Hlavní obsah

Šest let války o Donbas. Když letí šrapnely, vezmu si prášek a jdu pod peřinu

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Manželé Valerij a Natalija před svým domem, který původně sloužil jako chata.

8. 4. 7:00

Válka v Donbasu trvá už šest let. Třetí díl reportážní série se věnuje životě v chatové oblasti, ve které našly kvůli konfliktu nový domov desítky rodin. Všude kolem je uhlí, lidé jsou tu ale odkázaní na jeho humanitární dodávky.

Článek

Reportér a fotoreportér Seznam Zpráv navštívili Donbas na začátku března, ještě před propuknutím koronavirové krize.

„Jak? Jdu ke dveřím, abych slyšela, jestli je to blízko, nebo daleko. Většinou je to daleko, takže si vezmu prášek a jdu do postele,“ odpovídá Natalija na otázku, jak se vyrovnává s tím, že bydlí několik kilometrů od frontové linie. Žádný úkryt s manželem Valerijem nemají, takže při palbě jednoduše zůstávají v posteli.

„Slyším každý zvuk, každý výbuch, zažila jsem ostřelování. Nemůžu spát bez toho, aniž bych si vzala prášek na uklidnění,“ dodává pětapadesátiletá žena. Její rodný jazyk je ruština, plynule ale může přepnout do ukrajinštiny.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Pětapadesátiletá Natalija je v osadě vůbec nejmladší z žen.

Za Natalijí je to dlouhá a obtížná cesta. Ne až tak kvůli průjezdu ukrajinskými vojenskými kontrolními stanovišti, ale spíš kvůli stavu silnic. Opravené úseky potkáváme sem tam, čím blíž je ale auto konfliktní linii, přibývá děr velikosti zahradního bazénu.

Pohled na neutěšenou březnovou krajinu občas ozvláštní sloup, zábradlí nebo zastávka pomalovaná v ukrajinských barvách: žluté a modré. Na barevné malbě je ale znát doba, kdy vznikla. Válka v Donbasu se táhne už dlouhých šest let.

Evropa na konflikt pozapomněla, pro média i politiky se z něj stala statistika a zamrzlý spor, které se berou jako samozřejmost. 1700 kilometrů od Prahy ale dál umírají lidé, dál tu zní střelba a palba z minometů, a válka dál přímo ovlivňuje životy statisíců lidí.

Natalija a Valerij žijí v chatové oblasti Mrija, v překladu Sen, na Kyjevem kontrolovaném území téměř na dohled separatistickému Doněcku. Celkem je tu kolem 170 domků.

Pětapadesátiletá Natalija je v osadě vůbec nejmladší z žen, její manžel Valerij je ve svých 62 let už v důchodu a je nejmladší z místních mužů. Manželé se sem přestěhovali v roce 2014, teď to byla už jejich šestá zima. V chatové oblasti bydlí hlavně lidé z asi 8 kilometrů vzdálené Krasnohorivky. Přestěhovali se sem, protože jim válka zničila domy.

Natalija s Valerijem říkají, že se sousedy fungují jako komunita. Často se navštěvují, podporují se, a když někdo jede do města na nákup, přiveze potraviny i pro ostatní rodiny. „Všichni mladí se už odstěhovali, odešla i naše dcera a syn,“ říká Valerij. Děti chvíli bydlely s nimi, pak se ale přestěhovaly. V domě se však ještě stačil narodit jejich vnuk Viktor, a vnoučata mají celkem tři. Před domem pro ně mají hračky, stejně jako v malinkém obýváčku, který zároveň slouží jako ložnice. A stopy po dětech jsou i na fasádě domu: autoportréty vnoučat nakreslené křídou.

Není to dům určený k bydlení, ale rekreační chata, kterou svépomocí upravili. Stará dřevěná okna, kterými profukovalo a jež často vysklívala minometná palba, nahradili plastovými až loni, po pěti letech. K domku přistavěli koupelnu s vanou a záchodem a letní venkovní kuchyni na měsíce, kdy byli odříznuti od elektrického proudu. Jako stavební materiál použili cihly z rozbořených domů ve vedlejším městě.

V roce 2018 se jim podařilo získat status ukrajinských vnitřních vysídlenců. Umožňuje jim to získat menší státní pomoc, celé čtyři roky předtím ale byli odkázáni jen na pomoc rodiny a Valerijův důchod. To znamená příjem v přepočtu 2270 korun měsíčně.

Natalija je ve svém věku na důchod ještě mladá. Od svých 16 let pracovala, naposledy jako stavařka. „To jsem často nosila takhle vysoké podpatky,“ naznačuje výšku bot se smíchem. Teď ale od státu nedostává nic, je totiž nezaměstnaná. Ne dobrovolně, u fronty si prostě není jak sehnat práci. „Lidská práva máme, ale o právo na zaměstnání jsem kvůli válce přišla,“ říká nešťastně.

V domě si ve starých kamnech topí dřevem a uhlím. V donbaském regionu vyhlášeném těžbou antracitu, tedy černého uhlí s nejvyšší výhřevnou kapacitou, je dolů spousta, velká část je ale v rukou separatistů, další jsou zavřené a zbytek dodává uhlí primárně pro státní potřeby.

I když je od osady Mrija nejbližší důl vzdálený asi jen 10 kilometrů, uhlí na vytápění je tu vzácnost. „Není tu žádná distribuce, nepouští se sem nákladní auta a sami si uhlí jet nakoupit nemůžeme,“ stěžuje si Valerij. Doly jim ho jako soukromým osobám jednoduše neprodají. A i kdyby: za tunu uhlí, kterou spotřebují během zimní sezony, by museli dát téměř svůj celý dvouměsíční příjem.

Pytle s uhlím vyskládané u domu dostali manželé v rámci humanitární pomoci. Zásoby jim jednou za sezonu vozí česká organizace Člověk v tísni, která na východní Ukrajině pomáhá už od začátku války. Celkem teď v oblasti zásobuje 330 domácností, uhlí, které se naloží ve zhruba 120 kilometrů vzdáleném Slovjansku, rozváží už od začátku konfliktu. Vychází zhruba tři tuny uhlí na domácnost. Podle Denise a Romana, kteří distribuci na místě zajišťují, je pravděpodobné, že uhlí pochází z okolních dolů.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Kde v Donbasu kopnete do země, tam je s nadsázkou uhlí. Oblast je známá mimo jiné těžbou antracitu a těžkým průmyslem.

Podobně jako Natalija a Valerij jsou na tom i manželé Vladimir a Galina. O bydlení je připravila palba z minometů a děl. Oběma je 71 let a do chatové oblasti se natrvalo přestěhovali krátce po začátku války v roce 2014.

„Mysleli jsme, že tu budeme tři měsíce, a jsme tu už bezmála šest let,“ říká Vladimir v malém přeplněném pokojíčku, kam nás doslova zatlačila jeho pohostinná a usměvavá manželka. Svou „daču“ si postavili v 80. letech. Ze stejného období je i jejich auto - pro region typická lada. Prý se docela dobře hodí na zdejší cesty, vydrží totiž téměř všechno.

Vladimir se nejdřív chlubí jarní zahrádkou, na níž kvetou sněženky. Pak ukazuje na bedničku s léky, které musí brát. V roce, kdy konflikt začal, dostal svůj první infarkt. Když nám pak podává kompot z vypěstovaného ovoce, ukazuje na věšák s bundami. „To je naše válečná skříň. Je na ní všechno oblečení, co máme,“ dodává s milým úsměvem.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

„Válečná skříň“ Vladimira a Galiny.

Od jeho sousedky Nataliji, která kouká přes plot, nakonec dostáváme pozvání na letní dovolenou. „Přijeďte si nachytat ryby a raky. Dá se tu dobře zaplavat,“ říká u mola modrého jezera, které má z domem. Člověk by málem zapomněl, že je pár kilometrů od fronty, kde od večera do rána létají šrapnely, a že častěji než místní si chodí do jezera zaplavat vojáci.

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené