Hlavní obsah

Smrt koně je vždy tragická, ale Taxis za ni nemůže. Ze společnosti úplně vymizela tvrdost, říká dostihový novinář

Tragické úmrtí koně přenášené televizí k nedělní kávě není nic krásného a nikdo soudný si ho nepřeje, říká Martin Cáp. (Video: Seznam Zprávy)

 

Reklama

18. 10. 2018 15:18

Po 128. ročníku Velké pardubické, a především po nešťastném pádu, který skončil úmrtím devítiletého Vicodyho, se opět rozvířila diskuze o bezpečnosti slavného dostihu. Svůj pohled přidává dostihový novinář Martin Cáp, který se v obsáhlém rozhovoru pozastavuje mimo jiné i nad stavem současné společnosti.

Článek

Jak jste viděl nešťastný nedělní pád Vicodyho na Taxisově příkopu?

Předem bych chtěl říct, že za posledních deset až patnáct let nevyvolával Taxisův příkop žádné výrazné problémy a počet fatálních nehod klesl oproti druhé polovině 20. století na naprosté minimum. Pořadatelé v Pardubicích udělali za tu dobu obrovskou práci. V tomto případě šlo podle mého názoru o nešťastnou shodu okolností. Půda byla rychlá, tempo vysoké, navíc ve dvacetihlavém poli se není úplně jednoduché před skokem poskládat. Startovní pole byla v posledních letech docela košatá, každý český majitel chce mít svého koně logicky na startu Velké pardubické. Čím širší startovní pole je, tím se ale zvyšuje šance na kolizi.

V této souvislosti se mluví také o chybě v podání žokeje Josefa Bartoše. Ta nastat nemohla?

Nemyslím si to, podle mě s tím nemohl nic dělat. Všude čtu, že před čtyřmi lety zahynula na Taxisově příkopu klisna Zulejka, která běžela taktéž s Josefem Bartošem. Ty dva pády spolu ale nemají absolutně žádnou přímou souvislost, byť se odehrály na stejném místě. Podle počtu dostihových vítězství je Josef Bartoš historicky nejúspěšnějším českým žokejem, odjezdil za svou kariéru obrovské množství dostihů a patří k lidem, pro které bylo zdraví a blaho svěřených koní vždy na prvním místě. Jezdí velmi ohleduplně a platí za férového sportovce. Pokud mu někdo přiřazuje nálepku hrobníka koní na Taxisu, tak je to naprosto absurdní a vytrhnout z jeho dlouhé kariéry bez dalšího kontextu zrovna dvě tragické nehody podle mého názoru zavání manipulací a zkreslováním skutečnosti.

A nějakou opravdu konkrétní chybu jste v daný moment zaznamenal?

Z mého pohledu to byla učebnicová chyba v načasování skoku, Vicody přece jen patřil k mladým nadějným překážkářům a v posledním roce a půl postupně sbíral zkušenosti s těžkými krosy. Byl to souběh nešťastných okolností, Taxisův příkop bych v tomto případě absolutně nevinil. Ať už byly důvody jakékoliv, tak Vicody odskočil příliš brzy a příliš nízko. Troufám si tvrdit, že by ten skok nedopadl dobře na jakékoliv překážce.

Devítiletý valach Vicody po tomto nešťastném pádu zahynul. Stojí taková oběť za to?

To je na můj vkus přece jen příliš sugestivní otázka. Pokud se ptáte, zda stojí za to běhat dál dostihy včetně těch překážkových, tak ano. Nikdo si neumí představit to, co prožívají lidé z nejbližšího okolí daného koně a kroutím hlavou nad různými výkřiky ze sociálních sítí. Kdokoli tvrdí, že lidem kolem dostihů jsou koně jedno a že je trápí kvůli mrzkému mamonu, by se měl někdy do těch stájí přijít podívat a trochu si to prostředí nastudovat. Samozřejmě nechci nikomu upírat jeho názor. Ten můj je nicméně takový, že ta vlna rozhořčení po letošní Velké pardubické je svým způsobem výpověď o stavu naší moderní společnosti, která si není pořádně jistá ani tím, zda přijmout syrské uprchlíky nebo zda jíst maso. K mnoha různým jevům jsme lhostejní, ale když se doslechneme o tragické nehodě jednoho koně, rychle spěcháme, abychom jeho žokeji, trenérovi nebo majiteli poslali vulgární maily. Pokud jde o samotné překážkové dostihy, stejně u jakéhokoli jiného sportu nikdy nesrazíme riziko na absolutní nulu. Poté, co se vypořádáme s překážkovými dostihy, tak v tom případě musíme začít rušit a zakazovat i další jezdecké disciplíny, dále rekreační ježdění a zejména pobyt ve výbězích, neboť i tam všude tu a tam dochází k fatálním nehodám.

Opravdu vám ta cena při případném fatálním úrazu nepřijde příliš vysoká?

Každá smrt koně je tragédií a neznám v koňařském prostředí nikoho, kdo by se s tím vyrovnával lehce. Navíc dostihy se přece nepořádají jen na základě nějaké tradice, v Česku zaměstnávají jako obor několik tisíců lidí. Anglický plnokrevník se šlechtí speciálně pro dostihový sport posledních 300 let a pro mnoho lidí v dnešní přetechnizované době představuje pojítko s přírodou a kořeny, ze kterých jsme vzešli. Druhá věc je, že z naší společnosti na začátku 21. století zcela vymizela tvrdost, existenční útrapy a poctivá každodenní manuální práce. Z našich myslí vytěsňujeme nepříjemné zážitky a myšlenky na smrt v jakékoliv podobě. Ano, tragické úmrtí koně přenášené televizí k nedělní kávě není nic krásného a nikdo soudný si ho nepřeje, ale to přece není integrální součást překážkových dostihů, stejně jako smrt v autě není automatickou součástí víkendových rodinných výletů. Přesto k ní někdy nečekaně dochází. Nikdy tomu nebudeme moci zcela předejít. O co se naopak zasadit můžeme, musíme a také se tak děje, je péče a starostlivost o koně, aby se po celý svůj život měli dobře. A faktem zůstává, že o dostihové koně nikdy v historii nebylo postaráno tak dobře jako v současnosti. Uvidíme, jakým směrem se myšlenky a standardy společnosti budou ubírat v budoucnosti.

Co říkáte na to, že se k těmto tragickým událostem poté vyjadřují různé osobnosti, v čele s politiky? Miroslav Kalousek tentokrát odsoudil Taxisův příkop na Twitteru.

Je to zvláštní, a zejména v případě Miroslava Kalouska, jehož dlouholetý spolupracovník z ministerstva financí dlouhá léta provozoval dostihovou stáj, poněkud úsměvné. Pamatuji si také na jeden dostih ve Velké Chuchli v srpnu 2016, kdy si při probíhání cílovou rovinkou na rovném úseku zlomil nohu vítěz v situaci, k jaké dochází zcela výjimečně. Jelikož to ale opět bylo vysíláno televizí, tak to stálo politikovi Jiřímu Pospíšilovi za tvrdý odsudek celého dostihového sportu a sbírání laciných bodů na sociálních sítích. Pokud chtějí být pánové opravdu důslední, tak ale musí pravidelně odmítat pozvání do sponzorských lóží, možná by stálo za to přehodnotit také zemědělskou politiku. Zajímalo by mě, jak by se tito pánové podívali do očí například ošetřovatelce, která se o svého milovaného koně starala posledních několik let, vstávala kvůli němu každý den v pět ráno a věnovala mu veškerý volný čas. Takoví lidé jsou ale politikům obvykle lhostejní.

Je v tomto případě velká medializace Velké pardubické spíše její výhodou, nebo nevýhodou?

Řekl bych, že obojí. Jednou za rok poměrně okrajový sport zajímá opravdu velkou část našeho národa. To je pro něj samozřejmě na jednu stranu důležité, ale zároveň to s sebou přináší podobné emoce.

Co říkáte na slova správce dráhy pardubického závodiště Jiřího Jandy o tom, že dostihy vždy byly, jsou a budou zábavou pro bohaté lidi?

Do velké míry je to pravda a platí to zejména v té úzké dostihové špičce. Ekonomická návratnost pro majitele stájí nicméně prakticky neexistuje, a to je také důležité zmínit. Stáje totiž neživí pouze ty slavné šampiony běhající Velkou pardubickou, ale rovněž jejich méně úspěšné kolegy, kteří nejsou tak rychlí a šikovní. Roční náklady na dostihového koně se v Česku odhadují zhruba na 150 tisíc korun. A když jich máte ve stáji dvacet, tak už je to solidní finanční nálož, kterou majitelé a sponzoři nevynakládají jako investici, ale mají prostě vztah ke koním a věnují se jim jako zálibě. V České republice je pouze hrstka koní, kteří si na sebe dokáží vydělat s finančním ziskem a představují pověstnou výjimku z pravidla.

Na letošní Velké pardubické nestartoval kromě slovenského Vajgarose žádný zahraniční kůň. Čím to podle vás je?

Stále jde o obrovský tahák a prestižní dostih, na který přijíždí každoročně zástupy návštěvníků z celé Evropy. V českých poměrech je Velká pardubická s dotací pěti milionů korun zdaleka nejbohatší dostih sezony, v porovnání s francouzskými nebo anglickými akcemi ale nejde o nijak zvláštní částku. Co se týče Angličanů a Irů, velkým problémem je kolize termínové listiny. Překážková sezona tam totiž probíhá, podobně jako ve fotbale nebo v hokeji, od podzimu do jara. Dostihy začínají v říjnu a vrcholy se konají v březnu či dubnu. V létě, tedy v době, kdy probíhají kvalifikace na Velkou pardubickou, tak potenciální britští zájemci odpočívají ve výběhu. Aby měli zahraniční majitelé šanci v Pardubicích uspět, museli by sem poslat opravdu špičkového koně, což se jim ale příliš nevyplatí, protože mohou ve svých zemích vyběhat daleko zajímavější částky. To platí třeba o Francii, kde je zajímavých překážkářů i pro krosové dostihy poměrně dost, ale mají dostatek zajímavých možností doma.

V minulosti jsme ale na Velké pardubické vídali řadu zahraničních účastníků.

Velká část z nich patřila mezi opravdové nadšence, kteří chtěli zažít atmosféru legendárního dostihu, případně se podařilo organizátorům přesvědčit jejich trenéry. Navíc je Velká pardubická opravdu náročný dostih a už několikrát se potvrdilo, že i když dorazil špičkový zahraniční kůň, tak byl bez té místní znalosti takřka poloviční oproti domácím účastníkům. Je to propletenec různých důvodů, ale lidé od fochu moc dobře vědí, že startovní listina Velké pardubické asi nebude nikdy zaplněná zahraničními hvězdami. Přesto je důležité se o přilákání zahraničních účastníků stále snažit, jejich účast výrazně zvedá prestiž i sportovní úroveň dostihu.

Podívejte se, jak na závod Velké pardubické vzpomíná její loňský vítěz.

(Video: Jakub Burian, Seznam Zprávy)

Jaká je momentální situace překážkových dostihů v České republice, potažmo v Evropě? 

Česko patří s Anglií, Irskem, Francií a Itálií k baštám překážkových dostihů. U nás je to zejména díky bohaté tradici, obrovské základně a také samozřejmě kvůli Velké pardubické, jejíž popularita zejména od 60. let neustále stoupala a v éře mechanizace socialistického zemědělství do značné míry zachránila stavy koní.

Čím si vysvětlujete právě tuhle rostoucí oblibu Velké pardubické?

Před rokem 1989 zájem o pořizování dostihových koní stimulovala JZD a různé státní statky. Velká pardubická byla pro jejich majitele jakýmsi Olympem. To vydrželo i po revoluci, ačkoliv se samozřejmě majetkové a společenské poměry zcela změnily, a prestiž pardubického dostihu přetrvala i do současnosti.

Jak jsou na tom v porovnání s překážkovými dostihy ty rovinové?

To je zase trochu jiný sport. Já bych to přirovnal k rozdílům mezi ledním hokejem a florbalem. Jsou tam určité podobnosti a styčné body, ale zároveň velké odlišnosti. Rovinové dostihy mají ještě daleko větší celosvětovou základnu a slouží také jako výkonnostní zkoušky pro zařazení plnokrevníků do chovů. V západní Evropě, Asii i v Americe jde o regulérní dostihový průmysl a točí se v něm obrovské peníze.

Je tedy pro české stáje nezbytné, aby se jejich svěřenci účastnili zahraničních dostihů?

V Česku máme jedenáct závodišť, na kterých se závodí od začátku dubna do začátku listopadu. Z důvodu samotné ekonomiky českých stájí se ale řada těch lepších musí alespoň určitou částí své kapacity snažit o úspěch na zahraničních dostizích. V posledních letech se hodně jezdí do Francie, kde drží sázkový monopol společnost PMU. Dotace na tamních dostizích jsou z našeho pohledu pohádkové, a pokud český kůň vyhraje francouzský provozní dostih, tak si za optimálních okolností může vydělat i na svůj celoroční provoz. To se mu v českém prostředí povede při výrazně větším počtu úspěchů.

Video: Jak se v letech změnila nejznámější překážka Velké pardubické Taxisův příkop

Jak se v letech změnila nejznámější překážka Velké pardubické Taxisův příkop. (Video: Jakub Burian, Seznam Zprávy)

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované