Hlavní obsah

Proč je důležité nalajnovat si život. Začal jsem s tím v půl páté ráno

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Ráno po probuzení si můžete stokrát říct „budu žít zdravě” či „budu dobrý člověk”, ale bez dalšího upřesnění se to poměrně těžko splní.

Reklama

12. 1. 2020 8:38

Mám vyzkoušená životní pravidla. Probouzím se do sedmi. Ráno běhám. Neflirtuji se servírkami a barmankami. Jdu spát do půlnoci. Potřebuji rituály, aby se mi nestalo, že propadnu panice: „Panebože, dneska jsem nic neudělal, jak tohle skončí?”

Článek

Dal jsem si budík na půl pátou. Spustil se přesně. Nejdřív vzbudil mě a o deset vteřin později mou ženu.

Normálně ji můj budík nevzbudí. Spí velmi dobře. Ale „normálně” znamená kolem půl sedmé. Když začnou moje hodinky vibrovat uprostřed noci, organismus je zmatený. Můj i její.

„Něco se děje?” zeptala se.

„Ne.”

„Není ti dobře?”

Ujistil jsem ji, že je mi výborně. Nebo prostě tak, že to odpovídá mému věku. Když vám je padesát a je půl páté ráno.

„Tak proč vstáváš tak brzo?”

Řekl jsem jí, že jsem chtěl zkusit žít tak jako Jack Dorsey.

„Kdo?” zeptala se, trochu znepokojeně.

„To je zakladatel Twitteru,” řekl jsem.

„Panebože,” řekla, otočila se na břicho a hlavu si zakryla polštářem.

Měl jsem v plánu si začít napouštět vanu studenou vodou, abych si přesně v pět mohl dát ledovou koupel. Volný čas bych využil buď ke krátké meditaci, nebo k tomu sednout si do pracovny a napsat seznam věcí, které chci do večera dokázat.

Ale pak se ve mně něco zlomilo.

„Panebože,” řekl jsem, lehl si zpátky do postele vedle ženy a ještě na chvíli zavřel oči.

V Silicon Valley se vždy soudilo, že podnikatel Jack Dorsey je tak trochu podivín, ale jeho loňské vystoupení v podcastu Fitness Bena Greenfielda stejně mnohé překvapilo.

Konkrétně tedy to, jak dvaačtyřicetiletý šéf Twitteru či tvůrce mobilní platební aplikace Square popisoval svůj denní režim.

Po již zmíněné ledové koupeli (muž s odhadovaným majetkem kolem čtyř miliard dolarů si může dovolit bazének s velkými kusy ledu, já si hodlal pouze napustit vanu studenou vodou) následuje hodinová intenzivní meditace.

Někdy střídá tříminutové koupele v ledové lázni s patnáctiminutovým pobytem v malé sauně vytopené na 104 stupňů Celsia. To, aby vyzkoušel svoji výdrž.

Následuje několikakilometrová cesta do práce. Pěšky. Dorsey nesnídá ani neobědvá. V pracovní dny jí jednou denně, dá si „opravdu velkou” večeři, což je ryba nebo maso, nejlépe s rukolovým salátem, špenátem či růžičkovou kapustou. Jako dezert zahradní nebo lesní ovoce, nejraději ostružiny nebo borůvky. Jednu sklenici červeného vína.

Poslední jídlo je večeře ve čtvrtek, v pátek a sobotu následuje kompletní půst. „Čas strávený o víkendu je důležitý pro obnovu organismu. Došlo mi, jak moc se to, co děláme, točí kolem jídla, a vynechal jsem ho z programu úplně,” vysvětlil ve svém podcastu.

O půstu jenom pije vodu. Prvním jídlem je večeře v neděli.

Proč tohle všechno Dorsey dělá? Zjednodušeně řečeno, testování limitů těla je pro něj zároveň hledáním duše. To pak ještě intenzivněji pokračuje během mnohadenních meditačních pobytů v Asii, kde tráví čas jen sám se sebou. Bez jakéhokoli vnějšího vyrušení.

Samozřejmě bez nových technologií, ale také bez čtení, psaní, fyzické aktivity či mluvení. Vyloučen je dokonce i oční kontakt s kýmkoli dalším.

Asketický životní styl Jacka Dorseyho je extravagantní i na poměrně bláznivé standardy Silicon Valley. Vzpomeňme na diety Steva Jobse, ještě předtím, než onemocněl rakovinou, a pak v rámci jejího „léčení” nebo na závazek Marka Zuckerberga z roku 2011, kdy slíbil celý rok jíst maso jen ze zvířat, která sám zabije. Nebo je bude pomáhat zabít řezníkovi. Bláznivé, nepochybně.

I na standardy Silicon Valley.

Avšak přiznejme si, „nalajnovat” si život s pomocí jednoduchých pravidel je praktické. A hlavně to funguje. Ráno po probuzení si můžete stokrát říct „budu žít zdravě” či „budu dobrý člověk”, ale bez dalšího upřesnění se to poměrně těžko splní.

Ale když si – například – stanovíte, že během dne uděláte nebo neuděláte nějakou konkrétní věc, případně kolikrát za den ji uděláte, začne se to jevit jako celkem splnitelný úkol.

Příklad: chodím každý den ráno běhat. Rozhodl jsem se tak v roce 2001. Hodně lidí mi říká, že mě obdivují, jak mám silnou vůli. Odpovídám jim, že je to přesně naopak. Kdybych to nechal na vůli, dopadne to tak, že vyběhnu maximálně několikrát týdně.

Ale protože to mám jako pravidlo, vynechám nakonec jen párkrát do roka. Vlastně jen ze zdravotních důvodů.

Měl jsem známého, který se někdy loni rozhodl, že každý den osloví tři neznámé lidi. V tramvaji, na ulici nebo večer někde v baru. Tři lidi každý den. Vedl si o tom záznamy. Sám spíše introvert, věk kolem čtyřiceti, rozvedený a nespokojený. Krize středního věku.

Po třech měsících mi nadšeně říkal, jak mu to jednoduché pravidlo změnilo život. Nebylo to snadné a musel se přemáhat, ale zjistil, že se cítí mnohem líp. S několika takto oslovenými lidmi dokonce zůstal v kontaktu a začali se pak vídat.

Když jsem ho potkal za další půlrok, už to nedělal. Zeptal jsem se, proč ne, když ho to tak bavilo. „Seznámil jsem se v tramvaji s jednou ženou. Párkrát jsme se setkali a teď spolu chodíme. A ona mi zakázala v tom pokračovat,” řekl spokojeně.

Ale to je jiný příběh. Důležité je, že jednoduchá malá pravidla můžou mít velký dopad. Byť vytyčit si je a pak je dodržovat není vůbec snadné.

Jsou období, kdy vám pravidla určují život. Když jste děti a děláte to, co chtějí dospělí. Nebo když jste dospělí a máte děti a děláte to, co chtějí ony. Nebo když máte partnera, který má o vašem denním programu naprosto jasné představy. Nebo když chodíte do práce.

Ale pak jsou období, kdy pravidla určujete vy. A jakkoli jste se na to v těch „druhých” obdobích těšili, zjistíte, že je to vlastně složité.

Třeba já teď. Děti mám dospělé, ženu hodnou a tolerantní, a teď mě ještě v únoru vyhodili z práce.

Ne, že by to byl tak velký problém. Když je vaší prací a zároveň největší vášní psaní, a ještě se tím dokážete uživit, tak formální zaměstnání nepotřebujete.

Ale určitá komplikace to je, nebudu vám lhát. Protože „chodit do práce” je svým způsobem snadné. Zvlášť když nemáte nějakou úmornou manuální práci, ale živíte se takzvaně hlavou.

Je to ubíjející a náročné, jistě, ale jsou dny, kdy se vám pracovat nechce anebo to nejde, ze spousty možných důvodů. A vy sedíte za stolem v kanceláři a děláte takové ty mechanické, téměř zbytečné, úkony, jako je zapnutí počítače, zvednutí telefonu, odpověď na otázku kolegy nebo účast na poradě.

A večer je vám naprosto jasné, že jste neudělali VŮBEC NIC, ale cestou domů jen pokrčíte rameny, a sami pro sebe si řeknete: „Ale byl jsem v práci, takže vlastně dobrý.”

Když do práce nechodíte a máte za sebou přesně takový den, může se snadno stát, že upadnete do zmatku. „Panebože, nic jsem neudělal, jak tohle skončí?”

Proto člověk, který formálně do práce nechodí a například je takzvaně na volné noze, potřebuje rituály. A k těm se dobere přes jednoduchá pravidla pro život.

Čím jednodušší, tím lepší. Asi jako návod na sestavení kuchyňského stolu z IKEA. Nic vás pak nemůže překvapit ani vykolejit. Ani kdyby vámi cloumaly vášně.

Jak v padesátých letech napsal básník W. H. Auden: „Nejjistější způsob, jak ovládnout své vášně, je ovládnout čas. Rozhodnout se, co chcete nebo co byste měli během dne udělat, a pak to udělat přesně v ten čas každý den. Vášně vám nebudou činit potíže.”

Mám svá praktická pravidla pro život. Například:

– probouzím se do sedmi

– ráno běhám

– v pracovní dny nesnídám a do oběda piji černou kávu

– o víkendu snídám, ale většinou neobědvám

– nemám rád pracovní snídaně a ani obědy

– když to jde, dám si po obědě dvacetiminutového šlofíka

– do čtvrtého patra včetně nejezdím výtahem

– chodím pěšky, kam to lze

– tramvají a metrem nejezdím méně než tři stanice

– alkohol piji až po setmění

– dobře, kromě června a července, kdy v sedm sám sobě lžu, že slunce už zapadlo

– neflirtuji se servírkami a barmankami

– vždycky dávám spropitné

– jdu spát do půlnoci.

Je radost tahle pravidla dodržovat. Ale když je třeba je porušit, postavím se k tomu jako muž.

Žena se mnou třese. Všechno mě bolí, jako vždycky, když se po padesátce probouzím. „Co se děje, panebože?” ptám se. Hodně mi záleží na tom, aby můj hlas nezněl plačtivě.

„Neříkal jsi, že chceš vstávat jako Jack Dorsey?”

„Samozřejmě,” odpovídám.

„Je sedm pryč,” říká moje žena, zavrtí hlavou a odchází do koupelny.

Zatraceně, uvědomím si. Vím, že nejjistější způsob, jak ovládnout emoce, je ovládnout čas, psal to přece W. H. Auden.

Ale levačkou sáhnu po peřině a přitáhnu si ji k bradě. Otočím se na pravý bok. Když člověk zaspí, je to ideální šance promyslet si v klidu nějakou práci. Zavřu oči. Jen na chviličku.

Kde jsme skončili?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované