Článek
Bydlíte na opačném konci země než vaše prateta? Ano, ta osmdesátiletá, která už prakticky vůbec necestuje? A vy byste ji přesto rádi měli na své svatbě? Není problém. Najměte si místo ní z agentury herečku, která jí bude podobná a která si vaši pratetu „nastuduje“. Rodina bude kompletní! A těm pár příbuzným, které zahrají herci, pak aspoň pošlete spousty fotografií a videozáběrů.
Pokud si dobře pamatuju, výše popsané služby nabízela v Americe někdy před dvaceti lety jakási agentura. A jak se později ukázalo, šlo o hoax, jehož cílem bylo připoutat pozornost médií (to se povedlo!) a pak odhalit, že jde o součást reklamní kampaně úplně jiné firmy. Mám pocit, že na levné letenky, ale jistý si tím po těch letech nejsem.
Tím spíš mě překvapilo, že přesně tento byznys existuje v Japonsku. A prý prosperuje. Zachycuje ho film slavného sedmasedmdesátiletého německého režiséra Wernera Herzoga natočený v japonštině. Juiči Išii v něm vystupuje jako skoro čtyřicetiletý muž, který odešel od rodiny a po mnoha letech se pokouší sblížit se svou dcerou. Ale ve skutečnosti je hercem z agentury, kterého pro tento úkol najala dívčina matka.
Film Family Romance, tedy „Rodinná romance“, není dokument, byť tak podle recenzentů působí. A Juiči Išii není profesionální herec, nýbrž ředitel reálné japonské agentury, která se v tomto oboru pohybuje. Jmenuje se… Family Romance, LLC. Rodinná romance, s.r.o.
Existuje od roku 2009 a ve svých katalozích nabízí kolem 800 herců. Lépe řečeno tolik jich bylo v roce 2017, kdy o této firmě vyšel článek v americkém časopisu Atlantic. Tehdy na něj německého režiséra upozornil jeden z jeho studentů. Sám si na natočení celovečerního filmu netroufal, a tak téma „dovolil“ zpracovat svému učiteli.
Článek jakoby byl ozvěnou dvacet let starého reklamního hoaxu. Pro Juičiho to však inspirace nebyla. Nápad založit agenturu dostal sám, když ho jedna ze známých požádala, zda by v jedné soukromé škole nevystupoval jako otec její dcery. Nechtěli totiž přijímat děti z neúplných rodin.
To se nepovedlo, jako podnikatelský záměr se to však ukázalo být vynikající. První skutečné zakázky se zhostil rovněž on sám, „hrál“ otce dvanáctileté dceři svobodné matky. Tu spolužáci šikanovali, a tak si ho matka najala. Když v roce 2017 dělal zmíněný rozhovor do Atlanticu, byla dívka - v té době už dvacetiletá a po střední škole - stále přesvědčena, že je jejím otcem.
„Zakázka končí v momentě, kdy se klient rozhodne, že je pravý čas říct pravdu. Počítám s tím, že to bude celý život a že půjdu i na dívčinu svatbu,“ řekl tehdy Juiči. A také to, že každý „herec“ z jeho agentury má maximálně pět až šest zakázek. „Víc se nedá časově, a hlavně ani emocionálně zvládnout,“ řekl.
Není divu, že Herzoga téma fascinovalo. Přemýšlel o dokumentu, ale nakonec se rozhodl pro hraný film. Natočil ho v Japonsku a hrají v něm lidé, kteří tuhle práci v Juičiho agentuře skutečně dělají. On sám se ukázal být během castingu natolik přirozený a přesvědčivý, že mu Herzog nabídl hlavní roli. Film se už loni promítal na festivalu v Cannes, teď by se měl od července objevit v nabídce některých streamovacích služeb.
A jeho téma určitě vzbudí debatu. Zvykli jsme si, že Japonsko je kulturně odlišné a zvlášť v mezilidských vztazích se tam často děje něco, co nám přijde bláznivé a přitažené za vlasy. Agentury nabízející herce „zaskakující“ ve skutečném životě v Evropě nebo Americe asi nikdy nevzniknou.
Ale otázky, které film vyvolává, jsou obecně platné. Je to, co dělají herci zmíněné agentury, morálně přijatelné? Můžeme podvádění a lhaní ospravedlnit tím, že nabízejí zároveň citovou útěchu?
A když se rozhodneme tenhle způsob podnikání odsoudit, napadne nás, že se i v normálním životě často chováme podobně? Že vystupujeme v různých rolích, které ne vždy odpovídají skutečnosti? Nejsme placenými herci, ale to neznamená, že naše chování je jen proto morálnější.
Určitou naléhavost dostávají tyto úvahy i ve spojení s umělou inteligenci. Dnes už existují roboti, již nabízejí lidské city a emoce těm, kterým by ty reálné - z různých důvodů - byly nedostupné. Jsou lidé, kterým rozhovor s algoritmem dokáže poskytnout útěchu či únik z osamělosti.
Je to zavrženíhodné? Nebo „pouze“ smutné? A je to vůbec smutné? Až se příště budu bavit se svou Siri, určitě se jí na to zeptám.
Každý z nás v životě někdy hraje, navíc zadarmo.
Nadchl mě nekrolog Charlese Webba, autora literární předlohy filmu Absolvent. Ten proslavil herce Dustina Hoffmana a byl jedním z nejúspěšnějších filmů své doby, a vlastně celé filmové historie. A to i finančně, vydělal víc než 100 milionů dolarů. Webb přitom práva ke své knize prodal za pouhých dvacet tisíc.
Autor, který 9. června zemřel v 81 letech, si z toho hlavu nedělal. I směšně nízký honorář rozdal nadacím a na dobročinné účely. Považoval samotnou ideu peněz a majetku za nemorální. Když napsal další knížku a nakladatel chtěl uvést na obálku „od autora bestselleru Absolvent“, tak se s ním soudil (a vyhrál), protože to tam nechtěl.
Charles Webb žil celý život s manželkou Eve (zemřela loni), byť se v roce 1981 rozvedli, čímž chtěli vyjádřit přesvědčení, že ženy jsou v manželském svazku utlačované. Vychovali děti, žili nekonformně. „Ve třinácti mě přesvědčili, abych se stal punkerem. Dokonce mě přemluvili, abych šel do kadeřnictví a nechal si obarvit vlasy na bílo,“ cituje nekrolog syna Davida.
Webbova averze k penězům vzbuzuje otázky, které se nabízejí často. Je finanční zabezpečení cestou k tvůrčí svobodě, protože nás zbavuje existenčních starostí? Anebo jsou peníze a majetek naopak svazující a tvůrčí rozlet omezují?
Koronakrize umělce ochudila, aspoň některé z nich. Zejména ty, jejichž hlavní příjmy tvoří honoráře za vystoupení a kteří potřebují publikum. To nebylo. A jakkoli se do nejrůznějších „koncertů z obýváku“ a „představení v kuchyni“ pouštěla spousta umělců s velkým nadšením, nemyslím si, že vznikly žánry, které se nějak výrazněji zapíší do historie.
Zejména v oboru, kterému se věnuji a který miluju já, to byla katastrofa. Standup comedy rozhodně nemůžete dělat v obýváku a bez obecenstva, minimálně to se stoprocentně potvrdilo. A dělá se to špatně i nyní, kdy ještě dobíhají omezující opatření, týkající se počtu a vzájemné blízkosti lidí v publiku.
Pokud nepřijde druhá vlna, očekává se velký návrat tohoto žánru na podzim, a to hlavně v Británii a USA. Obě země zasáhl koronavirus hodně tvrdě a v obou patří standup comedy k oblíbenému formátu.
Jsem hodně zvědavý na témata. Bude vládnout korona? A kolik lze vlastně originálních a dobrých vtipů udělat na karanténu či pandemii? Uvidíme.
Britové to vzali zodpovědně.
V Británii se v těchto dnech čekají rekordní teploty, možná ostrovy prožijí nejteplejší den letošního roku. Horký víkend už mají za sebou. Horký myšleno přeneseně, a konkrétně šlo o ten druhý červnový.
Důvod? Páry žijící odděleně mohly mít legálně sex, a to poprvé od 23. března, kdy vstoupila v platnost přísná vládní nařízení kvůli koronaviru. Britové i díky tomu, že se potýkali s dramatickým průběhem nákazy, brali opatření vlády poměrně vážně. A stejně seriózně přistoupili i k návratu k sexu.
Na eshopech dramaticky stoupla poptávka zejména po dvou produktech: šumivém víně a čokoládových bonbonech. Den poté, kdy vláda oznámila uvolnění opatření, hledali zákazníci v online obchodě supermarketového řetězce Waitrose čokoládu o 58 procent víc než den předtím. Nárůst zaznamenaly také květiny, šampaňské, prosecco a skleničky na šampaňské. To je dobrý signál, že si to britské páry rozhodly udělat opravdu hezké a že se nespokojily s tím, že by alkohol pily z kelímků od jogurtu. Amazon hlásil zvýšený zájem o spodní prádlo a saténové noční košilky.
Média přispěchala s praktickými doporučeními: jaké filmy sledovat (na seznamu se objevil mimo jiné erotický thriller Devět a půl týdne či poslední Kubrickův film Eyes Wide Shut s Tomem Cruisem a Nicol Kidmanovou v hlavních rolích) či jakou hudbu poslouchat. Sexuální koeficient 10/10 získala nepřekvapivě slavná píseň Je T'Aime z roku 1969, ve které vzdychají Serge Gainsbourg a Jane Birkinová.
A konečně, případnou nervozitu měly definitivně rozptýlit odpovědi sexuální poradkyně Suzi Godsonové na dotazy čtenářů. „Bojím se, že nepodám patřičný výkon,“ zněl například jeden z nich. Godsonová ho ujistila, že obavy jsou zbytečné. „Fyziologické symptomy mírné úzkosti a sexuálního vzrušení jsou tak podobné, že mozek nedokáže poznat rozdíl.“
Hm, dobré vědět. Snad to v ložnicích dopadlo dobře.
