Cyklistický fenomén pokořil další metu. Teď má šanci vyrovnat se legendám

Ještě před pár dny to byl jeden z paradoxů moderní cyklistiky. Tadej Pogačar, muž, který vyhrál Tour de France, ovládl kostky Flander, Lombardii a stal se dvojnásobným mistrem světa, stále narážel na jeden závod, který mu odmítal otevřít dveře. Milán–Sanremo.

Monument, který se zdál být vůči Tadeji Pogačarovi imunní.

V sobotu ten příběh skončil. Slovinský fenomén konečně vyhrál Classicissimu, jeden z posledních velkých závodů, jež mu ve sbírce chyběly. A jak už to u něj bývá, nebylo to vítězství podle tabulek, wattů ani předem promyšlených scénářů (ačkoliv jeden měl, ale ten shořel s jeho karambolem). Bylo to vítězství instinktu.

Roky Slovinec hledal způsob, jak Sanremo vyhrát. Závod, o kterém se říká, že je profilově nejjednodušší, a právě proto nejobtížnější, se mu vždycky nějak vysmekl. Začal 12. místem před šesti lety, pak byl pátý, čtvrtý a dvakrát po sobě třetí. Přitom dělal všechno správně – analyzoval, připravoval, plánoval varianty útoků. A nakonec ho vyhrál v den, kdy se všechno rozpadalo.

Pád 33 kilometrů před cílem, těsně před stoupáním Cipressa, měl být konečnou. Dres na cáry, natlučený bok, krvavá díra do lýtka. S takovými parametry se závod obvykle nevyhrává.

Jenže Slovinec nikdy nebyl úplně běžným šampionem. Zvedl se, naskočil zpět na kolo a jel dál. Ne jako stroj, ale jako kluk, který si odmítá přestat hrát.

Pogačar o sobě nemluví mnoho. Není to typ závodníka, který by budoval legendu velkými slovy. Spíš působí jako někdo, kdo si v sobě nese vnitřní svět. A právě ten se snaží zachovat i dnes, kdy se od něj očekává, že bude sbírat trofeje i rekordy.

„Dostal jsem se do bodu, kdy jsem si sám sobě dokázal, že můžu dosahovat velkých výsledků. Teď se snažím soustředit i na další věci v životě a zároveň si cyklistiku užívat,“ filozofoval jednou. „A pokud při tom překonám historické rekordy, bude to skvělé, ale není to můj hlavní cíl.“

A přeci jeho sobotní vítězství působilo tak silně. V cíli nebyla jen radost šampiona, byla to exploze emocí někoho, kdo si konečně splnil osobní sen. A peloton poražených to dobře chápal. Zástupy soupeřů ho pak plácaly po ramenou, protože dobře věděli, co právě dokázal. Tichá poklona králi pelotonu.

Pogačar je zvláštní kombinací dvou světů. Je neuvěřitelně blízko běžným lidem – spontánností, emocemi i radostí ze sportu. A zároveň je od nich neuvěřitelně daleko – svou výjimečností. A právě ta je motivací jeho dalších činů.

Vítězství na Sanremu není jen další položkou v životopise, je to milník. Moment, který přirozeně otevírá otázku, co ještě může Pogačar dokázat? Odpověď je překvapivě jednoduchá. A ne tak vzdálená: už za tři týdny nejslavnější z klasik Paříž-Roubaix. Jediný Monument z pěti, který mu dnes chybí. Závod, který je pravým opakem Sanrema.

Místo elegance šílená cesta na kostkách. Místo lehkosti surová síla. Místo taktiky boj o přežití.

Už loni při debutu skončil druhý za Nizozemcem Mathieu van der Poelem, trojnásobným šampionem Pekla severu, jak se Roubaix přezdívá. Letos by mohl být ještě silnější. Viditelně zapracoval na muskulatuře a zdá se lépe připravený na brutální podmínky severu Francie. A co asi naznačovala letošní van der Poelova slabost na italské riviéře, kde skončil jen osmý?

Kromě Roubaix se letos před ním otevírají i další historické mety. Páté vítězství na Tour de France by ho zařadilo po bok legend, jako jsou Jacques Anquetil, Eddy Merckx, Bernard Hinault nebo Miguel Indurain (mistra dopingu Lance Amstronga už cyklista nepočítá). Třetí titul mistra světa by ho posunul mezi absolutní rekordmany, třeba po bok Petera Sagana.

Ale pak je tu výzva, která zní skoro jako science fiction: vyhrát na všech třech Grand Tours v jedné sezoně, jak tomu byl blízko už předloni.

To nejdřív v květnu ovládl italské Giro a v červenci přidal Tour de France, což se naposledy povedlo Marco Pantanimu v roce 1998, ale před španělskou Vueltou dal přednost duhovému dresu, jaký smí vozit jedině mistr světa. A Vuelta je dost možná ve hře letos, byť o ní zatím nepadlo definitivní rozhodnutí.

Pogačara baví posouvat hranice toho, co je v moderní cyklistice možné. Právě to ho možná definuje nejvíc. Nehoní se za rekordy proto, aby si mohl nárokovat titul největší cyklista všech dob. Kterým už dost možná je. Spíš jde o to, že ho láká zkoušet, kam až může dojít. Takže kam?

Možná nejzajímavější otázka ale není, co ještě vyhraje. Ale jak dlouho to vlastně bude trvat?

Po Sanremu se objevily úvahy, že kdyby vyhrál i Roubaix, mohl by mít v podstatě splněno. Ve 27 letech. To samozřejmě neznamená, že by skončil. Ale ukazuje to, jak mimořádná jeho kariéra už teď je.

Jeho příběh nespočívá jen ve velkých vítězstvích. Je o cestě. O odvaze zkoušet nemožné. O pádech, po kterých se zvedá. O snech, které se mění ve výzvy. A možná právě proto jeho sobotní triumf nepůsobil jen jako další výhra. Působil jako kapitola z příběhu, který ještě zdaleka nekončí.