovnáte si myšlenky.

Jak jste tam byl dlouho?

Asi sedm nebo osm týdnů, šel jsem tam přes prázdniny, protože jsem disciplinovaný herec, abych nenarušil provoz, tak jsem tomu věnoval prázdniny.

Takže některé herečky rodí disciplinovaně na konci sezóny, vy jste šel na psychiatrii disciplinovaně na prázdniny?

Ano. Příkladem disciplíny mi byl Mirek Lipský, to byl můj oblíbený herec, řekl bych kamarád poslední dobu. Pro něj jsem dělal několik rolí v divadle ABC a ten byl vyloženě disciplinovaný, protože říkal: Neboj se, já umřu o prázdninách, abyste to nemuseli přezkušovat v sezóně. Skutečně umřel těsně po prázdninách, takže jsme to v rámci oprašovačky přezkoušeli. Tomu říkám disciplína.

Vy jste takhle cynický?

Cynický nejsem. Jsem trochu ironický. Myslím, že to je příjemný vztah ke světu kolem nás.

Pobyt v léčebně vám tedy pomohl, ale určitě problém nevyřešil. Takže jak to bylo dál?

Tam si zajdete, to je takový první krok, jako když jdete se zlomenou nohou, nebo rodit. Jakmile už můžete s tím problémem odejít, tak vás vyšupačí. Pak musíte nějak pokračovat. Šest nebo sedm let jsem chodil na terapeutické skupiny a tam jsem pokračoval v rozdělané práci.

Musí se tam člověk hodně překonávat, aby se svěřoval?

Člověk se tam ani nemusí svěřovat, může mlčet. Jsou různé druhy skupin. Nejsem znalec těchto věcí, ale člověk se musí někdy překonávat, aby tam šel a udělal si to násilí, které mu to činí. Ta skupina, kde jsem byl já, tak tam ostatní hovořili o svých problémech a on vám někdo jaksi hovoří z duše, takže když někdo něco popisuje, tak vy si na něm zformulujete, co zažíváte vy. Jaké špatné postupy používáte sám na sobě, které vám škodí. Protože člověk si škodí sám a z toho vyplývá, že sám si může pomoci, když mu někdo ukáže, kudy je cestička z kruhu. Mluvit tam ale nemusíte, stačí, že si dáte tu práci přemýšlet.

Chodil jste pravidelně?

Já jsem byl vzorný návštěvník. Se mnou se chlubili, já jsem se rozhodl a prostě jsem to odchodil.

Jak vám je dneska?

Dobře.

Jak jste říkal, že před třemi lety byste ještě nevystoupil na StarDance, tak během těch tří let se to hodně zlepšilo?

Postupně se hlava rovná, někdy je člověku hůře a někdy lépe, ale to je všem a to je normální. To je také dobré vědět, že některé věci jsou normální a že se pořád jen nesmějeme a nemáme porcelánové zuby. Doba nám říká, že úspěšný je jenom ten, kdo má prachy a všechno.

Za ty tři roky jsem se tak nějak upevnil, protože bylo jasné, že psychický i fyzický nápor je extrémní a je to dlouhodobá věc. Ve StarDance jsem vypadl v šestém kole, takže to znamená, že jsem si čtyři měsíce každý den rval do hlavy kroky a bolel mě celý člověk. Pak už se chtěla kolena odhlásit, ta už se chtěla odhlásit asi od třetího týdne, a zbytek těla pořád říkal: ještě ne, ještě tady budeme chvíli. Byl to nápor a byl to větší nápor na hlavu, než jsem si myslel. Současně jsem ve Švandově divadle na Smíchově zkoušel Werichovu hru Hadry, kosti, kůže. A to bylo takové tvůrčí zkoušení, hodně věcí se měnilo a pořád jsem se je musel přeučovat. Do toho jsem se musel učit kroky, které se také měnily s každým číslem. Ty změny jsou těžké, já si to pamatuji obtížně, takže po těch dvou měsících mi hlava dost vařila, ale v rámci testu sám na sobě jsem prošel.

Rád sloužím autorovi a domýšlím to dál

Jak jste „režírovatelný“, když jste sám režisér a upravujete knížky na divadelní hry?

Já si myslím, že jsem docela dobře režírovatelný. Jsem rád, když mě někdo režíruje způsobem, jakým se snažím režírovat já, to je navršit na mě požadavky a nechat mi moje hřiště, abych je vyřešil, a říkat mi, jestli to řeším správně v rámci zahrádky pana vedoucího, jestli jsou správně moje záhonky. To mám tak rád a mám i rád herce, kteří takto pracují, protože věřím tomu, že ta role je jejich a to je na tom cítit. Mám rád herecké divadlo. To se teď moc nenosí. Nebo se to nenosilo nějakou dobu, ale myslím, že se to vrátí.

Máte to někdy jako dvojroli, že jste herec i režisér?

Dělám to velmi, velmi nerad, protože to je schizofrenní situace, a to jsem pak už utahaný moc. Nedokážu se na věci podívat tak, jak bych potřeboval. Dělám to jenom v nouzi nebo ve výjimečných případech. Ten nastane třeba teď: moje hra o Miki Volkovi Jak umřít na rokenrol, kterou jsem dělal na Kladně, kde se otočila politická situace v divadle a soubor se rozpadl, se hrála jenom třikrát a vedení Městských divadel Rokoka vyjádřilo zájem o tuto inscenaci, ale muselo tam dojít ke změně obsazení. Já v tom budu také hrát, protože ta inscenace byla jednou hotová a já o ní mám představu, a i když se bude přenášet do jiného prostoru a bude vypadat trochu jinak, tak já tu roli znám a v tomto případě si troufnu v tom hrát. Ale vyžádal jsem si asistenta, který tu roli dubluje. Někteří režiséři, herci to dokážou, ale mně to příjemné není.

Máte pověst režiséra, který je schopný zaskakovat za herce. Prý jste zaskakoval i za Báru Polákovou v představení Pan Kaplan má třídu rád, kde ona hrála vdavekchtivou slečnu.

Ona hrála opuštěnou slečnu, protože Pan Kaplan má třídu rád jsem inscenoval jako drama, protože to je humoristická kniha z jazykové školy pro cizince, která ve mně vždycky vyvolávala smutek. Já se těžko učím jazyky, obecně se těžko učím, a když jsem si představil, že ti lidé museli uprchnout před válkou a teď vystupují jako staří lidé, u kterých bylo jasné, že se to nikdy nenaučí a že jsou tam v nějakém vyhnanství. Pro mě to bylo vždycky smutné, když jsem si to četl, tak jsem to takhle inscenoval. A Bára tam hrála slečnu, která jediná z té rodiny někde na Ukrajině utekla a celá rodina tam zůstala, takže to je taková opuštěná bytůstka, kterou třída zbožňuje, a jeden Maďar ji tam obluzuje a nabídne jí sňatek. Takže já jsem se ženil také.

To jste se vdával, ne?

Já jsem se vdával. Ale hrál jsem i za Věru Nerušilovou. Věruška tam hraje starou ruskou baletku, tak tu jsem hrál také, ale já to také moc rád nedělám, protože se to musím rychle naučit. Jsou režiséři, kteří mají fakt dobrou paměť a znají třeba texty té hry. Já vždycky umím jenom svou roli. Někteří herci umí třeba texty všech kolegů a já se sotva nadřu ten svůj. Když zaskakuji, tak se to musím naučit. Je to trochu práce a je to trochu nervů, nedělám to úplně rád, ale dělám to někdy docela často, protože nejhorší je, aby šli lidé domů, když už do divadla přijdou. Takže to zaskočíme, některé věci můžete zaskočit, ti lidé to přijmou.

To mají rádi, že? Když vyjdete na jeviště a řeknete: Tak já dneska budu křehká blondýnka.

Já to omluvím, ale zrovna případ s Bárou používám docela často, protože to vystihuje podstatu divadla. Já jsem jim tenkrát říkal: podívejte se, ta situace je jenom jako, vy jste diváci a já jsem herec. To jsme si domluvili tady mezi námi, že jsme proti sobě a je to domluva. Takže když tady pan Vízner je třeba pan Kaplan, tak to je proto, že jsme si to domluvili a vy tomu věříte, tak už je jenom krok k tomu věřit, že já jsem Bára Poláková, která hraje slečnu Kipnisovou. A ono to fakt funguje, v tom je krása divadla.

Dramatizujete knížky, o kterých se soudí, že jsou nedramatizovatelné. Drž mě pevně, miluj mě zlehka nebo psychologická příručka Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Jak to děláte?

Mě to tak nějak trochu vzrušuje to zkusit, jestli to půjde, a protože jsem „zdolal“ knížku Pan Kaplan má třídu rád, která k tomu vůbec nemá předpoklady. A ono mi to zase na druhou stranu dává prostor tvořit svoji verzi té věci. Já tyto věci dělám rád a u Kaplana jsem si zkusil, že mi to docela jde, že jsem sám psavec, ale myslím si, že jsem hodně dobrý dramatizátor. Rád sloužím autorovi a domýšlím to dál. V tom vidím smysl dramatizace.

No a u těch Mužů? To je příručka, kde jsem se asi po 40 stránkách dozvěděla, že mám mužský mozek, tak jsem ji odhodila. A vy z toho, že chlap nedokáže najít máslo v ledničce, uděláte velký fór a vtipnou píseň.

Ale ten fór se udělal sám. V divadle se řekne, že chlap úplně ztracený otevřel ledničku a hledá máslo, které tam nevidí, přestože tam jsou asi tři másla, tak to hlediště lehne smíchy. To jsem nevytvořil já. To je to, že to je pravda. Muž někdy nenajde máslo ani ve zcela prázdné lednici.

Vy také ne?

Já jsem ten typ, co ho nenajde, i když jsou tam dvě, a protože to vím, že tam to máslo určitě je, tak tomu věnuji hodně času a pak řeknu hodně opatrně, že tam není máslo. Ono tam vždycky je.

Manželka to bere jako daný fakt, nebo se rozčílí?

Nerozčílí se, proč by to dělala. Jsme spolu dlouho, takže jsme se to už naučili. To je princip soužití, odpustit druhému, že neví, kde je máslo nebo něco jiného, a ještě mu ho podat. To po třiceti letech je hezké.

A vaše žena neumí číst v mapách?

Moje žena neumí číst v mapách.

Opravdu?

Opravdu. Když jsme ještě jezdili z Chorvatska v noci a nebyly navigace, jezdili jsme podle mapy, tak mnohokrát plakala, tloukla tou mapou o zem. Když jsme dojeli k nějakému stromu a tam ta silnice končila, vždycky se zvedla a říkala: Ne, já to dokážu. A navigovala zase a zase jsme dojeli k jinému stromu. Ale zase umí jiné věci. Každý umíme něco.

V čem si vyhovujete, v čem souzníte?

Tak asi v mnoha věcech, jinak bychom spolu tak dlouho nebyli, ale tuhle zrovna se mě někdo ptal, jak žijeme, a já jsem říkal: jednoduše. Já dělám vtipy a Jana se jim směje. A v tom je celý klíč našeho soužití.

Z jaké rodiny pocházíte vy?

Můj tatínek byl lékař a maminka středoškolská profesorka češtiny a tělocviku. Tatínek byl původně také češtinář a tělocvikář. Pak udělal druhou vysokou školu.

Oni prý chtěli, abyste byl ekonom?

Chtěli. Já jsem nevěděl, kam bych se, abych tak řekl, po gymplu vrtnul. Tak jsem se vydal na tuhle školu, abych tam zjistil, že to není pro mě. Od rodičů to bylo spíše takové doporučení, že by to mohlo být takové dobré živobytí.

Vy jste šel na DAMU. I když vás nevzali napoprvé, z té ekonomky jste odešel?

Odešel. Stejně bych to tam nevydržel, já jsem tomu vůbec nerozuměl. A navíc mě to strašně nebavilo. Potkal jsem něco, co jsem věděl, že fakt není pro mě. Tak jsem odešel. Dělal jsem rok kulisáka a pak jsem se tím hercem stal. Pak mě vzali.

Je vám k něčemu pro vaši dnešní profesi to, že jste si zkusil dělat kulisáka, to znamená na tom jevišti „zezadu“?

Já o tom mluvím docela často a mluvím o tom schválně, aby si to přečetli ti kulisáci v divadlech, kde budu dělat, aby to na mě nezkoušeli, protože já fakt vím, jak se to dělá, a je zbytečné mi říkat, že to nejde. Já vím, že to jde. A když něco nejde, tak ty kluky do toho nenutím.

Někteří vaši spolužáci měli od začátku celkem dost příležitostí v televizi, ve filmu. Vy ne. Jak jste to bral?

Já jsem se tím nějak nezabýval, mě zajímalo především divadlo, a to jsem šel rovnou ze školy do Kladna do souborového divadla, což se mi líbilo, na to jsem se těšil. Jestli někde točím nebo netočím, to jsem nijak neřešil.

Máte ve svém portfoliu desítky rolí, dalo by se říci malých. A potom to změnila postava Josefa Korejse v Případech prvního oddělení.

Dříve než Případy prvního oddělení si myslím, že jsem začal točit Ulici, ale ta role nebyla velká a postupně se zvětšovala. Inženýr Antonín Hložánek, kvalitní člověk, jak já tam říkám někdy, takže trochu debil, ale sympatický. A Korejs pak byl druhý. No a tím se pak člověk nějak etabloval, já se tím vlastně nijak netrápím, když je práce v točení, točím, když není, dělám něco jiného. Mně je to jedno.

Dnes před natáčením jste byl v dabingu. Co ještě děláte?

Rád dělám rozhlas. Režíruji, ale jenom divadlo, píšu si adaptace, píšu, myslím si, velmi pěkné texty k písničkám, hraji, trochu tančím. Ale toho už zase nechám, protože mě bolí nohy a pak se snažím žít, aby to bylo radostné.

V Ulici s vámi hrála i dcera, nebo hraje pořád?

My jsme se nikdy v Ulici nepotkali, ona tam hraje v tom seriálu, a protože tam je řada dějových linek, tak se zatím naše postavy nepotkaly. Možná, že se potkáme. Potkáváme se v cateringu.

Dcery máte tři, co dělají?

Nejstarší Bětka je profesorkou češtiny na gymnáziu Na Petřinách, které sama vychodila. Poté, co na ten peďák šla až později, také hledala tu cestu jako já s tou ekonomií, nakonec se našla a teď je z ní vášnivá profesorka.

Eliška, která hraje v té Ulici a která skončila alternu, tak si myslím, že také dělá to, co ji baví. A Jindřiška nějak směřuje k tomu herectví, nechce ho dělat za každou cenu, ať ji na DAMU vezmou, nebo nevezmou, tak to zkusí třeba za rok jako já. Myslím, že by ji mohli vzít, protože je šikovná. Uvidí se, jak se sejdou ti lidé, to je vždycky složité. (Jindřiška byla na DAMU přijata, pozn.red.)

Nerozmlouval jste jim to někdy?

Ne, já jsem se vůbec do ničeho nepletl. Já ani moc nechci učit a vlastně ani moc nechci režírovat, protože si podle mého názoru každý musí udělat věci tak nějak za sebe. Tu režii chápu jako takové otevírání dveří nebo upozornění jako v tom Fulghumovi, že tam jsou ještě dveře a ty jsi tím směrem nešel, a tam jsou dveře, když je otevřeš, tak tam něco najdeš. Chápu, že úkol režiséra je inspirovat a mít nějakou vizi, ale ne s těmi herci cloumat.

Co byste chtěl ještě najít za dalšími dveřmi?

Dcery jsem potěšil svým tancem, sebe jsem také potěšil, ale já bych si to teď chtěl užít. Už jsem toho objevil tolik, že už netoužím po tom něco objevovat. Já opravdu vůbec nejsem soutěžní typ ani nejsem moc ambiciózní, tak já bych si to chtěl užít. Já ani nechci nikam moc cestovat. Moje žena vždycky chce někam jet a já nechci jet nikam, já jí říkám: Já vydělám peníze, dám ti je a ty tam pojedeš za mě a pak mi řekneš jaké to bylo.

Vy jste pecivál?

Ne, pecivál bych vůbec neřekl. Já jsem aktivní, ale nerad chodím moc daleko. Když mě někam vyvezete, třeba do zahraničí, tak já se celou dobu těším, až mi dovolíte, že můžu jet zase domů. Pro mě to není žádné potěšení.

Rozhovor s Miroslavem Hanušem vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete je v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené