Hlavní obsah

Společný důvod ke stresu odsouvá osobní problémy do ústraní, říká psycholog

Psycholog Dalibor Špok: Tahle epidemie je zcela jedinečná. Už třeba tím, že se jedná opravdu o první takovou krizi s globálním charakterem v této propojené době.

4. 4. 18:05

„Bude přibývat násilí i alkoholismu, protože jde o určité individuální fenomény. Je však otázka, jaký to bude mít sociologický vliv,“ říká ke krizi způsobené pandemií v rozhovoru pro Seznam Zprávy psycholog Dalibor Špok.

Článek

Jako psycholog jste doporučoval, jak psychicky zvládnout koronavirovou pandemii. Mnoha lidem se to ale nemusí dařit. Máte případně radu i pro ty, kterým se nedaří nastavit onen doporučovaný zdravý režim?

To je hodně těžká otázka, protože se zaměřuji vždy na existenci konkrétního člověka a zjišťuji, proč se mu to nedaří. Příčina pravděpodobně nebude pouze jedna. Je to stejné, jako kdybyste se zeptala, co dělat, když se někomu nedaří pracovat. Může to být proto, že má člověk nějakou duševní poruchu, nebo že se jenom špatně vyspal. Nebo že má konflikt se šéfem. Příčin může být celá řada. Co se ale poměrně často opakuje, je to, že lidé ta doporučení berou jako jedny z mnoha rad a neberou je dostatečně vážně. Říkají si: „Dobře, tak tohle já nedokážu, dejte mi další radu.“ Jako kdybychom byli nějaké počítače, které si mají nahrát lepší software. Ale ty rady jsem já nevymyslel. Ty zkrátka platí.

Takže se má člověk kousnout a zkrátka si ten pevný režim nastavit…

Ta rada je založena na tom, co pro nás skutečně funguje z dlouhodobého hlediska. A víme, že tím je rytmus, nějaká cyklicita, předvídatelnost nebo kontrola, kterou právě během krize ztrácíme. Máme ji, když jsme v pěkných životech, máme ji vytvořenou vnějším prostředím - lidé si ji totiž často nevytvářejí sami. Sami si neumí vytvořit strukturu nebo rutiny, vytváří jim je vnější prostředí, ať už zaměstnavatel, šéf, pracoviště, škola, manžel nebo televizní program. Lidé si neuvědomují, že tu strukturu mají. A mají ji velice pevně danou, byť si ji nevytvořili sami. To, co teď dost často musíme udělat, když máme větší svobody a home office, je vytvořit si takové struktury sami.

Řešením tedy nejsou nové rady, řešením je přijmout staré dobré osvědčené rady…

Je těžké dát další radu, jak nalézt nebo kde nalézt kontrolu a předvídatelnost.

Obecnou radou je, že si člověk má hledat kontrolu a předvídatelnost někde jinde, tam, kde ji obvykle dokážeme jako dospělí lidé realizovat. Je to zkrátka o tom, že si uděláme nějaká pravidla, nějaký plán života a ten zrealizujeme, protože nad ním kontrolu máme. Zatímco nad otázkami, jestli budu mít za měsíc práci nebo jestli přijde finanční krize, nad tím kontrolu člověk nemá.

Moje zkušenost z praxe je taková, že lidé si často neuvědomují význam struktury. A často je to tak, že teprve v momentě, kdy ji skutečně ztratí, tak jim dojde, jaký měla obrovský vliv. Ale neříkám, že to tak je u každého člověka stejně.

Co vlastně může zavinit neschopnost si nastavit vlastní pevný řád?

U někoho to může být o tom, že to třeba nesprávně pochopil. Nebo že je příliš náročný a dává si úplně nereálný časový plán. Ale těžko to obecně říct, je to opravdu o individuálním případu a hledání příčiny a způsobu jejího odstranění.

Má člověk vyvozovat závěry, když cítí, že jeho život v karanténě, případně na home office nefunguje podle jeho představ? Má začít řešit, co se s ním děje nebo proč se mu to nedaří? Nebo si naopak dopřát trochu zmatku a říct si, že je to normální?

Tam hodně záleží na úrovni, na které se ten konkrétní člověk nachází. My si musíme vždycky ujasnit, o jaké úrovni fungování hovoříme. Ta úplně nejnižší úroveň fungování, ta úplně základní, je úroveň duševní nemoci. Ztráta duševního zdraví. A tam se pohybuje určité procento lidí, u nichž zkrátka není možné bagatelizovat duševní nemoc, úzkosti, těžké paniky. Nemůžeme říci: „Mávněte nad tím rukou.“

Chápu.

Potom je úroveň, kdy člověk tak nějak dokáže fungovat ze dne na den. Hovoříme o úrovni jakési normality. Normality ve smyslu, že člověk má rodinné vztahy, které mu umožní fungovat docela dobře a produktivně v práci. Ale někdo jiný se třeba hádá, má neustále konflikty, křičí. V takovém prostředí také platí jiné rady než u třetí úrovně, u níž se bavíme spíše o tom, jak být produktivní, jak zefektivnit práci, jak doma podávat nějaký výkon. Na vaši otázku tedy nemám jednu univerzální odpověď. Pro každou z těch úrovní by platila jiná.

Ale obecně: Když se člověk při současné krizi hroutí, co má dělat?

Pokud se opravdu těžce hroutí, tak musí vyhledat pomoc. Musí hledat psychiatrickou pomoc, nechat si předepsat léky. Pokud to není úplně nová porucha, ale spíše se vrací nebo se opakuje ta již známá, rozsypává se člověku najednou běžný režim, tak je jasné, že dotyčný od sebe nemůže čekat, že bude pracovat, že bude muset řešit, kde vzít peníze, a jestli tedy bydlet s tou manželkou, když se s ní absolutně nesnese. Nemůže očekávat, že vůbec dokáže udělat něco produktivního.

Co potom hrozí v takové situaci?

Hrozí, že se konflikty budou zvětšovat. Pokud se ale jedná o úroveň v rámci duševní produktivity, o níž jsem mluvil, tak tam samozřejmě nad tím člověk může mávnout rukou. Nebo by možná i měl. Může si zkrátka říct, že od sebe nemůže mít taková očekávání. Musí jet na půl plynu, aby šetřil kapacity, protože je bude ještě potřebovat. Nejenom pro ten výkon, ale třeba i pro vyrovnávání se s krizí.

Někdo se třeba může cítit slabý, protože nedokáže řešit ani svou krizi. Kdy lidé obecně začínají své problémy řešit? Vycházejme z předchozích zkušeností z vaší praxe…

Ke mně klienti nejvíce přicházejí s podobnými problémy, když už je jejich psychika normální a kdy se chtějí spíše pozitivně rozvíjet. Takže se nejčastěji hlásí v době, kdy fungují normálně. Protože když jsou mimořádné události, tak se soustředí na ty mimořádné události a řeší je. Nehledají pomoc psychologa.

Shodou okolností přišla koronavirová krize na jaře, které je nejnáchylnější na rizikové chování lidí s duševními potížemi. Je to období s největším počtem sebevražd. Myslíte si, že se takové jednání může kvůli epidemii a kvůli stresu s ní spojenému zvýšit?

Správně říkáte, že se to může zvýšit. Je to logické, protože že se zvyšuje i stres lidí. Ale na druhou stranu tu hrají roli i faktory, které mohou být v této situaci poměrně pozitivní. Jde o to, že jsme na tom v téhle situaci všichni stejně a držíme pospolu. To může být obrovský pozitivní faktor. Teď či člověk může říct: „Já jsem zavřený doma, ale soused je také zavřený doma.“ Všichni jsme na tom stejně. Jde o pocit sdílení.

Navíc je tady obrovská sociální podpora. Voláme si, píšeme si a tak dále. A takových faktorů bychom teď našli celou řadu. To znamená: Pokud by se někdy teoreticky mohl zhoršit vliv na duševní stav, tak bych řekl, že to bude až ve chvíli, kdy pomine období soudržnosti a toho, že jsme na tom všichni stejně. Za měsíc, za dva, za tři, zkrátka za nějakou dobu budou starosti každého z nás zase trochu jiné.

Další věc, která třeba ještě může hrát roli, je ta, že se teď pořád něco děje. To přece jen přitahuje pozornost. A to může odlákat pozornost od vlastního problému k tomu, že si zapnu televizi a budu se dívat na to, jak je to všechno ve světě špatně. Zkrátka je tady najednou něco, co se děje a o čem si můžeme povídat. Spoustu lidí to baví, spoustu lidí to přitahuje, byť je v tom jakýsi strach.

Očekávají psychologové po odeznění izolace a epidemie nárůst duševních problémů? Mnoho lidí přijde nebo už přišlo o práci, v karanténě může docházet k domácímu násilí, protože není možnost útěku od problému. To jsou věci, o kterých se sice málo mluví, ale mohou být realitou v mnoha domácnostech…

To je těžká otázka. Existují pro to jasně negativní faktory, ale na druhou stranu se mohou objevit i takové faktory, které takovému jednání naopak mohou zabránit.

Dám super extrémní příklad. Sebevražednost za války nebyla větší, byla menší. Je to poměrně jednoduše vysvětlitelné. Pokud je stresor hodně silný, hodně výrazný, může určitým způsobem i sdružovat nebo zkrátka odvádět pozornost. A najednou se může problém manželství zdát jako banalita. Zkrátka najednou přijde problém, jehož optikou se třeba rodinná či jakákoli jiná osobní krize nakonec může zdát jako zvládnutelná. A to se může stát i v případě, kdy se rodina dostane třeba do nějaké finanční krize.

Na jednu stranu to tedy může (a je to i zcela logické) zvyšovat nějaký konfliktogenní potenciál, ale na druhou stranu také ne. To je velká otázka. A třeba tím, že lidé budou nuceni změnit životní styl, se může změnit zase něco jiného.

Když o tom mluvíte, existují v tomto směru nějaké vcelku jasné prognózy z hlediska psychologie?

Bude přibývat násilí, bude přibývat alkoholismu. To určitě ano. Jsou to určité individuální fenomény, ale jaký to bude mít sociologický vliv, to je otázka…

Nicméně vidíme vliv epidemie na spoustu sociálních fenoménů. Můžeme zmínit třeba ten ekologický - zlepšuje se ovzduší. Řada negativních sociálních jevů, které se běžně vyskytují, najednou zmizela - v republice je méně krádeží, méně vražd, méně prostituce, méně heroinu. To samozřejmě není kvůli koronaviru, je to vedlejší účinek toho, že se všichni soustředíme na něco jiného a že nějaký typ chování teď prostě ani není možný. Není možné pašovat heroin do země. A něco obdobného se může stát i na určité úrovni v rodinném životě - nějaké chování zkrátka nebude možné. Důsledkem toho se celý systém může posunout a něco, co bylo konfliktogenní, z něj může zmizet.

Napadá mě, jestli se dá třeba předvídat z historických modelů, jak dlouhá by musela být izolace lidí, aby se to skutečně dlouhodobě podepsalo na modelu fungování společnosti nebo třeba i na principech fungování jednotlivců a skupin. Vím, že se to nedá jednoznačně říct, ale pracuje s takovými výhledy obor psychologie?

Myslíte negativně, nebo pozitivně?

Rozhovor s psychologem Daliborem Špokem je součástí publicistického projektu Šárky Kabátové s názvem My. Poslední epizoda se týkala úplné izolace obyvatel jednadvaceti obcí V Česku. (Video: Šárka Kabátová, Seznam Zprávy)

Obojími způsoby. Narážím na to, jestli je měsíc v karanténě ještě únosnou dobou na to, aby se společnost po odeznění krize vrátila do vyjetých kolejí bez hlubších změn. A naopak, jak dlouho by to muselo trvat, aby to skutečně zasáhlo do modelu fungování společnosti?

To nikdo nedokáže říct. Tahle epidemie je zcela jedinečná. Už třeba tím, že se jedná opravdu o první takovou krizi s globálním charakterem v této propojené době. Nikdy nic takového nebylo. Poslední velká krize byla, řekněme, konec socialistického rozpadu východního bloku. To se ale odehrávalo v úplně jiných podmínkách. Svět nebyl tak úzce propojen jako dnes.

Chápu.

Myslím si, že tato krize může mít i pozitivní efekt. A už to dneska vidíme. Rozjede se využívání spousty nových technologií a komunikátorů. Vezměte si třeba už jen to, že teď si voláme přes Skype namísto osobního setkání, a to není žádná vysoká technika… Doposud využívání takových nástrojů bránil stereotyp různých profesí. Dosud se to tolik nevyužívalo. Četl jsem článek, že kožnímu lékaři vyfotíte znaménko, on se na to podívá a řekne vám, co s ním je. To přece mohlo být už před deseti lety, ale kvůli stereotypu se o tom ani neuvažovalo. Myslím si, že právě toto se bude měnit. Už se to, alespoň v některých profesích, nevrátí zpátky.

Ostatně bude nutné na takový nový model najet. Třeba i my, psychologové, rozjedeme online poradenství a podobně. Takže já osobně před námi vidím technologický postup. Jaký bude ten psychologický nebo sociologický, těžko říct…

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené