Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
První zářijový týden přinesl dva rozsudky v případech, kvůli nimž loni po volbách vznikla tato koalice dočasné beztrestnosti.
Upřímně řečeno to není žádné překvapení. Vrchní soud odsoudil Janu Nagyovou, Babišovu někdejší účetní v Agrofertu a dnes odškodněnou postem europoslankyně, v kauze Čapího hnízda. Věděli jsme to od loňska a věděl to hlavně dnešní premiér, který se momentálně mužně skrývá za poslaneckou imunitou a jehož politická dráha tak pro další roky dostala nový impulz. Vyhrát každé další volby a stanout v čele vládnoucí většiny, aby se nikdy nemusel dostat do stejné situace jako Nagyová.
A podle očekávání nakonec skončil i příběh s odpudivými plakáty „chirurgů z dovozu“. SPD, která byla obžalována spolu se svým předsedou, rovněž momentálně krytým imunitou, byla nakonec osvobozena. Vzbudilo to ve veřejném prostoru vcelku dost emocí, jako liberál si ale pořád myslím, že je lepší, když se hranice svobody slova nezužují než naopak.
Svoboda slova je vcelku nepříjemná věc. Bráníme ji nejurputněji ve chvíli, kdy ji žádáme pro sebe nebo nám sympatické názory, složitější to ovšem je v situaci, kdy zaslechneme i slova, s nimiž nesouhlasíme, případně jsou nám i odporná. Což billboard s černým mužem držícím v ruce nůž jistě byl. Jenže co je odpudivé, nemusí být rovnou protiprávní. Důležitější pro společnost je shodnout se většinově, že to opravdu odpudivé je.
Ano, nejsem právník, jak mi správně tento týden připomínala spousta lidí na sociálních sítích, kde jsem tvrdil, že to tak prostě muselo dopadnout - a taky dopadlo. A říkal jsem to od chvíle, kdy Sněmovna ještě před loňskými volbami poprvé Tomia Okamuru vydala ke stíhání a do detailu naplnila jeho plán.
Předsedu SPD teď musí skoro mrzet, že to celé skončilo tak brzo a on už nebude moci další roky dokola opakovat, jak se stal obětí politicky motivovaného honu na odvážné disidenty. Naopak to pro něj může být docela užitečné poznání. Česká justice jistě není bezchybná, ale i Okamura teď musí uznat, že rozhoduje zcela nezávisle. Možná by o tom mohl přesvědčit svého koaličního partnera Babiše, který nezávislost justice oceňuje výhradně v případech, kdy rozhodne v jeho prospěch. Momentálně jsme podle něj zas někde v 50. letech, kde bylo zřejmě běžné, že soudy rozhodovaly proti zájmům předsedy vlády.
V debatách o osvobozujícím rozsudku zazněly i argumenty, které je dobré brát vážně. Třeba že tím soud normalizuje a prohlašuje za obecně přijatelný jistý typ politického chování a stylu kampaně, který byl ještě přednedávnem společensky nepřípustný.
Ano, to se děje. K tomu jen pár poznámek.
Zaprvé, představa, že trestním právem nasazovaným na verbální trestné činy dosáhneme žádoucího posunu společnosti k větší toleranci, je v lepším případě naivní, v tom horším dost nebezpečná.
Zadruhé, pomrkávající lidový rasismus „všichni-víme-o-čem-je-řeč“ není královskou disciplínou jen SPD, ale když se hodí, sáhl po něm třeba i takový dobrý křesťan Marian Jurečka, když chtěl v roce 2013 prodat svůj někdejší plán „proti zneužívání sociálních dávek“. (Pro úplnost dodávám, že se bývalý předseda lidovců za tenhle kousek omluvil.)
A zatřetí, což je asi nejdůležitější: Tomia Okamuru jako v podstatě přijatelnou figuru s jen trochu důraznějším stylem politiky nelegitimizoval soud, ale mnohem dřív už Andrej Babiš, když z komerčního rasisty, který už od roku 2014 permanentně zpochybňoval romský holokaust, udělal předsedu Sněmovny. A i kdyby soud s SPD nebo Tomiem Okamurou poté, až mu vyprší imunita, dopadl jinak, tohle sněmovní období hanby 2025-2029 už nikdo nepřepíše.
