Fotbal miluje, ale rodina je víc. To je důvod, proč už Daridu nepřemluvíte

Bývalý kapitán reprezentace.

V civilu ledový muž, na hřišti válečník.

Od léta záložník Hradce Králové.

Dříč, pro které je porážka sprosté slovo.

V pětatřiceti jedna z nejvýraznějších postav fotbalové ligy. Minulý víkend v Karviné dvakrát skóroval, takže se po letním návratu do Česka zvedl na šest branek a dvě asistence. V každém zápase naběhá přes dvanáct kilometrů. Kromě toho jej při pohárovém souboji v Brně drsně sundal horlivý soupeř Blecha, takže Vladimíra Daridu vezli do nemocnice s otřesem mozku.

Byl to náraz? Nemyslím od Filipa Blechy, to i po dvou týdnech vidím na vašem monoklu, ale po dvanácti letech se vrátit do české ligy?

Ani ne. Víceméně jsem věděl, do čeho půjdu. Sledoval jsem zvenčí, kam se liga posunula. Je hezčí. Kvalita šla nahoru, týmy se posouvají. Jsem rád, že můžu objíždět stadiony, které jsem znal, a potkávat hráče, které jsem spoustu let neviděl. Už na jaře jsem věděl, že jiný krok neexistuje. Pro rodinu, pro mě.

Devět let v Bundeslize, tři v Řecku. Musela to být jízda. Proto se ptám, jestli vás ligový fotbal v Česku vlastně baví?

Kdo viděl náš poslední zápas v Karviné, bavit se musel. Ještě ráno hrozilo, že se kvůli sněhu vůbec hrát nebude, nakonec – a klobouk dolů před trávníkářem a dobrovolníky, kteří pomohli sníh sklidit – to byla paráda. Až na ten výsledek.

Hradec prohrál 3:4.

Mrzí mě to pořád, ale pro všechny to byl zážitek. Nahoru dolu, netaktizovat. Terén nic moc, ale místo soubojů se hrálo po zemi, konstruktivně, přímočaře. I proto tvrdím, že se liga posunula do krásy. Takticky byla nabušená, fyzicky ani nemluvě, ale zároveň se – i díky bohatým majitelům - posunula po stránce kvality.

Pozná to laik? Vždyť na spoustu zápasů se pořád nedá moc koukat.

To má každá liga. Zdaleka ne všechny zápasy bývají vzrušující na podívání. Česká liga by potřebovala svoji pověst dočistit, protože jí pořád chybí víc technických a šikovných hráčů, kterým prostě při zpracování neodskočí míč. Pak je složitější přivádět dejme tomu fotbalisty z jižních zemí, kteří nechtějí ztratit svůj standard a raději si pro přestup vyberou soutěž, ve které se až tolik nemusí makat, zato se tam hraje pro oko hezčí fotbal. U nás by prostě dostali přes nohy.

Venku přece taky.

Záleží na úhlu pohledu. V Hradci nejsou zběsilé tréninky, ve kterých byste se musel bát o zdraví, ale jede se naplno. Intenzivně, bez prodlev. Snažíme se hodně dělat taktiku, dejme tomu přečíslení s balonem, abychom měli nějakou strukturu, nějakou naši vizi. To všechno se pak odráží při zápasech. Proto se nám tleskalo za utkání v Karviné. Proto máme sedmadvacet nastřílených gólů.

Ale jste v tabulce až osmí.

Čtyři body od čtvrtého. Podle mě je lepší kultivovat a zlepšovat svůj styl než nakopávat balony a bojovat o ně. Když k tomu přispěje soupeř, který chce hrát podobně, a rozhodčí, který hru nekouskuje, může z toho vzniknout pěkná podívaná. Jako minulý víkend.

Vážně jste neměl obavy, když jste se vracel z Řecka? Z kreativního a lehce nesvázaného fotbalu do nemilosrdných soubojů.

Spíš jsem přemýšlel o osudech kluků, kterým se návrat nepovedl. Končili v cizině, ale chtěli pokračovat, protože věděli, že by jim fotbal chyběl. Tak se vrátili a vytrpěli si to se vším všudy.

Rozumím.

Ale já věděl, že se nevrátím na nejsledovanější adresy, takže nebudu tolik na očích a vyhnu se extrémně velkému tlaku. Ten menší se dá unést. I proto jsem chtěl zpátky. Abych české lize zkusil vrátit, co mi dala. Abych pomohl klukům v kabině a třeba jim ukázal, co jsem se naučil venku. Hradec je pro mě ideální tým. Ze šedivého klubu, který jsem znal z dřívějška, je hodně inspirativní projekt s krásným stadionem a vizí. Těšil jsem se a všechno, co jsem očekával, se naplňuje.

Včetně šesti gólů, které jste dal?

To raději zaklepu na zuby, abych nic nezakřikl.

S takovou fazonou se samozřejmě nabízí otázka: co vy a reprezentace? Česko klopýtá a v březnu hraje proti Irsku semifinálovou baráž o mistrovství světa. Je potřeba mobilizovat.

Zní to samozřejmě hezky, ale nic měnit nebude. Jednou jsem se rozhodl a určitě to nebylo unáhlené. Věděl jsem, co nastane, až řeknu konec. I když samozřejmě člověk přemítá, jaké můžou nastat alternativy. Že můžu hrát dobře, být zdravý, plný energie, nároďák mě třeba bude potřebovat.

No právě.

Vnímám to ze své pozice a ta je konečná. Nechci a nebudu měnit rozhodnutí, za kterými si stojím. A když mě budete přemlouvat, přidám další argumenty: mám pětatřicet a vím, jak se po zápasech cítím. Do toho přidat cestování a další porci námahy? Ne, to nejde. Já fotbal miluju, vždycky byl můj život, ale rodina je víc. Děti jsou malé jenom jednou. Jsem strašně rád, když můžu být s nimi a vidět, jaké dělají pokroky. Andreas šel do první třídy, hraje fotbal a snad ještě víc ho baví hokej. Naší malé je rok a půl a každý se den učí něco nového. Nechci o to přijít. Zvlášť když si uvědomím, jak obrovskou porci osobního času vám reprezentace bere. Takže ne, uzavřená kapitola.

O Slavii a Spartě nic nevím, ale neříkejte, že vás nechtěla v létě zlanařit Plzeň?

Když hrála evropský pohár v Soluni, kluci mě pozvali na hotel, kde před zápasem spali. Potkal jsem bývalé spoluhráče Marka Bakoše, Matúše Kozáčika nebo Dana Koláře, kteří v klubu povýšili do důležitých pozic. Samozřejmě taky pana Šádka, velkého šéfa. Hecovali mě, že mám dveře do Viktorky otevřené, ale mně to nedávalo smysl. Kousek od Hradce jsme začali stavět dům a dojíždět zase někam, to už jsem vážně nechtěl. I kdyby na mě někdo zkusil naléhat, názor nezměním.

A propos, u golfového hřiště už bydlíte ve svém?

Máme lehké zpoždění a počasí nám teď moc nenahrává. Snad od března. Ale zrovna za chvíli pojedu pro vzorky do interiéru. Pravda, není to pořád úplně komfortní, že jsme prozatím v pěkném řadovém domku, ale už nemáme kam spěchat. Babičky a dědečkové jsou poblíž, nikdo nás odnikud nevyhání, nejsme ve stresu. Náš vysněný barák si užijeme až pak, času budeme mít dost. Jen toho stěhování už bychom mohli mít za sebou.

Žijete s krabicemi?

Lehce jo. Jak nastaly mrazy, hledal jsem zimní oblečení, které jsem v Řecku tři roky vůbec nepotřeboval. Stěhování je pruda. Napoprvé z Plzně do Freiburgu jsem si vzal pár tašek a bylo. Do Berlína už to bylo komplikovanější a do Soluně už jel můj táta s kamionem přes celou Evropu. To samé v létě z Řecka do Hradce. Dávno už se nedivím přísloví, že bývá lepší vyhořet než se stěhovat. Spoustu věcí jsme dlouho měli v kontejnerech.

Naštěstí nejste žádný fluktuant, který by kluby a země měnil po každé sezoně.

I proto si nestěžuju (úsměv).

Napoprvé do Freiburgu to bylo jaké? Konec léta 2013.

Určitě to byl správný krok, byť se mě hodně lidí ptala: Proč odcházíš z Plzně, když jsi právě vybojoval Ligu mistrů? Vydrž! Bude euforie! Ale mně se nechtělo čekat. Zahraničí bylo můj sen a díky přestupu do Německa, byť Freiburg je menší rodinný klub, jsem věděl, že velkých zápasů budu mít hodně. Proti Bayernu, Dortmundu, Leverkusenu, proti Schalke. Kvalitou, atmosférou, zájmem a plnými stadiony se s Ligou mistrů daly srovnávat. Nikdy jsem nezalitoval, že jsem šel. Naopak jsem byl od první chvíle natěšený a přesvědčený, že dělám správně.

Jenže nablýskanou Ligu mistrů jste si pak už nikdy nezahrál. Zbyly jen vzpomínky na tři starty za Plzeň z podzimu 2011.

Každý fotbalista samozřejmě vnímá, že Liga mistrů je extra. Nóbl soutěž, kterou chcete hrát. Já věřil, že se mi i v cizině naskytne možnost. Ale nepoštěstilo se. Byl jsem rád za Evropskou ligu s Freiburgem a pak Herthou Berlín.

Snad kdybyste přestoupil do Bayernu Mnichov, jak se spekulovalo.

Nevím, kolik nabídek přišlo na stůl mému agentovi Ondrovi Chovancovi, ale šuškalo se leccos. Když si rozkliknu portál transfermarkt, dají se u jména najít i spekulace z historie. Bayern, Dortmund.

Před devíti lety dokonce Real Madrid.

To bylo extrémně vzdálené.

Ale ne nereálné.

Ke mně se dostalo jen to, že si Real vytipoval po celém světě hráče, kteří by mu zapadali do koncepce středního záložníka: hodně toho naběhá, má dobrou rozehrávku, plní taktické úkoly, v soubojích se snaží hrát konstruktivně a čistě. A jestli se jim na dlouhý seznam dostalo i moje jméno, už to pro mě byla pocta. Asi vážně věděli, že měl nějaký Darida dvě hodně povedené sezony v Berlíně. Kompliment zahřeje a jde se dál.

Vy nejste úplně nostalgický typ, že?

Manželka dokonce říká, že nemám žádné city. To samozřejmě přehání, ale trochu chladný jsem. S výjimkou chvíle, kdy přijdu na hřiště. Tam se jdu rvát.

Takže když Plzni za soupeře v Evropské lize vylosovali Freiburg, vaše reakce byla jaká?

Hm, to je fajn. Samozřejmě nostalgie mě lehce zalechtala, že se zrovna potkají dva moje týmy, ale to byla asi jediná emoce.

Až tak?

Až tak. V soukromém životě nedávám emoce moc najevo.

A když jste viděl ze záznamu, jak vás brněnský záložník Blecha před dvěma týdny ošklivě sundal ve výskoku? Zavánělo to zlomeninou v obličeji a těžkým otřesem mozku.

Moc si toho nepamatuju. Ale když jsem se vrátil z nemocnice na stadion, tak mě hledal, aby se omluvil. Vyříkali jsme si to.

To jde tak snadno?

Do jisté míry ho chápu, asi byl přemotivovaný. Nastoupíte proti favoritovi z první ligy, proti vám bývalý kapitán reprezentace, chcete se ukázat. Nechci ho soudit, byť si myslím, že to přehnal. Když už do souboje vyskočil, nemohl ten pohyb zastavit. Možná jen zavřel oči a čekal náraz.

Jenže do špitálu jste jel vy.

První tři čtyři dny jsem se úplně dobře nevyjadřoval, hlava bolela, nemohl jsem vůbec sportovat. Naštěstí to dopadlo dobře. Nevím, co by změnilo, kdybych teď říkal, že jsem na něj naštvaný. Zaprvé to není pravda, zadruhé jsem přijal jeho omluvu a zatřetí se snažím zůstat nad věcí.