Hlavní obsah

„Zažila jsem věci, o kterých se vám nezdá.“ Autorka hitu století o zákulisí showbyznysu

Foto: Televize Seznam

Hostem Intimních zpovědí a Mých míst byla zpěvačka Katarína Knechtová.

Reklama

22. 2. 17:14

Slovenská zpěvačka vypráví v rozhovoru pro Seznam otevřeně nejen o působení v kapelách IMT Smile a PEHA, ale také o osobním životě. Autorka a Katarína Knechtová se znají, proto si v rozhovoru tykají.

Článek

S kapelou PEHA jste byli nesmírně populární, pořád všude zněla písnička Spomaľ. Jak se to stalo?

To byla píseň, kterou jsem složila už s takovou smutnou duší. Nahrávali jsme tak, že jsme se už pomalu ani neviděli. Lidsky nám to přestávalo fungovat. A Spomaľ vznikla v podstatě za deset minut v mém dětském pokoji. Když jsem ji druhý den přinesla, tak se všem líbila a říkali, že je to velmi pěkná písnička, že to tak necháme. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že to bude jedna z písní, která tak zarezonuje a zůstane tu v podstatě jako šlágr. Jak v České, tak Slovenské republice. Dokonce tuším, že minulý rok ta píseň vyhrála u vás Hit století. Na jednu stranu to je úžasné. Na druhou stranu to pozadí bylo hodně smutné, protože kapela postupně docházela do svého cíle a já jsem už pak s nimi ukončila spolupráci.

A čím to je, že jsi byla ve dvou takových hodně výrazných kapelách a z obou jsi odešla, dá se říct, ve zlém?

Myslím si, že s IMT Smile to byla logická záležitost. Byla to kapela Ivana Táslera. Ale co se týče PEHY, tak si myslím, že ve velké míře to byla moje nezkušenost. Často jsem měla pocit, že se stávám majetkem této kapely. Dělala jsem hodně věcí a hierarchie byla nastavená tak, že já jsem sice frontman a z velké části autor a tvář kapely, ale uvnitř jsem byla jeden ubitý nešťastný člověk, který se musel podřizovat těm čtyřem chlapům, kteří měli věci nějak nastavené.

Bylo to takové absolutní. Sáhla jsem si na dno svých sil, začala jsem mít i lehké zdravotní problémy. Šlo se přes čáru a nerespektovaly se nějaké lidské věci. Když jsme měli čtyři koncerty, cestovali jsme jak blázni. Když jsem říkala manažerovi, že tehdy a tehdy bych chtěla mít volno nebo si potřebuji oddychnout, užít svůj mladý život, tak to nikdo nerespektoval. Když jsem chtěla volno, tak se tam najednou objevily koncerty a tak dále. Já to stále nazývám manželský život, který skončí, protože lidé už nedokážou spolu normálně fungovat, udělat za vším čáru a jít dál nějak jinak.

Jak se ti za tou čárou začínalo samotné, po té ohromné popularitě PEHY?

Byla jsem hrozně vystrašená. Myslela jsem si, že přestanu dělat hudbu, že v té chvíli skončím. Vzápětí se stala taková zvláštní věc, která mě vrátila. Kdyby se nestala tato věc, tak bych s hudbou asi dál nepokračovala. Ozvali se mi Jakubiskovi a chtěli píseň k filmu Bathory. V tom nejhorším období vznikla píseň Môj Bože. Stal se z toho opravdu obrovský hit, což jsem vůbec nečekala. A vrátilo mě to, protože jsem už jednou nohou byla pryč.

Co bys šla dělat? Měla jsi to vymyšlené?

Netuším. Buď bych šla do zahraničí, nebo bych začala dělat něco, kde bych měla klid. Byla jsem fyzicky vyčerpaná a měla zdravotní problémy. Dělala bych cokoliv jiného – když bys mi řekla, abych šla uklízet byty, já bych v tom období vážně šla. Bylo mi to jedno.

Také jsi spolupracovala s bubeníkem Depeche Mode, jak jsi to dokázala?

To byla moje vysněná spolupráce. Dostala jsem svého času od kamaráda z vydavatelství Universal Music sólové cédéčko Christiana Eignera a řekla si, že bych jednou chtěla mít takový zvuk a pracovat s takovým člověkem. A představ si, že jsem mu psala hned, jak jsem odešla z PEHY. On mi řekl: „Jasně, pošli demáč.“ Tak jsem mu poslala nějaký materiál a on řekl: „Je to pěkné, ale ještě na sobě pracuj.“

Dlouho jsem se hledala, trvalo to pár roků. A na ty další demáče, když vznikalo album Tajemstvá, kývl hned. Řekl: „Ano, pojďme to udělat.“ Už jsem byla z nejhoršího venku a byla jsem na to album maximálně připravená. Věděla jsem, že mluvím s panem producentem a ne jen tak s někým. Dodnes spolu máme pěkný vztah. Dodnes když mu napíšu, řekne ať mu pošlu demáče, že něco vybereme, pomůže mi kdykoliv s čímkoliv. Prostě přátelství, takové muzikantské.

Ale prý to neprobíhalo tak, že on by ti dával návrhy a ty bys je všechny brala. Prý jste se také tak trošku sekali.

Sekali, to je pravda. Já jsem autor hudby, vždycky mám nějaký interpretační názor k těm věcem, které chci. A on mě nutil, abych to respektovala, a já jsem zase zasahovala z toho svého pohledu do určitých věcí. A pak říkal: „Tady jsem udělal kompromis já, tak tady ho teď uděláš ty.“ Takhle to fungovalo.

A to ti vyhovuje?

Ale potom, když dělal další věci, například píseň Naveky spolu, když jsme pracovali společně, tak už ta debata vypadala celkem jinak: „Řekni mi, jak si to představuješ a uděláme to přesně podle toho.“

A udělal.

Udělal.

Chlap si mě opravdu musí získat

Jak tě pobyt v tom mužském prostředí formoval nebo ovlivnil tvé osobní soukromé vztahy?

Bez toho, aniž bych s nimi prožila ty věci, které jsem prožila, bych nebyla tam, kde jsem. Za to jsem na jednu stranu vděčná. V soukromí to je trochu horší. Zažila jsem věci a viděla jsem věci, o kterých se jiným ženám ani nezdá – chvála bohu, protože jinak by se ani nevdávaly. (smích) Takže jsem ve více věcech takový nevěřící Tomáš a je pro mě těžké důvěřovat. Chlap si mě opravdu musí získat.

Přesto jsi měla několik dlouhodobých vztahů.

Měla. Jeden byl taková moje životní láska. Vážila jsem si toho člověka, protože jsme spolu začali fungovat, když mi bylo takových dvacet, a šest let spolu žili. On se hledal, já byla navíc v těch kapelách, on studoval školu. Tak to bylo takové těžké. No, a potom ty další vztahy. Už jsem se měla dokonce jednou i vdávat, byla jsem zasnoubená.

Ale pořád jsi svobodná?

Ano, stále jsem svobodná.

Jak je to s láskou dneska?

Pro mě je to největší inspirace, vždycky největší. Bez lásky to nejde. Pokouším se přenést svoje představy o lásce do reality. Pochopila jsem, že představy a realita – je to trošku jinak. Problém, který jsem si vybudovala sama v sobě v souvislosti s dlouhotrvajícími vztahy, se snažím řešit. Abych byla více otevřená určitým věcem, protože vím, že chyba je samozřejmě i ve mně. Nějakým způsobem jsem se uzavřela a dávám si větší pozor, ale stále se snažím být otevřená. Hlavně si chci hledat toho správného partnera, který mě bude mít rád a který bude ochotný akceptovat moji životní cestu, protože to je těžké. Myslím, že všeobecně ve vztahu s úspěšnými lidmi jsou ženy daleko přizpůsobivější než naopak. Takže uvidíme, co přinese další život.

Teď jsi zralá žena, asi víš, co chceš. Víš, v čem bys byla ochotná třeba slevit, tak je to třeba lepší než v těch dvaceti?

Bez debaty. Ty priority se časem mění. Jediný problém je, že člověk někdy získá rozum a už je možná pozdě. Já jsem vyrůstala v generaci, kdy mi moje babička i moje mamka stále říkaly: „Máš čas, užij si život, dokud jsi mladá.“ Co se ale týká rodinného života, tak si naopak myslím, že je fajn mít děti do třicítky, založit si rodinu a trošku si to ještě užít, dokud je člověk při síle.

A ty jsi to nestihla, tak to znamená, že jsi rezignovala?

Ne, tak jsem to nemyslela. Ale myslím si, že v mém případě je to těžké, protože jsem trávila celý život na cestách. Do sedmadvaceti let jsem se nezastavila, pak jsem začala stát na vlastních nohou, když jsem odešla z PEHY, takže tam nebyl nějaký prostor ještě do toho tlaku…

Mít rodinu.

Mít rodinu. Necítila jsem se na to, bála jsem se a také jsem byla dost osobnostně rozložená a potřebovala jsem se postavit na vlastní nohy. Samozřejmě je to stále otázka a budu šťastná, pokud se to ještě stane, ale není to střed mého vesmíru. Když bych se mohla vrátit a v životě některé věci udělat jinak, už bych určitě tu rodinu měla.

Neuvažovala jsi o tom, že si to nějakým způsobem zařídíš, abys děti měla?

Jako myslíš, že teď půjdu někam ven a řeknu: „Prosím vás, mohl by si na mě někdo lehnout?“ Abych si vyřešila tuhle situaci… (smích) Ne, nesnažím se na to tlačit, v žádném případě. Ale stala se mi jedna krásná věc. Mojí sestře se to podařilo a máme v rodině konečně miminko, takže jsem sice ne originální maminka, ale aspoň kmotra. A je to nádherné. Už to mi v jistém smyslu změnilo život, že ten maličký je, ten můj kmotřenec. Z něho mám velkou radost.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že je to takové určité poslání ženy, a neumím se tvářit, že to tak není. U mě to není kapitola života, která je definitivně uzavřená. Ale měla jsem období, kdy jsem se kvůli tomu velmi trápila a velmi to zasahovalo i do mého osobního i pracovního života. Takže jsem si to v sobě nějakým způsobem vyřešila, protože není možné a je úplně zbytečné se trápit a znásilňovat okolnosti, protože to nikdy nefunguje dobře. Jsem ráda, že o tom takhle můžu mluvit, protože kdyby to bylo stále bolavé místo ve mně, tak o tom asi tak otevřeně povídat nebudu. Ale vím, že takových žen je hrozně moc na každém kroku. A není to příjemný pocit, když to v sobě člověk nemá uspořádané. Já jsem otevřená, ale zároveň i smířená s tím, že se to nemusí stát.

Rozhovor s Katarínou Knechtovou vznikl při natáčení pořadů Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete je na videoportálu Televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené