Článek
V období komunistické vlády před 17. listopadem 1989 utekly na Západ desítky elitních sportovců z Československa. Za svobodou, za sny, za možností pravidelně se poměřovat s nejlepšími – a samozřejmě také za lepšími ekonomickými podmínkami. Byli mezi nimi zastoupeni nadějní talenti, šampioni v nejlepších letech i reprezentanti lehce za zenitem.
Nejznámější jsou příběhy hokejistů a tenistů. Od Jaroslava Drobného, který získal wimbledonský titul už jako občan Egypta, až třeba po sedmnáctiletého Petra Nedvěda, jenž do Kanady utekl ještě počátkem roku 1989.
Trochu překvapivě sportem, který emigrací utrpěl možná nejvíc, bylo však plavání – v 80. letech zmizela na Západ většina špičkových reprezentantů. Borci, kteří kvůli tomu zřejmě přišli o šanci získat olympijské medaile.
Proč zrovna plavání? Odpověď se hledá trochu složitěji. Někdo zmiňuje určité volnomyšlenkářství, které tehdy panovalo v reprezentaci. Jiní odkazují na řetězovou reakci, již spustil první velký útěk do zahraničí v dubnu 1982.
Čtyři útěky současně
Tehdy se v západoněmeckém Sindelfingenu konalo reprezentační pětiutkání a poslední noc před odjezdem domů výpravu tajně opustila hned čtveřice sportovců – Vlastimil Černý, Miloslav Roľko, Josef Kuf a Tereza Vrtišková.
Zvláště útěk prvních dvou byl citelnou ztrátou. Jednadvacetiletý Slovák Roľko se už vyprofiloval jako tahoun národního mužstva, ostatně byl mistrem Evropy z roku 1977 a na olympijských hrách v Moskvě obsadil čtvrté místo. Velmi nadějně se jevil také o dva roky mladší Černý.
„Pro mě to bylo naprosté překvapení. Dozvěděl jsem se o jejich emigraci ráno, když už bylo po všem: pokoj prázdný a pasy také nikde,“ vypráví pro Seznam Zprávy účastník památného zájezdu Petr Adamec, nyní předseda sekce plavání Českého svazu plaveckých sportů. „Zvlášť dobře jsem znal Miky Roľka. Byli to úplně pohodoví kluci, o politiku se moc nezajímali. Nikdy nic nenaznačili, natož aby otevřeně něco řekli. Vůbec by mě nenapadlo, že něco takového mají v plánu.“
Miloslav Roľko při olympijských hrách v Moskvě 1980. Další účast pod pěti kruhy už nepřidal - v roce 1984 ještě neměl západoněmecké občanství a za další čtyři roky dostal přednost čerstvý emigrant z NDR s lepším časem.
Časem některé detaily útěku přece jen začaly prosakovat. Vyšlo najevo, že za vším stál Černý, která se připravoval na ilegální odchod ještě doma. Nakupoval západoněmecké marky a promýšlel kroky, které by se daly podniknout. V Sindelfingenu se pak svěřil se svými plány vybraným kolegům. Někteří vycouvali, tři nejodvážnější souhlasili.
V průběhu rozlučkového večírku Černý vnikl na pokoj politické vedoucí delegace a sebral pasy účastníků dobrodružné mise. V té době totiž sportovci na zahraničním zájezdu nemohli mít u sebe osobní doklady, právě kvůli obavám z možného útěku.
Ráno všichni dorazili do sousedního Heidelbergu, kde sídlil špičkový plavecký klub SV Nikar. Požádali o politický azyl, dostali finanční podporu od vlády a získali zaměstnání v místním bazénu jako plavčíci.
Ve službách Německa a Kanady
Jejich útěk v Československu vyvolal obrovský rozruch. Komunistický deník Rudé právo mu věnoval zvláštní článek plný despektu. Navíc byli všichni odsouzeni v nepřítomnosti na dva roky za vlastizradu.
Později se jejich cesty rozešly. Roľko zůstal v Německu, kde časem získal občanství a začal reprezentovat novou vlast. Několikrát závodil na mistrovstvích Evropy, spolu s polohovou štafetou získal medaile na dvou univerziádách. Nyní bydlí v Lucembursku a živí se jako trenér.
Černého životní příběh je ještě pestřejší. Z Německa se odstěhoval do Kanady, kde získal občanství. V roce 1986 odcestoval na mistrovství světa v Madridu a potkal se tam s bývalými reprezentačními kolegy z Československa. Pro dva z nich, Josefa Hladkého a Marcela Géryho, se toto setkání stalo osudovým. Podrobněji o tom později.
Kanadu ještě Černý reprezentoval na olympiádě v Soulu 1988, pak kariéru ukončil. Dnes vlastní realitní licenci a pracuje jako makléř v nemovitostech.
Dvě trička na odchod z vlasti
Kauza uprchlých plavců rezonovala v tuzemském sportu ještě dlouho. „Tehdy jsem trénoval v brněnské Rudé hvězdě. Příslušné orgány skoro rok odmítaly pustit náš tým na závody do ciziny. Stejný osud potkal i jiné oddíly. Plavce najednou začali brát jako politicky nespolehlivé,“ vzpomíná Petr Adamec.
Když se poměry přece jen vrátily k normálu, došlo k další emigraci. Na podzim roku 1985 do Švédska utekl devatenáctiletý Jan Bidrman. Mladý znakař byl považován za mimořádný talent. V reprezentaci debutoval v šestnácti letech a nehledě na nízký věk měl už zkušenosti ze dvou dospělých mistrovství Evropy.
Ve Švédsku získal nejprve politický azyl, vzápětí i občanství. Reprezentoval na evropském i světovém šampionátu a vrcholem jeho sportovní kariéry se stala účast na olympiádě v Barceloně 1992. Později studoval na univerzitě v USA. Nyní bydlí v Kanadě, kde svého času dokonce vedl místní reprezentaci jako šéftrenér.
Rok po jeho útěku postihla tuzemské plavání další pohroma. S odstupem několika měsíců přišlo o dvě největší hvězdy – Josefa Hladkého a Marcela Géryho. Klíčovou roli v jejich rozhodnutí emigrovat sehrál právě zmíněný šampionát v Madridu. Přesněji řečeno, setkání s bývalým reprezentačním parťákem Vlastimilem Černým.
V té době v každé československé výpravě do ciziny byli pracovníci Státní bezpečnosti. Měli za úkol hlídat všechny zúčastněné a v případě potřeby zamezit nežádoucím kontaktům. V Madridu však politický doprovod evidentně selhal. Plavci se potkali se „zrádcem a vyvrhelem“ Černým a ten ani nemusel bývalým kolegům o novém životě nic říkat. Jeho spokojený vzhled mluvil za všechno.
Potvrzuje to i Adamec. „Jednou jsem potkal Vlastíka už v kanadských barvách na nějakých mezinárodních závodech. Ani jsem se neptal, jak se má. Na hony bylo vidět, že se mu daří. Nemyslím tím finance, i když nepochybně vydělával víc než my. Hlavně vnitřně vypadal velmi spokojený,“ popisuje.
To vše hluboce zapůsobilo především na nejúspěšnějšího československého plavce té doby Josefa Hladkého. Bylo mu 24 let a už stihl získat tři bronzové a jednu stříbrnou medaili na mistrovstvích Evropy. O emigraci původně neuvažoval, proto si zabalil jen dvoje kalhoty a dvě trička. V poslední den se však rozhodl požádat o politický azyl.
„V plaveckém světě se za Hladkým táhla pověst rebela. Na všechno měl svůj názor a rád dělal věci po svém. Navíc moc nezastíral, že je mu komunistický režim proti srsti,“ vypráví Jaroslava Passerová, známá plavkyně a pozdější manželka reprezentačního kouče Jana Passera. „Muž měl potom kvůli tomu problémy s vedením. Například ho neschválili na pozici vedoucího na středisku vrcholového sportu.“
Hladký opustil výpravu i se spolubydlícím na pokoji Ondřejem Burešem. Ten si však útěk rozmyslel, vrátil se do hotelu a sdělil vedení, kde se nachází jeho společník.
Následovala dramatická vyjednávání: nejprve Hladký čelil mohutnému psychologickému tlaku, pak odolával domluvám a slibům. Nakonec se přece jen vydal na západoněmeckou ambasádu, kde požádal o mezinárodní ochranu.
Začátky v nové vlasti pro něj byly krušné. Stálé příjmy neměl a jeden čas musel pracovat jako barman. V německé reprezentaci pak závodil ještě na dvou mistrovstvích Evropy, kde bral zlato se štafetou a individuální bronz. Stejně jako Bidrman se zúčastnil olympiády v Barceloně 1992. Nyní se věnuje údržbě zahradních bazénů a plave na veteránských závodech.
Jednosměrná jízdenka k moři
MS v Madridu výrazně ovlivnilo i osud Marcela Géryho. Byl velkým kamarádem Vlastimila Černého a sdílel s ním pokoj na mnoha mezinárodních závodech. Stejně tak tomu bylo i na památném pětiutkání v Sindelfingenu. Géry tehdy byl jedním z mála, kdo věděl o plánech svého kolegy. Dokonce vážně uvažoval, že se k němu připojí. Ale rozhodující krok nakonec neudělal.
Až ve Španělsku v něm definitivně dozrála myšlenka na emigraci. Byť dramatický útěk Hladkého ho přinutil uskutečnění plánu na čas odložit.
V září roku 1986 odjel Géry s manželkou na dovolenou do Jugoslávie a od Jadranu si to namířili do Bělehradu požádat na kanadské ambasádě o azyl. Konečná destinace nebyla zvolena náhodně. Černý totiž v Madridu nabídl Gérymu, že mu pomůže s přesunem za oceán.
Slib dodržel. Dál už všechno běželo jako na drátkách.
Za rok Géry dostal politický azyl, za další dva kanadské občanství. V lednu roku 1991 už reprezentoval novou vlast na MS v australském Perthu, kde obsadil páté místo na motýlkářské stovce. Pak uspěl v národní olympijské kvalifikaci a odjel na Hry 1992 do Barcelony.
Tady se konalo historické setkání. V barvách různých reprezentací se potkali tři bývalí parťáci z československého týmu. Bidrman nyní měl na bundě švédskou vlajku, Hladký německou a Géry kanadskou. Na rozdíl od kolegů posledně jmenovaný dosáhl i na výrazný úspěch. Nejprve byl šestý na oblíbené motýlkářské stovce a pak získal bronz s polohovou štafetou.
To jen potvrzuje, jak silnou generací disponovalo československé plavání v polovině 80. let. Bohužel jí nepřálo načasování. Hvězdná hodina těchto sportovců měla přijít na olympijských hrách v Los Angeles 1984, které ovšem kvůli bojkotu pro ně zůstaly zapovězené. Za čtyři roky v Soulu pak drtivá většina z nich musela vynechat, protože čekala na přidělení nového občanství a další formality.
