Hlavní obsah

Ruska chce adoptovat kamarádku. Jinak by strávila zbytek života v ústavu

Foto: Shutterstock.com

Mladé Rusky žijí v Moskvě.

Reklama

2. 5. 18:30
aktualizováno • 2. 5. 18:41

Dvě mladé Rusky se až do teď scházely jednou za týden. Nyní se Arina snaží svou kamarádku adoptovat. Chce tak dát hendikepované dospělé Nině šanci, aby mohla opustit instituci, ve které žije celý svůj dospělý život.

Článek

V uplynulých měsících si mohla sedmadvacetiletá Nina Torgašova užívat nezávislost a svobodu, která pro ni byla až doposud zapovězená. Obvykle obyčejné činnosti jako nakupování, vaření či praní jí dopřála až její kamarádka Arina, která se jí kvůli pandemii ujala. Teď je ale možnost, že Ninu po skončení pandemie čeká nový život. Arina se ji totiž rozhodla adoptovat.

Nina celý svůj dospělý život strávila po různých institucích a pečovatelských azylových domech. Od osmnácti let bydlí v pečovatelském domě, který se v Rusku nazývá psychoneurologický. Od začátku pandemie však mohla poznat i běžný život. To vše díky dobrovolnici Arině Muratovové, se kterou se znala díky charitativním akcím.

Nina vzpomíná na moment, kdy se dozvěděla, že může domov opustit. „Nikdy jsem si nepomyslela, že by se mě někdo ujal. Myslela jsem si, že budu v tomto domě uvězněná navždy,“ řekla podle britského serveru BBC, který o příběhu z Ruska informoval.

Hlavní město Ruska se vlivem pandemie ocitlo v lockdownu v dubnu 2020. Změny se nevyhnuly ani péči v psychiatrických léčebnách.

Svoboda díky lockdownu

Návštěvy v pečovatelském domě, ve kterém se Nina nacházela, byly kvůli covidu-19 pozastaveny. Charitativní organizace však lobbovaly za dobrovolníky, kteří by se o některé internované osoby do konce pandemie postarali - v běžném venkovním světě mimo pečovatelský dům.

Arina, jednatřicetiletá expertka na průzkum trhu, která miluje zdobení nehtů a vyšívání, se nabídla, že se o Ninu postará.

Nině se však svoboda zalíbila natolik, že se rozhodla, že se do domu nevrátí. Její kamarádka tak byla postavena před velmi zásadní rozhodnutí.

Arina se dobrovolničení věnuje již deset let. Začala jako pomocnice s dětmi, které se potýkají s poruchami učení. Následně začala pomáhat dospělým. Tehdy poznala Ninu díky ruské charitativní organizaci Životní cesta. Charita organizuje výlety a vyučovací hodiny v ruských psychoneurologických pečovatelských domech, zvaných PNI.

Arina začala působit v domově PNI 22, kde žila Nina a stovky dalších lidí, zhruba před čtyřmi lety. Tento domov se stará o dospělé osoby s řadou psychických poruch.

Konkrétní porucha, se kterou se potýká Nina, zůstává důvěrnou informací, o které ví jen vedoucí pečovatelského domu. To je obvyklá praxe v případech lidí, kteří nejsou schopni bydlet samostatně a postarat se sami o sebe. Arina ani Nina tedy nevědí, proč je Nina v domově umístěna.

Arina se tomu diví. I když Nina neumí číst, psát a ani neumí počítat, Arina tvrdí, že je velmi schopná. „Velmi rychle se učí a je schopna se adaptovat na každodenní život,“ říká.

Celý život v pečovatelském domě

Nina byla umístěna do pečovatelského domu již jako dítě. Od osmnácti let je v pečovatelském domě PNI pro dospělé. Není zcela jasné, zda byla rodičům odebrána, či zda ji tam umístili sami. Říká, že ji navštívili jen jednou. Ona se však velmi bála a schovala se pod postel. „Byli to opilci. Bála jsem se. Smrděli alkoholem,“ svěřila se.

Nina je prý aktivní a účastnila se řady aktivit organizovaných charitou. „Účastnila se například amatérského divadla, výtvarné činnosti a workshopů. Dále také sportovních soutěží, hrála šipky či fotbal. Ten jí opravdu po opuštění domova chyběl,“ dodala Arina.

Poté, co se Rusko spolu se zbytkem světa ponořilo do lockdownu, přišla Arina s nápadem videokonferencí. Místo návštěv si se svými kamarády z domova volala. Bylo ale jasné, že to nebude dlouhodobě fungovat - internet v domově byl příliš pomalý. Podobné problémy hlásily i charitativní organizace v dalších domovech v Moskvě a Petrohradě.

Charitativní organizace tedy přiměly úřady, aby povolily některým lidem domovy opustit na dobu státního lockdownu.

„Vše se zařídilo během jednoho dne. Hned následující den šla dotyčná osoba z domova ven,“ uvedl pro BBC ředitel Životní cesty Ivan Rozhanský.

Práce z domova v kombinaci s péčí o Ninu

Arina uznává, že byla nervózní, když se rozhodla, že si na dobu lockdownu vezme k sobě domů právě Ninu. Potřebovala totiž prostor i pro své zaměstnání, které vlivem pandemie vykonávala z domova. Uznává, že výběr právě Niny byla „určitá kalkulace“. Potřebovala, aby se osoba, o kterou se bude starat, byla alespoň v některých ohledech částečně nezávislá. „S Ninou jsem se mohla dohodnout, že budu například tři hodiny pracovat a pak si spolu uděláme oběd,“ vysvětlila.

Arina se s Ninou nastěhovaly do bytu, který jim pro tyto účely poskytla na dobu lockdownu charita. Začátky prý nebyly jednoduché. Nina s sebou neměla skoro žádné věci, podle Ariny jen pár v batohu, a působila ztraceně. Nina ani ze začátku nevypadala nijak nadšeně. To se ale časem zlepšilo.

Nina tedy začala nejen vařit a nakupovat, ale také docházet na hodiny matematiky. „Není to tak, že by matematice nerozuměla. Jen ji nikdy nepotřebovala,“ vysvětlila Arina, která rovněž Ninu naučila psát a číst. Ta by si teď chtěla najít práci.

Arina zdůrazňuje, že je velice důležité, aby Nina měla pocit odpovědnosti sama za sebe.

Poté, co se v červnu pandemická situace zlepšila, stála charitativní organizace před další komplikovanou situací. Lidé se totiž do PMI nechtěli díky nabyté svobodě vracet.

Ruské pečovatelské domy PNI

- Pečovatelské domovy v Rusku jsou podle kontroly z roku 2019 ve špatném stavu. Ta prokázala, že kolem 80 % z prozkoumaných 192 psychiatrických léčeben porušuje pravidla bezpečnosti a zdraví.

- Maria Sisneva z charitativní organizace Stop PNI tvrdí, že je úroveň péče v Rusku „špatná“. V domovech žije velké množství lidí s velmi odlišnými potřebami. Na pokojích jsou ve velmi hojném počtu, někdy bydlí i na chodbách.

- Podobné pečovatelské domy jsou po celém světě. Začaly se přeměňovat od poloviny 20. století v Americe a některých evropských zemích z péče v domovech na komunitní péči. V Rusku se však tyto změny nedějí.

- Podle ruských statistik v takových domovech žilo v zemi v únoru 2020 více než 150 tisíc lidí.

- Asistovaná péče se v Rusku týká jen dětí a ne dospělých.

Adopce jako řešení chybujícího systému

Životní cesta se tak snaží asistovanou péči v domovech dobrovolníků prosadit. Organizace si pronajala čtyři byty, v jednom z nich bydlela i Arina a Nina. Arina se později nastěhovala zpět do svého bytu, o péči o Ninu se střídá v bytě charity s dalšími dobrovolníky.

Lidé jako Nina, kteří bydlí mimo domov s asistenty, se však podle zákona musí být schopni o sebe postarat. Nina takový status nemá. Všechna rozhodnutí za ni tedy dělá ředitel domova. Není zcela jasné proč. Je možné, že se tak stalo proto, že Nina přišla do domova z pečovatelského domu pro děti a nebyla nikdy doopravdy posouzena. Její status by se tak nemusel nikdy změnit. Podle expertů to může být chybou systému.

Dokument BBC „Moje kamarádka z pečovatelského domu“.

Proto se Arina rozhodla svou kamarádku Ninu adoptovat, i když je jen o čtyři roky mladší. „Jednoho dne to prostě přišlo. Uvědomila jsem si, že to musím udělat,“ uvedla Arina.

Pokud její plán vyjde, stane se zcela odpovědná za Ninin život a všechny náležitosti s ním spojené. Také se dozví její diagnózu.

Proces bude zdlouhavý. Bude také obsahovat složité kontroly Arinina finančního, fyzického i psychického stavu.

Tento časově náročný úkol může vysvětlit, proč si tak málo Rusů hendikepované osoby osvojuje.

Arina se stále snaží pochopit, jakou roli v životě Niny hraje. „Nikdy nebudu její máma. Nikdy jí nedám dětství, které si zasloužila,“ říká dobrovolnice. Uznává, že je ale pro Ninu více než jen kamarádka.

„Možná jsem jen takový člověk, který se nebojí na sebe vzít odpovědnost. Je to neočekávaná, ale opravdu dobrá věc, která se mi stala,“ uzavřela Arina. „Mám ji opravdu moc ráda.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované