Hlušovice si myslí, že se vraždí. Pardon, to náš kluk jede Tour de France

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pavel Bittner spěchal z práce v Olomouci, kde je manažerem prodejny vozů, do nedalekých Hlušovic, abych se stihl u televize přesvědčit, že jeho syn Pavel dorazil do cíle nejslavnějšího cyklistického závodu světa v pořádku. Se svou paní Jitkou drželi palce a v napínavém finiši pondělní spurterské etapy povzbuzovali.

No povzbuzovali…

Z jejich domu se místy ozýval těžko popsatelný vřískot. „Zase jsem přišel v té pikosekundě o hlasivky,“ usměje se Bittner starší. „Hlušovice si myslely, že manželku vraždím. Byly to obrovské emoce. Hrozně moc to prožíváme.“

Není se co divit. Jejich kluk jede ve dvaadvaceti letech jako jediný český zástupce svou první Tour de France. Do finiše sprintu v závěru 178,3 km dlouhé rovinaté trasy z Valenciennes do Dunkerque vyrazil po dobré práci kumpánů Niklas Märkla s Tobiasem Lundem Andresenem kurážně z první pozice, což je však v silném protivětru strašně náročné.

Jezdec stáje Picnic PostNL nakonec těsně neuspěl v boji o stupně vítězů. Vyhrál Belgičan Tim Merlier. Bittner dojel pátý. I to je pecka. „Úplná bomba,“ radoval se. „Tobi mě dovezl až na tu dvěstěpadesátku, od které jsem to prostě musel odpálit, protože už bylo načase. Merlier s Milanem však byli rychlejší a přivezli tam i další závodníky, ale myslím, že toho nemůžu litovat.“

Kdepak, Bittner zase ukázal, co ho zdobí.

„V koncovce je dominantní, protože má velký cit. Je hrozně těžké se srovnávat s vyspělými spurtery, navíc nejlepšími na světě. Bylo to hodně specifické. Myslím, že nešlo udělat nic lépe. Dostal se dopředu na poslední třístovce a tam proti těžkému protivětru moc možností neměl. Udělal to velmi dobře,“ chválí syna sám bývalý mládežnický reprezentant v cyklistice. „Bylo to něco podobného jako loni na Vueltě,“ připomene.

Tehdy před rokem se Bittnerovi povedl kariérní průlom. Ve spurtu páté etapy v Seville v napínavém finiši troufale předčil hvězdného Belgičana Wouta van Aerta a dojel si pro životní triumf. S respektem a sebevědomím. To je nejlepší koktejl.

„Emoce byly tak velké, že pláčete radostí,“ líčí Bittner starší, jak slavili vítězství na Vueltě. „Nejsme ti, kteří by slavili bujaře, spíš jsme si to nechali pro sebe a komunikovali s cyklistickým světem, píší vám zprávy, to prožívám asi nejvíc. Lidé mají kluka rádi, znají ho od mladého věku a přejí mu,“ hřeje otce.

Znalci a fanoušci obdivují Bittnerovu odvahu v tlačenici i v sedmdesátikilometrové rychlosti, kousek u plotu s vášnivými diváky, kde stačí málo a praskají kosti. Prokazuje nejen chrabrost, ale také silnou mentalitu, osobní nastavení tvrdého válečníka.

„Není to jen o odvaze, s kolem musíte být srostlý. Má obrovský cit pro to se v balíku pohybovat,“ vypráví pro Seznam Zprávy jeho táta. „Nestačí mít srdce a koule, jak se říká. Těžko se to popisuje. Je to vidět i v těch záběrech. Do cíle jeli čtyři kilometry, nemají žádný prostor, musí si tam udělat místo. Musí to být na nějaké úrovni, s někým se loktovat, tlačit hlavou, se už dnes nesmí.“

Protože Bittner starší dorazí k televizi včas, vidí, jak po těžkém pádu na sprinterské prémii 60 kilometrů před cílem odstoupil lídr bodovací soutěže Jasper Philipsen. Van der Poelův kolega z týmu Alpecin-Deceuninck přeletěl přes řídítka na pravé rameno a záda. Vyšetření v nemocnici potvrdilo podezření na frakturu klíční kosti.

„Sám vidíte, co se děje. Philipsen spadl v momentě, kdy za to absolutně nemohl. Podřizuje se tomu celá sezona a pak se to v jednom okamžiku může smést ze stolu, to nechce nikdo. Je to o strašném štěstí. To musíte mít,“ nadechne se.

Přiznává, že o kluka mají se ženou strach. „Je to naše dítě, manželka to prožívá ještě intenzivněji. Já cyklistiku dělal, navíc jsem závodil na motorce. Vím, co je pád a jak to bolí. Musím říct, že spěchám z práce domů, abych viděl, že dojel do cíle, to je pro mě prvořadé. Velmi se o něj bojím, je to vyloženě strach. Rodiče a trenéři to prožívají stejně - hlavně dojet do cíle v pořádku.“

Sevřený žaludek však vyvažují ty nejkrásnější pocity, které jako rodič můžete zažít. Hrdost na vlastní dítě. Pokora Bittnerovým nedovolí se nadnášet nad zemí, ale i kdyby, jen ať letí jako jejich syn na kole. Tohle je potřeba si prožít.

„Je hodně těžké to říct v jedné větě. Ta hrdost je už strašně dlouho. Pavel je výjimečný od mladého věku. Účast na Tour de France je něco absolutně neobvyklého a v mých očích něco nepředstavitelného. Prožíváme to velmi intenzivně celá rodina a myslím, že i cyklistická veřejnost v Česku,“ vypráví pan Bittner. „Každému rodiči přeji, aby to zažil. Je to prostě neskutečné.“

Informaci, že bude Pavel startovat na Tour de France, měli dlouho dopředu, ale nemohli s ní jít ven. Odpočítávali dny do startu a doufali, že nepřijde žádné zranění ani nemoc. Teď zase odpočítávají dny do dovolené, aby aspoň na poslední týden závodu za synem vyrazili. „Bohužel dovolené není tolik. Nejradši bych tam byl celé tři týdny,“ prohodí táta.

Nadšeně pozoruje, jak jeho Pavlík stoupá postupně stále nahoru mezi cyklistické hvězdy. Jak se zlepšuje a zlepšovat ještě bude. Jak roste. Jako jezdec i člověk.

„Ve správných spurterských letech jste kolem pětadvaceti. Je to o fyziologii, aby měl sílu. On tu sílu má, to vidíte ve wattech, ale něco málo mu ještě chybí. Ovšem to je něco, na čem se dá velmi dobře pracovat,“ říká.

Bittner začal v olomoucké stáji Mapei Merida Kaňkovský, kde jej cepoval trenér Jiří Kaňkovský. Vedl hodně dobrých kluků, ale Pavel ho uchvátil neskutečnou urputností. Pittbul ze železa, nachází vhodné pojmenování. „Pavel se zlepšuje postupně. Je to ta nejlepší cesta, nespadne na zem. Má deset let před sebou. Navíc je to super povaha,“ oceňuje někdejší kouč.

Jaký je Bittner naturelem?

„Skromný,“ odpovídá otec. „Nemusí to být výchovou, ale povahou,“ nechce si připisovat hlavní zásluhy. „Je lehce vznětlivý. Já jsem vznětlivý hodně, manželka to má opačně a on je mezi. Umí s tím dobře pracovat. Emoce umí krotit.“

Když před čtyřmi lety odcházel Bittner z Olomouce do Development týmu DSM, už na prvních závodech s pro Tour týmem naznačil, co v něm dřímá. „Já to vím, protože ho znám. Ale jedna věc je se srovnávat v juniorském věku a potom mezi bardy, kde vám nikdo nedá metr. Je to také o tom mít nějaké jméno, jinak vás tam moc nepustí. Renomé si buduje,“ podotýká Bittner starší. „Jsme velmi pokorní a je potřeba si říct, že jsme na začátku, ale myslíme si, že je na dobré cestě.“

Správnost cesty potvrdily loni dva etapové vavříny na závodě Kolem Burgosu ještě před Vueltou. S přehledem pak vyhrál domácí anketu Král cyklistiky za rok 2024.

„V rámci týmu se strašně posunul. Už ho staví do role lídra ve spurtech. Do té doby nebyl moc vidět, musel pracovat pro ostatní. Když rozjíždíte předposledního domestika, lidé se ptali, proč odstoupil, jestli mu došlo. Jde o hierarchii,“ líčí Bittner starší. „Dívají se na vás komplexně, jak pracujete v týmu a podle toho vám dají funkci. Pavel už ji má. I soupeři ho mají v povědomí. “

Bittner není ryzím spurterem. „Je podobný typ jako van Aert, nebo Peter Sagan v pozdní fázi, kdy měl lepší vytrvalost a nebyl tak rychlý,“ řekl pro Seznam Zprávy někdejší úspěšný cyklista Leopold König.

Fenomenální Sagan je vzorem i pro Bittnera. „Šel svou cestou, ne s váhou dolů, jel si podle sebe, byl velmi svérázný. Výjimečný cyklista, třikrát vyhrál mistra světa,“ říká Bittner starší s obdivem. „Sagan dokázal vyhrát monumenty, ale cyklistika se velmi mění. I za posledních šest let šel vývoj hodně dopředu, roli hrají data, i mladí cyklisti jsou velmi rvaví, nastupují od prvních kilometrů, jezdí se rychle, jsou jiné průměry. Cyklistů, kteří jsou vzorem, je víc - Van Aert, Van der Poel. Ti se rodí jednou za sto let.“

Jako vhodný vzor k následování König doporučuje i Biniama Girmaye. Zdůrazní však, že probojovat se mezi klasikáře není jednoduché s kily navíc, ale díky ohromné vytrvalosti se to může Bittnerovi povést.

„On se brání tomu, že je vyloženě sprinter, i když je v tom výjimečný, v té orientaci v koncovce. Ale bude i velmi dobrý klasikář,“ věří táta. „Má to limity. Tím, že je poměrně těžký, těžko se mu jede do kopců, má plus sedm kilo než ostatní. Ale možná se to celé sejde. Jsou tam i typy jezdců, kteří jsou dost těžcí, ale kopce ve velkém výkonu přejet umí. Neříkám, že Pavel to neumí, ale pořád něco málo chybí.“

Je kam růst a to je možná na Bittnerově budoucnosti to nejlepší. Už v juniorských letech zaujal tím, jak si sám zjišťoval informace a snažil se posouvat. V profesionálních podmínkách to jde nejlépe, byť pozvolna. „Hodně se posunul, myslím, že s ním počítají do budoucna,“ těší otce.

Bittner těží také z genetické výbavy. Už jeho děda závodil, ale ve 22 letech přestal, protože se nedostal za režimu do Dukly. Otec po konci cyklistické kariéry závodil i na silničních motorkách. Vyhrál například tradiční podnik 300 zatáček Gustava Havla. Jeho bratr je zase motokrosovým trenérem v mládežnické reprezentaci.

„Benzinem jsme načichlí,“ přiznává Bittner starší. I Pavel, který začal s průpravou v atletice a také plaval, jezdil jako klučina motokros, ale táta nechtěl, aby dělal tento sport, neboť mu přišel nebezpečný, třebaže nyní dodává: „Cyklistika je možná ještě nebezpečnější. Trénujete na cestách. Jste v dennodenním kontaktu s auty.“

Mimochodem, rovněž Pavlův mladší bratr Jan je profesionálním cyklistou v české stáji ATT Investments. Ačkoli dlouho hrál fotbal a ještě ve třinácti se tátovi dušoval, že cyklistiku závodně dělat nebude, vyhrál teď mistrovství republiky do 23 let v časovce. Poznatky zkušenějšího sourozence hltá.

„Má těžkou roli, často zastává domestika, pracuje pro někoho jiného, výkony pak nejsou vidět. Mistrovství republiky byla možnost se ukázat a to se povedlo,“ těší pyšného otce. „Řekl si o účast na mistrovství Evropy, světa. Rivalita tam nějaká je, ale spíš je to motivace. Pavel mu hodně pomáhá i po psychické stránce. Je těžké u kluků udržet dobrou hlavu, aby byli tréninkoví, když nejsou výsledky, které ani mít nemůže. Honza ho velmi bere.“

Jan je z dvojčat, sestra Anna hrála volejbal, upřednostnila studium a také dělá rodičům velkou radost. Pavel zvládl maturitu na olomouckém gymnáziu Čajkovského. Do budoucna nevylučuje ani vysokou školu, ale teď jsou priority ve světovém pelotonu.

Doma ve Hlušovicích se už moc neukáže. Pořídil si byt ve Španělsku, kde trénuje, když klesají v Česku teploty. „Od listopadu jsme se fyzicky viděli jen deset dní,“ počítá otec. „Ale hodně si voláme.“

Nejšťastnější je, když se svými syny vidí svět ze sedla kola. Probírají život, nebo jen mlčí, potí se, vyplavují endorfiny. „Když spolu trávíme čas na kole, to je má nejkrásnější chvíle,“ říká Bittner starší. „Ani nemusíte moc mluvit, máte radost z pohybu, dělá nám strašně dobře. Velmi je to baví. Kdyby ne, nemohli by uspět. Je to teď zalité sluncem.“

Pořád je také v dobré formě. Se syny se pouští i do tréninků, z pěti hodin v intenzitě při nabírání objemu zvládne s nimi v požadovaném tempu první tři.

Teď sní o tom, že Pavel přidá také na Tour de France další kariérní milník a vyhraje etapu. „Na Vueltě šel podobně. Z pátého místa, pak se mu podařilo vyhrát. Nerad to ale vyslovuji. Pokud to nepřijde, už tak ukázal, že na to má, že se s ním musí počítat,“ říká táta.

A pohnutě doplní: „Moc bych mu to přál, takový úspěch by i pro Českou republiku byl potřeba.“