Hlavní obsah

Sabina Slonková: Voják se stará, voják má. Bude to na covid stačit?

Sabina Slonková
novinářka
Foto: Profimedia.cz

Testování na covid-19 v pražské Nemocnici Na Bulovce.

Reklama

28. 8. 2020 11:00

Nechuť úředníků k nevyzkoušeným věcem je vcelku pochopitelná. Vědí, že v případě průšvihu v tom zůstanou sami.

Článek

Je to tak trochu symbolický případ. Jeden ze spoluautorů chytré karantény a jeden ze šéfů společnosti Seznam Pavel Zima se nakazil covidem-19.

Jak popsal zde, když se dozvěděl pozitivní výsledek testu, tři dny marně čekal na telefonát a instrukce od hygieny. Lidi, s nimiž se v minulých dnech potkal, proto obtelefonoval sám. Místo telefonátu z hygieny se nakonec dozvěděl, že se jeho test při importu dat kdesi ztratil.

Byli to přitom právě on a další lidé z byznysu, kdo už v březnu v rámci skupiny Covid19CZ nabídli vlastní i firemní schopnosti státu, aby se přesně takové situace nestávaly. Aby s pomocí moderních technologií připravili pro stát takové projekty, které udrží lidi v bezpečí a nemusí se kvůli tomu dávat pod zámek celá země.

Jak mi ale už v průběhu léta vylíčili samotní aktéři spolupráce, byl to střet dvou vesmírů.

Současný český úředník jako poslední věc na světě miluje improvizaci, netradiční postupy a riskování. Nic z toho zkrátka dělat nebude, ani když je mimořádná situace. Zvlášť když ho nadřízení k tomu fakticky nijak nemotivují.

Přitom to, že spolupráce státu s privátem nebude snadná, ukázaly už první dny tehdy zjara. Jeden příklad za všechny: Ajťáci se nabídli, že připraví infolinku, která měla odlehčit zahlceným krizovým linkám. Jenže úředníci Vojtěchova resortu jim odmítali data vydat.

„Říkali jsme jim: máme na to usnesení vlády. A oni na to, že usnesení sice ukládá vznik linky, ale už jim neukládá nám data vydat. A že se kvůli tomu nenechají zavřít. Musel zasáhnout osobně premiér a doslova je seřvat. To se pak opakovalo i u jiných případů. Nepohnuli se, dokud nezasáhl Babiš. Začali jsme tomu říkat, že AB zase musí udělat dobrý den,“ popisuje jeden ze zástupců byznysu.

Věta o tom, že se úředníci nenechají zavřít, je klíčová. Vysvětluje jejich nechuť riskovat. A ta je vcelku pochopitelná.

Vědí, že v případě průšvihu v tom zůstanou sami. Máme z koronakrize hned několik příkladů, jak lehce se viníkem stane i někdo, na koho zdánlivě právě svítí slunce. Naposledy to byl před pár dny epidemiolog Rastislav Maďar.

Zkrátka na konci spolupráce těch dvou vesmírů je ze strany byznysu hned několik odpracovaných projektů – včetně chytré karantény nebo eRoušky, kterým se ovšem systém intenzivně vzpouzí.

To všechno jsou střípky, které znají jen zasvěcení. Očím většiny veřejnosti ale zůstávají skryty. Proto není nad osobní zkušenost.

Takovou, jakou má třeba Pavel Zima. Poté, co si na vlastní kůži prožil, jaké to je dostat v Česku covid-19, to vidí jasně: „Na tenhle stát spoléhat nemůžeme.“

S tímhle poznáním přitom není sám. Podobnou zkušenost udělaly desítky pozitivně testovaných lidí. Některé z příběhů jsou i veřejně známé. Jako třeba kauza nákazy v rodině pražského strážníka.

Ale nejde jen o lidi, co si sami prošli nákazou a dostali se do situace, v níž byli větší či menší měrou alespoň částečně závislí na státu.

Před příchodem podzimu jsem sondovala, jak moc jsme připraveni, pokud přijde druhá vlna. Vážně jsem si moc přála, aby na konci byl článek o tom, že vláda ten půlrok, během něhož vypnula zemi a koupila s tím čas, smysluplně využila. Bohužel.

V rezervních skladech státu třeba dodnes nejsou respirátory FFP2 a FFP3, které jako jediné poskytují účinnou ochranu proti virům. Určeny jsou zejména pro zdravotníky a záchranáře.

Jejich nákup opět zhatila vláda, když teprve v polovině prázdnin v tichosti svým usnesením číslo 808 povolila nákupy ochranných pomůcek takzvaně z ruky.

Veřejně o tom Babišův kabinet pomlčel. Musel by totiž současně přiznat, že původní rozhodnutí ministrů o otevřených soutěžích v daný okamžik nebylo taktické. Sice šlo o podstatně transparentnější, ale také zdlouhavější postup, kdy se odvolávají neúspěšní uchazeči, a uzavření smlouvy se tak prodlužuje.

Po jarních zkušenostech se soutěžemi v resortu Adama Vojtěcha, kdy vítězili i nastrčení bílí koně a o některé dodávky pomůcek z Číny se teď budeme soudit, je vidět, že ta výběrová řízení na ochranné pomůcky zkrátka státu pořád nejdou.

V nemocnicích, domovech seniorů, školách i ve firmách to podle mého průzkumu zjevně pochopili také. A podle toho se také zařídili.

„Spoléháme sami na sebe, vůbec by mě nenapadlo spoléhat na stát a vládu,“ otevřeně mi řekla například ředitelka domova pro seniory U Biřičky a viceprezidentka Asociace poskytovatelů sociálních služeb Daniela Lusková.

Na pomoc shůry a detailní noty nečekali ani ředitelé škol, s nimiž jsem mluvila. „Bude na ředitelích škol a jednotlivých učitelích, jak zvládnou situaci ve svých školách,“ popsal mi přípravy na nový školní rok Petr Karvánek, ředitel pražské ZŠ a MŠ Antonína Čermáka.

Z toho, co mi říkali samotní členové skupiny Covid19CZ, jsem pochopila, že dlouho – i přes rozdílnost vesmírů – věřili v dobré konce. O to větší je pak jejich rozčarování.

„Na celé té situaci je nejsmutnější to, že v tom březnu a dubnu jsme si koupili čas. Myslel jsem, že ho využijeme k tomu, abychom se připravili na to, co přijde. Ale ve skutečnosti jsme ten čas vůbec nevyužili,“ shrnul to člen skupiny Patrick Zandl.

Shrnuto, podtrženo: Lidé udělali maximum, sami za sebe jsou připraveni. Připraveni i na druhou vlnu. Nikoli díky státu, ale spíše systému navzdory. Ale bude to stačit?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované