Evropa v pátek přitvrdí pravidla migrace

Před Evropou leží čtyři populační cesty. Na konci každé z nich vypadá kontinent na konci století úplně jinak. Projekce Eurostatu z roku 2023 ukazuje, že sedmadvacítka členských států Evropské unie může mít v roce 2100 i více než současných 450 milionů obyvatel, stejně tak ale může mít i necelé dvě třetiny tohoto počtu.

I při detailním pohledu pouze na Českou republiku vidíme podobný trend – na konci století u nás může žít jen lehce přes osm milionů lidí, nebo taky téměř dvanáct milionů.

Čtyři cesty k diametrálně odlišným výsledkům v populaci starého kontinentu, který – jako i jiné části vyspělého světa – čelí významné krizi porodnosti. A jaký je rozdíl mezi těmito čtyřmi cestami? Migrace, respektive migrační politika.

Ačkoli projekce je čistě matematický model, mezi řádky lze vyčíst, že rozhodující je, jak se blok k přistěhovalectví postaví. Zda zvolí cestu žádné, nízké, střední nebo vysoké migrace.

Přestože je rok 2100 ještě daleko, ovlivní jej rozhodnutí, která jsou na stole právě nyní – bude Evropa uprchlíky nahrazovat vlastní populační krizi, nebo se uzavře a bude doufat, že zvrátí negativní trend a „rozrodí“ vlastní obyvatelstvo?

Vraťme se k projekci Eurostatu a připomeňme, že při současném trendu porodnosti se počet obyvatel rozroste jedině za předpokladu vysoké migrace ze třetích zemí. Unie se ale vydává cestou poměrně výrazného zpřísnění migrační politiky.

Naposledy se 1. června členské státy, Evropská komise a Evropský parlament dohodly na přijetí takzvaného nařízení o návratech. To doplňuje rozsáhlou normativní úpravu přistěhovalectví známou jako migrační pakt, který vstupuje v účinnost v pátek 12. června.

Od začátku migrační krize na starý kontinent v roce 2015 je přistěhovalectví jedním z nejzásadnějších témat, která politici na různých úrovních musí řešit. Sice v něm lze spatřovat i příležitost, zároveň však vytváří akutní finanční zátěž, tlak na veřejné služby a polarizaci společnosti.

Tématu se nejdříve chytla krajní pravice, mezi jejíž argumenty patří zejména kriminalita přistěhovalců. Ačkoli empirické výzkumy nepřinášejí statistické důkazy o souvislosti mezi zvýšením počtu imigrantů a nárůstem jakéhokoli druhu kriminality, debatu se povedlo změnit natolik, že na ni čím dál častěji musí reagovat i tradiční strany středového ražení.

Ostatně i nové nařízení o návratech při březnovém hlasování v Evropském parlamentu podpořila alternativní většina evropských lidovců s frakcemi na pravé části politického spektra. Z českých europoslanců byla proti pouze Markéta Gregorová.

Nové nařízení má členským státům usnadnit vyhošťování migrantů bez dokladů. Budou moci vytvořit „návratové platformy“ v zemích mimo Evropu, aby obešly odmítání některých zemí původu přijmout zpět své státní příslušníky.

„Nařízení o navracení představuje rozhodující zrychlení dlouhodobého trendu,“ míní Davide Colombi, výzkumník v oblasti lidských práv a migrace v bruselském think tanku CEPS.

„Zatímco některé evropské politické skupiny odsoudily americkou imigrační a celní službu (ICE), jiné hlasují pro to, aby se její postupy uplatňovaly i zde,“ dodává Colombi a vyjmenovává přijaté mechanismy: „Detekční operace na území EU, rozšířené zadržování, včetně dětí, nucené vyhoštění v široké škále případů, sankce za neplnění povinnosti spolupráce a návratová centra ve třetích zemích, s nimiž lidé nemusí mít žádnou vazbu.“

Neznamená to však, že by Evropa novou legislativu nepotřebovala. Stávající rámec stojí na fungování Společného evropského azylového systému (CEAS) z roku 1999 a tzv. dublinského nařízení, které v roce 2013 mimo jiné stanovilo, že za vyřízení azylové žádosti a přijetí uprchlíka odpovídá země, do níž osoba poprvé vstoupila na území EU.

„Po mnoho let však schengenský režim volného pohybu činil dublinský systém obtížně spravovatelným, protože neúmyslně umožňoval žadatelům o azyl vybírat si cílové země podle jazykových schopností, rodinných vazeb, vnímané pohostinnosti či sociálních výhod,“ vysvětluje článek uznávaného think tanku Brookings Institution. „Současně ukládal nepřiměřené povinnosti zemím na vnějších hranicích EU, které stojí v první linii migračních tras do Evropy,“ doplňuje.

Úřady v jednotlivých zemích od té doby poskytly azyl – ve formě statusu uprchlíka, humanitární nebo doplňkové ochrany – milionům lidí, v posledních letech se jejich počet drží kolem 400 tisíc ročně.

O těch se dále ale bavit nemusíme. Migrační pakt schválený v polovině roku 2024 řeší především ty, kteří ochranu nedostanou, nebo o ni ani nepožádají – tzv. nelegální migranty.

Zjednodušeně mezi ně lze řadit ty, kteří budou shledáni jako bezpečnostní riziko, a také ty, jimž se někdy zjednodušeně říká ekonomičtí. Pod pojmem se schovávají přistěhovalci z chudých, avšak relativně bezpečných zemí. Průzkumy veřejného mínění ostatně opakovaně ukazují, že ochota přivítat přistěhovalce je u ekonomických migrantů výrazně nižší než u těch, kteří přicházejí z politických důvodů.

Co to každý rok znamená v absolutních číslech, napovídají data Eurostatu dostupná za loňský rok. Členské státy v roce 2025 v první instanci udělily pozitivní rozhodnutí o azylu – ve formě statusu uprchlíka, humanitární nebo doplňkové ochrany – necelým 40 % přistěhovalců. To nechává lehce přes půl milionu lidí, kterým nebyla přiznána forma ochrany. Mají možnost se odvolat, přičemž ve druhém stupni se úspěšnost pohybuje na hranici 20 %.

Cílem legislativy je efektivnější kontrola, řešení problému ještě před hranicemi sedmadvacítky a v ideálním případě i návrat nelegálních migrantů do země původu – ačkoliv ty jim často již nejsou otevřené. A tak se z návratových center mohou stávat i konečná místa určení. Evropští vyjednávači již uzavřeli dohody o omezení migrace s tranzitními státy, jako jsou Egypt, Libye, Mauritánie, Maroko, Tunisko a Turecko.

Neziskové organizace i odborné kruhy již delší dobu upozorňují na lidskoprávní aspekt této politiky. Návratová centra v zemích s demokratickým deficitem podle kritiků ohrožují lidská práva a bezpečnost migrantů, zejména žen a dětí. Již nyní je zdokumentována řada incidentů, které jsou z pohledu ochrany lidských práv silně problematické.

V květnu 2024 – v době finálního přijetí migračního paktu – skupina zahraničních médií v čele s deníkem Washington Post a žurnalistickým sdružením Lighthouse Reports informovala, že černí migranti v Mauritánii, Tunisku a Maroku byli shromažďováni a vysazováni v poušti pomocí vozidel darovaných Unií.

Na druhou stranu by toto vědomí mohlo některé nelegální uprchlíky od pobytu v Evropě odradit. „Celá EU se potýká s problémem navracení osob, které vyčerpaly všechny právní prostředky, a s nedostatečnou spoluprací ze strany zemí původu. Dokážu si představit, že návratové centrum bude pro žadatele o azyl, kteří vyčerpali všechny právní prostředky, motivací k tomu, aby odešli z vlastní vůle, aby tam nemuseli být posláni,“ uvedl pro Seznam Zprávy Mark Klassen, právník z Univerzity v Leidenu.

To byl ostatně i hlavní politický argument pro zavedení návratových center. „Po celá léta vysílala Evropa ten nejhorší možný signál: i když jste neměli právo na pobyt, byla velká šance, že se nic nestane,“ cituje deník Le Monde místopředsedu Evropské lidové strany Françoise-Xaviera Bellamyho.

Jinak však zaznívá spíše kritika. Colombi například upozorňuje na proaktivní přístup úřadů, které mají nelegální migranty vyhledávat v Evropě. „Odhalování na území EU znamená kontroly totožnosti, inspekce na pracovištích se zaměřením na migraci a domovní prohlídky,“ tvrdí. „Tam, kde dojde k zásahu donucovacích orgánů na pracovištích, nebudou pracovníci, kteří se obávají odhalení, hlásit krádeže mezd, nebezpečné podmínky, vykořisťování pracovní síly nebo obchodování s lidmi.“

Zpráva neziskových zdravotnických organizací PICUM a Médecins du Monde zase varuje, že předpisy mohou umožnit sdílení lékařských údajů mezi orgány a se třetími zeměmi za účelem vyhoštění. To znamená, že lidé přestanou vyhledávat péči, kterou potřebují.

Zejména je však podle oslovených odborníků problematický fakt, že neexistuje jasný mechanismus pro přemisťování do konkrétních návratových center. I Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že návratová centra mohou účinný návrat osoby nejlépe podpořit v případě, že by se tato centra geograficky nacházela na místech, odkud by jednotlivci mohli skutečně pokračovat v cestě do vlasti.

Přísnější migrační politika sice odpovídá na požadavky části evropských voličů, zároveň však přináší řadu nových otázek. Evropa tak stojí před dilematem, které bude určovat její budoucnost po celé 21. století: jak skloubit potřebu migrace vyplývající z demografického vývoje s požadavkem na ochranu hranic a kontrolu přistěhovalectví.