Hlavní obsah

Smrt jako součást výuky. Chybí návod, jak na to

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Ilustrační foto.

Reklama

21. 9. 20:45

Čtyři ze sedmi učitelů, dva z pěti rodičů. Zhruba tolik dospělých musí na základní škole řešit smrt nebo umírání v rodině žáka. Přístup k problematice se ale liší škola od školy i rodina od rodiny.

Článek

Téměř tři čtvrtiny učitelů a více než polovina rodičů si myslí, že téma smrti patří do výuky na základních školách a nižších stupních víceletých gymnázií. Zároveň se však necítí být na to připraveni. Vyplývá to z výzkumu agentury STEM/MARK, který si nechala vypracovat nezisková organizace Cesta domů.

Rodiče téma chtějí řešit sami. Ale nedělají to

Rodiče jsou zároveň přesvědčeni, že u témat, jako jsou smrt a umírání, by měli být hlavním zdrojem informací oni.

„Statisticky rodiče vyjadřují větší opatrnost či ostražitost než učitelé. To je pochopitelné a je třeba to zohledňovat,“ vysvětluje psycholožka Ludmila Trapková, která odborně hodnotila výsledky výzkumu. „Emočně silná témata patří podle rodičů i dětí do důvěrných vztahů v rodině, zdravá rodina si chrání své hranice, chce si sama rozhodovat o tom, co vpustí dovnitř a co vyloučí.“

Škole podle výzkumu oznámí smrt v rodině pouze čtvrtina rodičů, nejmenší podíl je v hlavním městě, kde tento krok zvolí 18 % rodičů.

Z výzkumu vyplývá, že nejčastěji museli rodiče se svým dítětem řešit úmrtí jeho prarodiče. Téma smrti musely řešit dvě pětiny rodičů, přičemž necelá polovina z nich zároveň přiznala, že měla obavy nebo nevěděla, jak o situaci hovořit. „Rodiče by to téma s dětmi chtěli řešit,“ potvrzuje Ruth Šormová z Cesty domů. „Ale nedělají to nebo nevědí jak.“

S dětmi se má mluvit věcně, otevřeně, přiměřeně jejich věku a reagovat na otázky. Nevyhýbat se těžkostem, protože i ty k životu patří.
sociální pracovnice a speciální pedagožka Ruth Šormová

Psychosociální pracovnice Cesty domů Jindřiška Prokopová přitom upozorňuje, že smrt nemusí být pro dítě trauma. Naopak traumatické může být vyhýbání se tomuto tématu. „Když už se dospělý bojí, tak ať aspoň neváhá vytvořit prostor, kde se dítě může zeptat,“ dává možný návod.

Jak dodává, téma smrti se stejně někdy řešit bude muset, dítě potřebuje vědět, že smrt existuje a zároveň tomu potřebuje rozumět. „Když se o těch věcech mluví dřív, než se jich osobně dotýkají, tak se v tom děti umí pohybovat. A umí se v tom pohybovat i dospělý, který má na co navazovat,“ vysvětluje Prokopová.

Výzkum podle Šormové ukázal zajímavý kontrast. Zatímco devět z deseti rodičů si myslelo, že by téma zvládli otevírat oni sami v rodině, ve skutečnosti problematiku smrti řešil jen každý šestý rodič.

Učitel jako pomoc v těžké situaci?

Jak o smrti s dětmi mluvit řeší i učitelé. Chybí jim však koncept, jak k celé problematice přistupovat. Jen necelá polovina oslovených pedagogů si myslí, že je připravená a v případě potřeby by uměla situace spojené s úmrtím či umíráním s žáky řešit. Variantu „rozhodně ano“ však zvolil u této otázky jen každý dvacátý učitel.

„Mluvit o smrti dá dětem to, že aspoň trochu přistoupí na myšlenku, že konec života existuje, že je to realita a že se s tím budou setkávat,“ říká jeden z účastníků výzkumu mezi učiteli. „Mělo by se o tom mluvit, aby byly odolnější a připravené.“

Naopak dvě pětiny respondentů si myslí, že by na podobnou situaci reagovat neuměli a připraveni nejsou.

Podle 57 procent pedagogů se téma smrti a umírání probírá v rámci klasické výuky nebo specializovaných přednášek. Zároveň však 49 procent z nich uvedlo, že problematice se věnuje pozornost jen velmi okrajově.

Pouze osm procent škol pak má nastaveno, jak s dětmi řešit úmrtí v rodině. Drtivá většina přistupuje k těmto situacím individuálně.

Na pomoc často přichází školní psycholog či jiný kompetentní pracovník (62 %), necelé dvě desetiny (17 %) pak spolupracují s externími organizacemi či odborníkem.

Z výzkumu také vyplynulo, že tři čtvrtiny učitelů nevědí o fungování školního poradenského pracoviště (ŠPP), které přitom musí být povinně na každé škole.

Jak autoři výzkumu usuzují, „možným vysvětlením je skutečnost, že jsou učitelé často sice obeznámeni o působnosti výchovného poradce či metodika prevence na jejich škole, avšak nevědí, že se těmto orgánům říká školní poradenské pracoviště“. Činnost pracoviště tak více než polovina učitelů nedokáže zhodnotit.

Učitelé sice nevědí, jak o tématu mluvit, jsou tomu ale otevření. „Jsou velmi ochotní dát tomu i mimopracovní čas,“ říká Trapková. Podle ní je proto potřeba starat se nejen o děti, ale i o dospělé. Ať už je to učitel, nebo rodič.

Dvě třetiny učitelů by proto zařadily přípravu k řešení podobných témat do povinného vzdělávání budoucích pedagogů. Dvacet procent by tematiku smrti uvítalo ve výuce již od první třídy.

Dítě potřebuje odpovědi, ne tabu

„Základní pravidlo je nenechat děti s otázkami, které přirozeně mají,“ vyzdvihuje poznatek z více než dvacetileté vzdělávací zkušenosti Šormová. „Myslíme si, že mnohem těžší, než téma otevřít, je nechat děti v nejistotě, anebo dokonce důvěru zklamat tím, že jejich nejbližší nemluví otevřeně.“

Stejný přístup volí i Přemysl Filip z nadačního fondu Abakus, který výzkum podpořil. „Rozhodně není řešení to tabuizovat, vytěsňovat, nebavit se o tom.“ Cesta domů proto připravila knihu Slon u tabule. Určena je pedagogům a má jim pomoci na školách nebo při knižních besedách otvírat s dětmi obávané téma umírání, smrti a zármutku.

Kompletní výsledky kvalitativníkvantitativní části šetření jsou dostupné on-line.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované