Článek
Vtrhl do profesionální silniční cyklistiky jako velká voda. Celý sportovní svět žasne: kdo je to Pavel Bittner? Dvaadvacetiletý Čech před rokem debutoval mezi elitou, a hned vyhrál jednu z etap španělské Vuelty. Letos poprvé jede ten úplně nejslavnější závod Tour de France. Výsledkem jsou čtvrté a páté místa v etapách.
Ovšem pro trenéra Jiřího Kaňkovského to není žádné překvapení. Známý cyklistický kouč piplal Bittnera devět let od mladších žáků po juniory. A hned prý věděl, jaký klenot má v rukou. Ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy trenérský bard vypráví o svém bývalém svěřenci, popisuje krásy i nástrahy moderní cyklistiky a vysvětluje, jak se mu stále daří objevovat nové talenty.
Navenek Bittner působí velmi sebevědomě. Zdá se, že se vůbec nebojí velkých jmen a je správně drzý. Je opravdu takový?
Není drzý, je jen tvrdý a nekompromisní. Je to povahou závodník, který vytrvale jde za svým cílem. Ví, že nesmí uhnout. V tom sportu jiné chování ani není možné. V cyklistice platí, že kdo uhne, nemá šanci. Pavel byl takový, už když přišel ke mně v mladších žácích. Zase je ale férový. Je to čistý závodník, který nikdy neudělá žádnou nekalost. Že by na trati někoho shodil nebo poslal na reklamní panel? To vůbec.
Pamatujete, kdy jste Bittnera uviděl poprvé?
Jako by to bylo včera. Pavel přišel za mnou se svým tátou, že by chtěl zkusit jezdit na kole. Jeho rodina se cyklistice už věnovala, měla k ní určitý vztah, což i dost věcí hodně ulehčilo. Chlapec začal trénovat v naší stáji, podřizoval sportu všechno. Rodina ho podporovala, i když se občas nezadařilo. Cyklistika je nevyzpytatelná, prohry mohou přijít. Rodiče ale nezmatkovali a zbytečně na něj netlačili.
Popisujete Pavla jako velmi chytrého závodníka. To přijde s časem, nebo něco musí mít v sobě už od začátku?
Ukazujeme, jak se jezdí dojezdy, kopce, časovky, rovinaté závody. Vysvětlujeme, co by se mělo dělat a co ne. Ale člověk musí mít pro to určitý cit a porozumění. Pokud ho nemá, učí se tomu těžko.
Po čtvrtém a pátém místě na letošním Tour de France Bittner už splnil svůj cíl?
Jak znám Pavla, tak se s tím nespokojí. Pro něho existuje jenom výhra, nic méně. Ale osobně si myslím, že už odpracováno má. Jel na Tour s cílem skončit na některé z etap do desátého místa, což splnil vrchovatě. A musí mít dobrý pocit, protože si ověřil, že může konkurovat těm nejlepším. Ukázal, že se s ním do budoucna určitě musí počítat.
Jak to celkově chodí v cyklistice: musí závodník vystát frontu, aby se povýšil v týmové hierarchii, a teprve potom může cílit na větší úspěch, nebo se dá prorazit okamžitě?
Celé je to vyloženě o výkonnosti. Pokud na to člověk má, může se prosadit hned. Pozoruji třeba, jak funguje Pavlův tým. Ačkoliv je stále velmi mladý jezdec, jeho parťáci mu všechno přizpůsobují. Perfektně spolupracují: dvakrát ho dovezli až do cíle, kde mohl uplatnit svou rychlost. A vůbec, strašně se mi líbí, jak s ním Team Picnic PostNL pracuje. Nic neuspěchali, dali mu čas. Také kvůli tomu se Pavel každým rokem posouvá.
Existuje propojení mezi charakterem jezdce a jeho cyklistickou specializací? Myslím tím, jestli jsou například sprinteři většinou cholerici s výbušným temperamentem a tempaři pro změnu vesměs introverti?
Ne, vůbec. To by Pavel nikdy nemohl být sprinterem. V obyčejném životě je totiž hodně klidný člověk. Pohodář, který se nestresuje ničím. Kompletně se mění, až když nasedne na kolo. Ví, že pokud chce dosáhnout většího úspěchu, potřebuje tvrdé, ostré lokty.
Cyklistika v Česku stoupá na popularitě
O cyklistice se dnes hodně píše, závody jsou často v televizi. Je tento sport v Česku populárnější než třeba před třiceti lety?
Rozhodně. Je to jednak o mediální propagaci, ale také o české účasti na vrcholných závodech. Když se podíváte na Vueltu nebo Tour de France, jsou tam naši jezdci. A jsou hodně vidět. Tak jako letos Mathias Vacek na Giro d'Italia nebo teď Pavel ve Francii. Kvůli tomu všemu cyklistika hodně stoupá na popularitě. Jsem přesvědčený, že dnes jména Bittner nebo Vacek zná devadesát procent české populace.
Je nějaký rozdíl mezi dnešní generací Bittnera a Vacka a staršími jezdci – Štybarem, Kreuzigerem a dalšími?
Ten rozdíl je obrovský. Mladí nyní mají všechno spočítané přes čísla a watty. A vůbec, celá cyklistika se v poslední době strašně změnila. Dříve to bylo většinou o pocitech, kdežto dnes je to spíš věda. Všechny tréninky a závody se analyzují, vyhodnocují. Bez počítače už neuděláš ani krok.
Řeknu klukovi, aby jel 70 kilometrů, a on jede 90 nebo 100. Ale když se bavím s kouči odjinud, ti se stěžují, že občas je problém vůbec dostat děti na trénink.
Mění se také priority u dětí a jejich rodičů, kteří přicházejí za vámi? Láká je třeba vidina budoucích peněz?
V mládežnickém věku to vůbec není o penězích. Tam každý chce být prostě dobrý. Vyniknout a dostat se do lepšího týmu, kde pak bude pokračovat. Vůbec nemám zkušenost s tím, aby někdo na této úrovni řešil finance. A hlavně, v mládežnické cyklistice žádné velké peníze nejsou.
Ve společnosti často převládá pohled, že nová generace je velmi rozmazlená. Jsou děti dnes schopné podstoupit dřinu, kterou s sebou cyklistika nese?
U nás v klubu to máme úplně obráceně, než jste uváděl. Řeknu klukovi, aby jel 70 kilometrů, a on jede 90 nebo 100. Ale když se bavím s kouči odjinud, ti se stěžují, že občas je problém vůbec dostat děti na trénink. Z tohoto hlediska je cyklistika blbý sport – tady to neokecáš. Pokud neodjedeš, co je zapotřebí, nemáš v závodech sebemenší šanci. Ale zase i ten trenér by měl být dobrý psycholog. Například když vidím mladší žáky, kde je to ještě běh na hodně dlouhou trať… Tam je důležité kluky neodradit, aby u sportu zůstali. Proto musíš občas někoho pochválit, i když se mu to úplně nepovedlo. Holt je to práce s lidmi.
Takže nemusíte řešit u svých svěřenců problém s přejídáním a nadváhou?
Nikdy. Když denně jezdí ty dávky, co máme, není šance, aby si něco přibrali.
Je pravda, že děti ze zámožných rodin se do vytrvalostních sportů většinou nehrnou?
Ne, není. Máme kluky z různých sociálních vrstev. Ale když si sednou na kolo, vedou si absolutně stejně. Návaznost na finanční situaci v rodině tam žádnou nevidím.
Co když za vámi přijde nějaký bohatý tatínek a řekne, že chce pro svého syna výrazně lepší podmínky, než mají ostatní kluci v týmu?
Záleží na tom, co má na mysli. Pokud mu chce prodloužit pobyt v teple, s tím problém nemám. Je to celkem běžné. Mládežnické týmy nejsou tak bohaté, aby mohly zaplatit dvaceti lidem čtyři soustředění ve Španělsku přes zimu. Jsme schopni zabezpečit jen nějaký základ. A vždy vyjdeme vstříc, pokud tam někdo chce jet s dvoutýdenním předstihem a trénovat individuálně. Ale nefunguje to stylem: „Chci pro svého syna něco lepšího, tady máš dva miliony!“ To by nedělalo dobrotu, to bych nepřijal.
Talent poznám hned
Máte vlastní cyklistickou stáj Mapei Merida Kaňkovský. Dá se takový projekt v dnešní době ufinancovat?
Je to stále obrovský boj. Máme sponzory, kteří jsou tady už dlouho. Ti nás drží nad vodou.
Trenéři si v Česku obecně stěžují na úbytek dětí ve sportu. Váš klub, podle všeho, takový problém nemá?
Dříve uchazečů o místo v týmu bylo víc. Jsou i dnes kluci, co chtějí jezdit, ale určitý úbytek vidět je. Není drastický, činí zhruba dvacet procent. Obecně je to generační věc. Jsou zas roky, kdy se hlásí hromada lidí. Dokonce je nemůžu vzít všechny, protože nejsem schopen tu kupu zajistit finančně.
Stále se objevují nové talenty?
Zrovna před několika dny náš odchovanec Matěj Piták podepsal smlouvu s nizozemským profesionálním týmem Visma Lease a Bike. Dříve v té stáji jezdili takové hvězdy jako Vingegaard či Van Aert. Matěj je velmi mladý, věkem je ještě junior. Ale časem může následovat cestu Pavla Bittnera, i když je to odlišný typ závodníka. Na světových pohárech v juniorské kategorii Piták patřil mezi absolutní vrchařskou špičku.
Nechci nikoho trápit. Navíc se jezdci dost natrápí v těžkých závodech, abych toho na ně nakládal ještě víc. Naopak, chci ty kluky u kola udržet, aby je to bavilo a snažili se být dobří.
Dá se po několika trénincích určit, jestli mladý sportovec před sebou má dobrou budoucnost?
Většinou to poznám.
Jak?
Podle toho, jak si kdo sedí na kole. Jak jede, nakolik je houževnatý, jaké má nasazení… Ale přiznám se, že také mě něco může překvapit. Občas lidi, o kterých jsem si myslel, že to nebude tak slavné, náhle vystřelí. Například jezdí nějaká patnáctá až dvacátá místa, a pak je mančaft vytáhne nahoru. Potom už jsou hodně dobří.
Souhlasíte s tím, že v cyklistice správná povaha a mentalita jsou důležitější než fyzický fond?
Nejlepší je, když jde všechno dohromady (směje se). Ale dá se něco udělat i z kluka, který nemá velké fyzické předpoklady a tvrdě jde za svým. Říká vám něco jméno Tomáš Přidal? To je nejmladší mistr České republiky, získal titul ve dvaceti letech. Když přišel k nám, v žácích jezdil 40. - 50. místa. A pak v průběhu několika let svou dřinou a pílí se vypracoval do úplně jiných pater. Cyklistika je opravdu hodně o morálce a nasazení.
Někteří trenéři občas provádějí své svěřence přes určité zkoušky, aby ověřili jejich psychickou odolnost. Máte ve svém arzenálu takové testy?
To nikdy nedělám, není to můj styl. Nechci nikoho trápit. Navíc se jezdci dost natrápí v těžkých závodech, abych toho na ně nakládal ještě víc. Naopak, chci ty kluky u kola udržet, aby je to bavilo a snažili se být dobří. Pak jim to v dospělém věku pomůže. Připraví se na všechny zkoušky, naučí se zodpovědnosti. Pak budou odolní proti různým nástrahám, které občas život obnáší.
Nakolik jste celkově spokojen s vývojem dnešní české silniční cyklistiky?
Myslím si, že to jde správným směrem. Dnešní české cyklistice se určitě daří lépe než dřív. Sice stále scházejí finance a trápí nás menší členská základna, ale tyto problémy umíme překonat. V juniorské reprezentační kategorii po dlouhé době zase máme dobrého trenéra. Jirka Petruš loni skončil s cyklistikou a hned nastoupil na toto místo. Líbí se mi, jak to dělá. Kluci ho mají rádi a tým pod ním jde nahoru.
