Český hrdina olympiády zuřil: Nikdo nechtěl závodit

Zabere čas, než se do rychlobruslařské haly dostanete. Na obrovském výstavišti v Miláně je až úplně na konci. Musíte jít dlouhým tunelem, dva kilometry v trubce.

Ale tyhle olympijské procházky stály za to. Z českého pohledu rozhodně! V budově s červenou střechou odjela svůj poslední olympijský závod Martina Sáblíková. Metoděj Jílek zde vybojoval zlato na 10 km a stříbro na 5 km.

V sobotu odpoledne chtěl Jílek ještě jednou zazářit.

Zažil olympiádu, která ho v Česku vystřelila na vrchol popularity. Do Česka se devatenáctiletý sportovec vrátí jako hrdina. Dělal si naděje, že sbírku medailí ještě rozšíří. Chvíli před ním si dojela Tereza Voborníková v biatlonu pro bronz. Tak do toho ještě jednou šlápnout!

Jen realita dopadla trochu jinak. „Jsem strašně naštvaný, ale až to odejde, určitě budu nadšený ze všeho, co jsem dokázal a budu moc rád,“ spustil. Zrovna měl po závodu s masovým startem. Žádné, že se jede proti časomíře a potřebujete si pečlivě naplánovat tempo.

Disciplína, kam nastoupí všichni rychlobruslaři najednou, je pěkná divočina a přináší dost emocí.

Jílek skončil čtrnáctý. Stál opřený o zábradlí, na hlavě olympijský kulich, v ruce akreditaci a dlouze vysvětloval taktiku i specifika závodu.

V cíli si dlouho s někým povídal. Trenér a taktika? „Ale kdepak, to byl týmový doktor. Já se potřeboval u někoho vynadávat,“ pousmál se rychlobruslař.

Stala se zajímavá věc. Závod na šestnáct kol se začíná stylem „lážo, plážo“. Jen se čeká, kdy se víkendová vyjížďka na dlouhých a ostrých nožích změní v závod.

Po dvou kolech z pelotonu ujeli čtyřicetiletý Holanďan Jorrit Bergsma s Dánem Viktorem Thorupem. S nikým to ani nehnulo.

Zbytek skupiny jako by si říkal: „Uvadnou.“

Jedno kolo, druhé, třetí. Dvojice navyšovala náskok. Nevadla.

Jakmile si vybudovala náskok půl oválu, Jílkovi v hlavě naskočilo jedno: „No, že je to v pytli.“

Peloton zamrzl, nikdo nechtěl únik likvidovat, přitom by to šlo relativně snadno. „Rozdíl, jestli jedete sám, nebo v balíku, je neskutečný. Pokud jedete za někým, ušetříte klidně třicet procent síly, možná i víc. Nikdo ale nechtěl závodit,“ štvalo českého rychlobruslaře.

Sám se do stíhačky pustit nemohl, protože není sprinter. Věděl, že by ho ostatní zlikvidovali.

Vyčítal si ale jeden moment. Od začátku bylo vidět, že se ve finálové jízdě jede hodně pomalu. Jílek se rozhlížel kolem sebe. Hledal soupeře, sledoval, co dělají. A tušil, že Holanďan našlápne. Sekunda na rozhodnutí. Jet za ním, nebo věřit pelotonu?

Věřil skupině. „Jo, já viděl, že se tohle chystá. A rozhodoval jsem se, jestli se přidat. Srovnal jsem si ale, že balík vede Jordan Stoltz, který je ze všech nejlepší. Dvakrát šlápne a únik má,“ popisoval Jílek.

Jenže Stoltz nikam nešlápl. „Někteří kluci byli v tom balíku po dvou z jedné země, mohli si pomáhat. Ale ten balík to prostě prokaučoval,“ pokýval hlavou Jílek.

A kdyby o jedenadvacet let staršího veterána chytil, zvládl by s ním dojet? „Zvládl, jeli bychom spolu o zlato. Když jsem viděl, jak ostatní na únik rezignovali, asi by nic nedělali. Placka by byla, no,“ štvalo Jílka.

Netypický rychlobruslařský závod ale každopádně dovede strhnout. Už jen začátek, když hlasatel odpočítá čas, temná hala se naplno rozsvítí a rychlobruslaři přijíždějí na start jak rockové hvězdy.

Jak jich krouží dokola hodně, slyšíte, jak v zatáčkách klapají brusle. Vypadá efektně, když najednou někdo nakopne motor. Někdy se i padá.

Třeba v semifinálové rozjížďce takhle skončil na zemi Švýcar, kterého chtěl Jílek dotáhnout do finále, aby měl aspoň nějakého parťáka. Také v tu chvíli zakroutil hlavou, když Livio Wenger podklouzl. Trénují ve stejné skupině, mají k sobě blízko, ale do finále postoupil jen český závodník.

„No jo, chybí mi na tyhle závody parťák,“ přikývl Jílek. Aspoň drobnou kooperaci ve finále mít mohl. „Ale také si musíme uvědomit, že nestartujeme za stejnou zemi a nemůžeme se jeden pro druhého obětovat. To by bylo politicky trochu nekorektní, druhý člověk by z toho vlastně nic neměl,“ přidal, že by vyloženě týmovou taktiku asi stejně nenasadili.

Chvíli po závodě začala už rozlučka s areálem. Rolbaři přivezli stroj a šli se před ním fotit. Desítky dobrovolníků si běžely dělat fotky na ovál, kde se před pár minutami bojovalo.

Hlavně chytit na fotce místo, kde jsou olympijské kruhy. Úsměv!

Metoděj Jílek ale jiný výraz brzy vytasí také. V neděli ponese ve Veroně na ukončení olympiády vlajku společně s Martinou Sáblíkovou. Tam si znovu uvědomí, jak velká věc se mu povedla.

Pak se vydá zase do práce. Za dva týdny ho v Holandsku ještě čeká mistrovství světa. „Po tomhle závodě jsem tak namotivovaný, že v tomhle problém ani trochu nebude,“ už se těší na další velkou akci.

Až pak vypne a orazí.

V Miláně začal příběh další české hvězdy. Za čtyři roky na olympiádě ve Francii se od něj už budou čekat velké věci. Očekávání, které se upínalo k Martině Sáblíkové, se přesune k němu.

I když ve Francii… Rychlobruslařům hrozí, že budou závodit v Holandsku, kde mají dráhu a halu. V tu chvíli Jílek protočil oči: „No tak to jsem zásadně proti. To by vypadalo jako normální Světový pohár, žádná olympiáda.“