Slzy a modlitby pro Notre-Dame. Matku Paříže, již vzkřísila slova Victora Huga

V knize Chrám Matky Boží v Paříži vysvětluje Victor Hugo, že ho inspirovalo jediné slovo vyškrábané v temném rohu zvonice: ’ANÁTKH. Slovo, které znamená v řečtině osud, ho přimělo stvořit tragickou a zároveň svobodnou duši Quasimoda. A skrze zvoníka pak vypráví příběh chrámu, který ovlivňuje dějiny.

„Myšlenka tehdy vytesaná do kamene se těšila výsadám, jež bychom docela dobře mohli porovnat s dnešní svobodou tisku. Je to svoboda architektury,” poznamenává Hugo. Když se proto o 188 let později zřítila zvonice na dlažbu Paříže, lidé stáli na druhé straně Seiny a normálně plakali.

Moc východní části dnešního ostrova Cité pochopili už Římané. Původní chrám byl zřejmě zasvěcený bohu Jupiterovi, později na stejném místě stál kostel svatého Štěpána. V polovině dvanáctého století ale dostal biskup Maurice de Sully myšlenku, která ho učinila nesmrtelným. Začal budovat katedrálu dosud nevídaných rozměrů a tvarů. A za další stovku let vznikl monument, jehož symbolickou hodnotu netrumfl ani Eiffel, i když se vážně hodně snažil.

Nejvyšší průčelí v Paříži sledovalo příjezd trnové koruny ve třináctém století, očištění Johanky z Arku i korunovaci Napoleona Bonaparta. Varhany katedrály Notre-Dame hrály v srpnu 1944 Magnificat za osvobození Paříže, vítězné Te Deum o necelý rok později a také naposledy doprovodily generála de Gaulla, George Pompidoua nebo Françoise Mitterranda.

Coby symbol starých pořádků byla za Velké francouzské revoluce vyrabovaná a vysvěcená na chrám rozumu. Revolucionáři také rozbili všech 28 vystavených soch judských králů, protože si je tak trochu spletli s králi francouzskými.

Paní Paříže zkrátka dopadla bídně. Vytlučené zdi po revoluci zakrývaly tapisérie, okna byla vysklená a začalo se velmi tiše mluvit o demolici. Kde jinde by ale mohl přijmout korunu Napoleon?

Napoleonova korunovace z rukou papeže Pia VII. začala obrodu budovy, jejíž slávu naplno vrátil právě Victor Hugo.

Spisovatel svým románem připomněl Pařížanům, že zavrhnout matku je smrtelným hříchem, a podnítil veřejnou sbírku na celkovou obnovu. Architekt Viollet-le-Duc při ní postavil dvě hlavní věže, jednu vysokou 73 metrů a druhou ještě o dva metry vyšší.

Stejný architekt umístil na římsu gargouilles, Quasimodovy chrliče. Měly chránit katedrálu před zlými duchy a také před kyselou dešťovou vodou, již za bouřky chrlí směrem do odvodních kanálků. Tohle opatření proti povětrnostním podmínkám ale nestačilo. Na rekonstrukci se totiž použily různé typy kamenů z okolí Paříže, které rovněž různým způsobem reagují na znečištěný vzduch velkoměsta. Předloni se proto začala plánovat rozsáhlá oprava.

Zatímco se oheň plížil katedrálou a v Paříži se rozezněly zvony desítky kostelů, na Twitteru jsme se mohli dočíst, že je to jako kdyby u nás začala hořet katedrála svatého Víta. Když pomineme prakticky nesrovnatelnou historickou hodnotu, je tu ještě jeden zásadní společenský rozdíl. Pražský kostelíček jen kousek od kanceláře hradního pána vzbuzuje v Češích mnohem ambivalentnější pocity. Naopak Francouzi svoji paní milují téměř bezvýhradně.

Vždyť která stavba na světě sehrála ve světové literatuře takovou roli, že si její chrliči pak zahrály s Ginou Lollobrigidou i v Disneyho animáku.