Hlavní obsah

První dojmy z rekordního letu: Zákaz spánku, povinná ostrá jídla a kliky mezi sedačkami

Quantas stanovil nový letecký rekord.Video: Jan Marek, Seznam Zprávy

 

Reklama

Dobrovolně podstoupil historicky nejdelší let s pasažéry na světě: 16 200 kilometrů nonstop. Ultramaraton mezi New Yorkem a Sydney trval 19 hodin a 16 minut a náročný byl podle něj skoro akorát přesně tak, jak zní. Svůj zážitek pro agenturu Bloomberg popsal její australský reportér. Redakce mu zaplatila cestu do USA, aby se rekordním letadlem proletěl zpátky domů.

Článek

Rekordman z hangáru australských aerolinií Qantas se dotkl domácí půdy v neděli ráno. Původem americký Boeing 787–9 Dreamliner podal extrémní výkon za speciálních podmínek – s maximálním množstvím paliva, tedy 101 tisíci kilogramy, a omezeným počtem cestujících.

Cestování v čase

Mimořádně náročného letu se zúčastnilo 49 odvážných, včetně posádky, z nichž většinu tvořili zaměstnanci leteckého dopravce. Zbývajících pár „šťastlivců” bylo přímo pozvaných, včetně australského reportéra Bloombergu Anguse Whitneyho, který měl cestu zmapovat z hlediska dojmů pasažérů. Cílem rekordní cesty koneckonců také bylo otestovat vliv dlouhých letů na lidský organismus pro budoucí spoje, které mají „cestováním v čase” odstranit nepříjemný jet lag, neboli pásmovou nemoc.

Dreamliner v roli letadlové laboratoře odstartoval z New Yorku v pátek po deváté hodině večerní místního času (sobota 3:00 SELČ) a do Sydney dorazil v neděli v 7:42 místního času (v sobotu 22:42 SELČ). Pro představu: cestující by při letu stihli zhlédnout všech osm filmů o Harry Potterovi.

Podle Whitneyho si ale někteří z „víceméně nedotčených” pasažérů po doletu spíš třeba nebyli příliš jistí, co je za den. Natož aby rozebírali nějaká kouzelnická dobrodružství z Bradavic. Cesta z jeho perspektivy probíhala nějak takto:

Jsme povinně vzhůru, jeden flákač dřímá

„V New Yorku je krátce po deváté ráno, naše letadlo právě opustilo Mezinárodní letiště Johna F. Kennedyho a stalo se ‚létající laboratoří‘. Jelikož cílem je přizpůsobit se co nejdřív časové zóně naší cílové destinace, rovnou jsme si nastavili čas na Sydney. Takže žádné podřimování. Světla zůstala rozsvícená a posádka nás instruuje, ať zůstaneme vzhůru nejméně šest hodin, dokud v Austrálii nebude tma.

A to některým cestujícím hned způsobilo nepříjemnosti.

Příklad z první třídy: šest pasažérů, kteří s Qantasem létají často, měli instrukce ještě před letem, a to i včetně stravovacích návyků a pití (omezení alkoholu), cvičení a spánku. Na zápěstích mají náramky pro monitoring pohybu a světla, a posádka je požádala, aby zapnuli záznam aktivity. Pozorováním si prochází už pár dní.

Celkově je čeká 21-denní dohled. Většina z nich se teď také snaží soustředit svou pozornost na filmy nebo čtení knížky, ale jeden z nich už po pár minutách začal podřimovat. Upřímně mu rozumím. V Sydney může být poledne, ale moje tělo mi říká, že v New Yorku se blíží půlnoc.”

Dvě hodiny v letadle: facka a morčátka v kupě

„Je čas jídla a to je také klíčový moment v experimentu. Speciálně upravené jídlo mě má nastartovat, a také že mi silně ochucené, servírované ostré krevety s chilli a limonádou dávají takovou jemnou kulinářskou facku. Pikantní treska na čínský způsob s jasmínovou rýží a sezamovými semínky mě v explozivní reakci nutí nastavit druhou tvář. Hned jsem vzhůru.

Všichni pasažéři včetně médií jsou v byznysové třídě. S tak málo cestujícími nikdo nemusí sedět v ekonomické. Výkonný ředitel Qantasu, pan Alan Joyce, mi sděluje, že v pravých letech Projektu Sunrise – pokud projdou – bude víc místa na nohy i v turistické třídě. A na rozdíl od současných letadel bude v zádi letadla prostor, kam se budou moct lidé chodit natáhnout.

Všech šest lidských ‚morčátek‘ v srdci výzkumu sedí na jedné straně. Sám si chci na sobě udělat pár testů, abych viděl, jak to moje tělo zvládá. Před cestou jsem mluvil s doktorem v Sydney, a tak mám s sebou zařízení na monitoring krevního tlaku, srdečního tepu a hladiny okysličení. Také jsem si vzal nějaké testy na procvičení paměti a dotazník zkoumající náladu. Zajímá mě vliv tak dlouhého letu na můj mozek a moje duševní rozpoložení.

Testy, které dělám po třech hodinách, při první polovině letu odrážejí to, co by se od něj dalo čekat. Můj krevní tlak se zvyšuje, ale není zas tak vysoký, a zvedá se mi také tep. Nálada zatím ujde, ale postupně se snižuje.”

Tři hodiny na palubě: dřímal zase spí a koule v hrsti

„Fyzický nátlak tohoto experimentu je zřejmý. Pasažéři kolem mě začínají vstávat a protahovat nohy, jen aby se probrali. Posádka má instrukce, aby si vedla záznamy o spánku. Má k tomu iPady, na kterých si zapisuje hodnocení únavy, odezvy cestujících, jejich pracovního zatížení a stresu. Ten ‚dřímal’ vepředu letadla, co s aeroliniemi cestuje často, už zase podřimuje.

I když mi tenhle režim přijde jako výzva, pořád ani nesedím v ekonomické třídě, a už se snažím o nadhled. Když jsem o tomhle letu psal před týdnem, jeden čtenář mi psal, abych se držel uvolňujících myšlenek. On prý totiž v 50. letech za korejské války zažíval průzkumné mise i o 40 hodinách, při kterých se ve skupinách točili na hlídce po šesti hodinách. ‚Vem koule do hrsti,‘ napsal mi ten 83letý pán. Beru na vědomí.”

Čtyři hodiny letu: morčátka mají rozcvičku

„Profesorka z Univerzity v Sydney, Marie Carrollová, která při letu dohlíží na pasažéry, shromažďuje svoje ‚jednotky‘ vzadu letadla. ‚Přišel náš čas, lidi, teď se tímhle musíme propracovat‘, povídá jim. O pár momentů později se už sklání před jídelními vozy u kuchyňky a protahují se. Hned na to polovzpřímené kliky nad prázdnými sedačkami v ekonomické třídě. A jako finále se pokouší o synchronizované taneční pohyby v uličce, to vše ve jménu vědy.

Vypadá to tu jako v kabaretu, ale porazit jet lag není žádná sranda. Experti tvrdí, že kromě bezesných nocí a denní únavy dopadá na kritické procesy jako fungování srdce a metabolismu také špatná nálada a tělesná rovnováha, když se ručička vnitřních hodin rozbije.”

Sedm hodin letu: jídlo, co pošle do kómatu

„Servíruje se druhé jídlo. Pro mě je takové dvojité krmení v relativně krátkém sledu dobrou pomocí pro dojem rychlého překonání dlouhé chvíle v první části letu. Právě tenhle chod totiž znamená, že dalších pár hodin taky bude jako na skluzavce. Je samý karbohydrát a designové tak, abychom hned po něm začali spokojeně počítat ovečky.

Sladká bramborová polévka s čerstvou smetanou je hustá a luxusní. Toastovaný sýrový sendvič je už na tom o něco hůř. Přitom mi palubní kuchař řekl, že prý jídla pro nás připravoval tři dny.

Konečně nám ztlumili světla a já cítím obrovskou úlevu. Odpadám na šest hodin v kuse. To je delší spánek, než kterýkoliv můj jiný v letadle, na který si pamatuji, a to jsem letěl i v byznyse s postelí.”

Čtrnáct hodin v „laboratoři”: sny o létajících hotelech

„Výsledky mých vlastních zdravotních testů říkají, že to zvládám. Krevní tlak je zpátky v normálu. Srdce mi pumpuje méně, v paměťovém testu jsem zaválel a můj ‚náladový‘ dotazník ukazuje, že se mám o něco víc sluníčkově.

Ale lístky na lety kolem světa si ještě nekupujte. Qantas pořád potřebuje nová letadla od Boeingu a Airbusu, která tuhle zátěž zvládnou s plnou várkou pasažérů, a také upravené smlouvy s posádkou, aby mohla pracovat víc než 20 hodin v kuse. ‚To všechno musí vyjít,‘ povídá Joyce. Nejdřív měl sny o tom, že tyhle ‚ultramaratonové‘ lety přemění v ‚létající hotely‘, a to i s postelemi a posilovnou. Tahle vize ale ustoupila realitě, ve které se ziskovost prokázala tak akorát těsná na to, aby se takhle plýtvalo místem na luxus.

Naše letadlo kvůli maximálnímu množství paliva víc nezvládne. Nemáme žádný nákladový prostor, zásoby jídla a pití jsou také omezené. Náš pilot alespoň v New Yorku vypadal sebevědomě, že to do Sydney zvládne a nějaká ‚šťáva‘ mu ještě zbude. Naplánoval si, že přistane ještě se šesti tunami, to je tak akorát na to, abychom ve vzduchu případně vydrželi další hodinu a půl.”

Sedmnáct hodin letu: Svačina na hlavu

„Je čas svačinky, ale na klobásu to zrovna nevypadá. Místo toho jsme dostali misku jakéhosi zrní, avokádové pyré, teplý sýr halloumi a bylinkový salát. Tenhle let začíná stavět věci na hlavu.

Jeden z testovacích subjektů, podnikatel ze Sydney, Nick Mole, zrovna prohlásil, že spal skoro osm hodin a cítí se dobře. Co by tak asi řekl na celý den práce hned po přistání? ‚To bych asi zvládl,‘ povídá. Podle něj bude větší zkouška to, jak se bude držet v dalších dnech.”

Připravujeme se na přistání

„Už se cítím líp než potom, když jsem pár dní zpátky letěl s jednou zastávkou do New Yorku ze Sydney. To jsem po dvanácti nebo kolika hodinách, co jsem se dostal do Los Angeles, asi hodinu a půl postával ve frontě na imigrační spolu s dalšími stovkami ‚zetlelých‘ cestujících.

Jak se naše letadlo blíží k cíli, Joyce promlouvá ke všem pasažérům. Povídá nám, že tenhle let mu dal ještě víc jistoty v tom, že Projekt Sunrise bude fungovat. A prý že můžeme v Sydney zajít na oběd. Cítím se unavený, ale nikoli úplně zesláblý. Dokonce jsem po přistání zvládl jít i na dětskou oslavu narozenin, což je podle mého zkouška ohněm pro nervy každého dospělého.

Osobně bych si vybral přímý let ze Sydney do New Yorku spíše než ten s mezipřistáním. Ale asi to nebude pro každého. Chtělo to velkou disciplínu a práci, abych vydržel nespat v první polovině letu, jak po nás chtěli. Možná, že je výhodou přepnout na čas cílové destinace hned, ale něco to stojí. Přijde mi, že si to zkrátka musíte zasloužit.

Reklama

Doporučované