Hlavní obsah

Příběh Jerzyho Kosińského: Odehrály se hrůzy z filmu Nabarvené ptáče i ve skutečnosti?

Foto: Jan Dobrovský

Příběh Jerzyho Kosińského: Odehrály se hrůzy z Nabarveného ptáčete i ve skutečnosti?

„Jednou natočí film o prvním promítání filmu Nabarvené ptáče,” poznamenal filmový kritik Xan Brooks ve všemi skloňovaném textu pro britský list The Guardian. Románovou předlohu o židovském chlapci, který zažívá to nejkrutější, čeho jsou lidé schopni, napsal polský spisovatel Jerzy Kosiński. Přeživší holokaustu, jehož dětství nápadně připomíná děj knihy. Nebo ne? A co na to Poláci?

Článek

Román Nabarvené ptáče vyšel poprvé ve Spojených státech v roce 1965. Autor, původem Polák Jerzy Kosiński, se narodil v předválečné Lodži o dvaatřicet let dříve.

Bylo mu šest, když Hitler napadl jeho zemi. A tady začínají paralely s románem. Rodina s židovskými kořeny to v okupovaném Polsku neměla snadné. Změnila si jméno z příliš židovsky znějícího Lewinkopf na v zemi běžnější Kosiński a odstěhovala se na venkov. A tam malý Józef přečkal válečné roky.

A právě tady se skutečnost od románu, který mnozí považovali dlouhé roky za autobiografický – a Kosiński je v tom svými výroky jen utvrzoval – začíná rozcházet.

Jak doložila novinářka a spisovatelka Joanna Siedlecka ve spisovatelově biografii, Lewinkopfovi roky útrap přežili v podstatě bez úhony.

„Zejména díky značným prostředkům a vynalézavosti svého otce strávil Józef válku v podstatě bezpečně uklizený. Žili nejprve v Sandoměři a poté v odlehlé obci Dąbrowa Rzeczycka,“ citoval ze Siedlecké knihy polský magazín The First News (TFN). „Vzhledem k nelidské době a osudu většiny polských Židů žili Lewinkopfovi, tedy Kosińští, v mimořádných podmínkách. Dokonce v té době zaměstnávali paní na výpomoc.“

Siedlecká se snažila dopátrat souvislostí mezi Nabarveným ptáčetem a reálným osudem spisovatele. I proto, že vylíčené násilí, kterého se na dítěti v knize dopouštěli Poláci a nikoli nacisti, nepřestává být v Polsku téma. Teď znovu rozvířené filmovým počinem režiséra Václava Marhoula.

„Otázka spoluodpovědnosti Poláků za holokaust a antisemitismus před a po válce – to je téma u nás stále nevyřešené,” připustil v rozhovoru pro Seznam polský novinář a politolog Łukasz Grzesiczak.

Film o krutostech, jakých je člověk schopen. „Když se na place rozplakala asistentka, věděl jsem, že to funguje,“ popsal režisér Václav Marhoul ve Výzvě Seznamu. (Video: Seznam.cz)

Film Nabarvené ptáče probouzí emoce a otevírá staré historické křivdy. „Stále další vědecké výzkumy a šetření ukazují, že Poláci někdy Židům pomáhali. Někdy jen pozorovali, co se děje. A někdy – někdy byli sami pachateli,” říká Grzesiczak.

Novinář připomíná, že se vládní strana Právo a spravedlnost před časem pokusila protlačit v Polsku zákon, který pod hrozbou vězení zakazoval hovořit a psát o tom, že by se Poláci spolupodíleli na holokaustu. Poté, co se hlasitě ozvala vědecká komunita a také Spojené státy a Izrael, zákon padl.

„Pamět o spoluzodpovědnosti Poláků za holokaust, stejně jako kniha Kosińského, která na téma upozorňuje, je pro konzervativní vládu tabu. Není pro mě překvapením, že polské instituce Marhoulův film žádným způsobem nepodpořily,” upozorňuje Grzesiczak s tím, že film podpořila například ukrajinská státní filmová agentura. Ovšem Polsko žádnou podporu, přestože o ni Marhoul žádal, neposkytlo.

Foto: Eric Koch / Anefo

Jerzy Kosiński na snímku z roku 1969.

Ale zpátky ke Kosińskému. Po válce studoval historii a politologii na univerzitě v Lodži, posléze se stal asistentem na Polské akademii věd.

V padesátých letech emigroval do USA. Konkrétně roku 1957, tedy relativně dlouho po válce a komunistickém převzetí moci ve státech střední a východní Evropy.

„Když jsem vyrůstal ve stalinistické společnosti, moje zásadní otázky zněly: Přežiju fyzicky? Přežiju psychicky? Zůstanu dobrou bytostí? Podaří se jim, Straně, svést mě na jejich cestu a poštvou mě proti takovým, jakým jsem já?” popsal své tehdejší rozpoložení v rozhovoru pro The Paris Review v roce 1972.

Tehdy už si pěstoval image toho, který přežil. Jeho životopiskyně Siedlecká dokonce tvrdí, že využíval Ameriku, protože ta ho litovala. Tak naturalisticky popsané násilí na hlavní postavě románu by si přece někdo jen tak nevymyslel, proto příběhu tak ochotně věřili. „Zacházelo se s ním jako s Annou Frankovou – kdyby přežila, kdyby za války nezemřela,“ uvedla Siedlecká v citovaném rozhovoru pro TFN.

A pro kanadskou televizi TFN zase uvedla: „Nabarvené ptáče nemá nic společného s dětstvím Jerzy Kosińského, ty strašlivé horory vymyslel do románu, on zažil jen to dobré, kdy vesničané riskovali a schovali jeho i celou rodinu před nacisty.”

O filmu Nabarvené ptáče. (Video: Pavol Martaus)

Legendu autobiografického románu neživil Kosiński sám, podíleli se na tom nakladatelé, novináři a třeba i osobnosti židovské komunity. Například Elie Wiesel. Z malého polského chlapce se ve Spojených státech stala literární celebrita.

Jak připomíná Ruth Franklin v magazínu New Yorker, „chodil po Manhattanu a vyprávěl historky, jak v dětství sám chodil po polském venkově a byl svědkem vražd, násilí a krutosti”.

Tamní popkultura jeho postavení ještě podporovala. Fotografka Annie Leibovitz ho například v roce 1982 vyobrazila na obálce magazínu New York Times až heroicky: do půl těla vysvlečeného, opáleného, v jezdeckých botách. Fotografii doprovázel text Barbary Gelb, která Kosińského označila za „ultimátního přeživšího”.

Foto: Repro: NYT

Být Kosinski.

Kosiński si na své reputaci velmi zakládal.

Velmi těžko nesl, když se nedlouho po „heroické” obálce od Annie Leibovitz objevil v magazínu Village Voice článek, který jej vinil z plagiátorství. Text upozorňoval na neskutečné shody mezi románem polského spisovatele Tadeusz Dołęga-Mostowicz vydaného v roce 1970 a Kosińského Byl jsem při tom z roku 1971.

Zároveň se vršily pochybnosti o tom, jestli i v jiných – a o jiných – knihách nelhal.

Kosiński se bránil. Tvrdil, že mu s texty pomáhali najatí asistenti, kteří údajně i překládali a upravovali texty z původního polského originálu. A možná, možná někde udělali chybu.

Spisovatel zemřel v květnu 1991. Spáchal sebevraždu. Celý kontext jeho úmrtí hovoří o přímé souvislosti s pádem jeho popularity a pošpiněnou reputací.

Dnes už mají literární badatelé jasno a mýtus autobiografie Nabarveného ptáčete za vyvrácený. Otázka, kterou předkládají, zní: Je realita pro odkaz Nabarveného ptáčete vlastně důležitá? Vzhledem k autorově názorům na stalinskou politiku se podle nich dá román interpretovat i jako odpověď na 50. léta a jejich krutosti.

Doporučujeme