Hlavní obsah

Glosář: Učitel Hnízdo už nestačí, pravidlo o ruce vyžaduje vědecký kongres

Na ilustračním obrázku sleduje sudí na monitoru hru nohama. O víkendu byla hned na několika stadionech nejtvrdším oříškem hra rukou.

Reklama

6. 12. 2021 10:45

Nad zmatky a dohady kolem výkladu pravidel o hraní rukou se po odehraném kole Fortuna ligy zamýšlí ve svém pravidelném pondělním glosáři Luděk Mádl, fotbalový expert Seznam Zpráv.

Článek

Položili jste si někdy otázku, proč se stal právě fotbal nejoblíbenějším sportem na planetě? Obvykle se na ni odpovídá tak, že je náboženstvím moderního věku, že je možné hrát ho prakticky kdekoli a s čímkoli. A po desítky let se zdůrazňovala i skutečnost, že fotbal má natolik jednoduchá pravidla, že mu rozumí a umí si ho správně vyložit kdokoli.

Ten poslední postulát už bohužel platit přestává, dovolím si dokonce říct, že už neplatí. A dokonce si myslím, že tento trend je ohrožením pro fotbal jako takový.

A tentokrát za to nemůže žádný Berbr, zavedení systému videorozhodčího (VAR) ani aktéři víkendových zápasů v české Fortuna lize, jejichž počínání a rozhodování o tom, zda byly či nebyly regulérní góly, které (možná) následovaly po hraní rukou, nás přivedly k těmto úvahám.

Může za to IFAB (International Football Association Board), orgán, který celosvětově mění fotbalová pravidla a který činí pravidla fotbalu rok od roku složitějšími, nepřehlednějšími a nesrozumitelnějšími.

Kdosi správně upozornil na to, že před nějakými 30 lety měla fotbalová pravidla jen pár stránek. I s výkladem. Dnes aby se nad každou druhou situací pořádal pomalu vědecký kongres, který by pak na konci stejně konstatoval, že třeba pět popsaných znaků svědčí pro rozhodnutí takové a dalších deset pro makové. A že je tedy na hlavním sudím, jak situaci posoudil.

Co si budeme povídat, s pravidlem o hraní rukou bývala asi vždycky největší potíž. „Pane učiteli, že když je nastřelená ruka, tak se nekope desítka?“ ptají se ve filmu Obecná škola nejistí žáci svého učitele Igora Hnízda, který jim medovým hlasem Jana Třísky odvětí: „Je-li ruka nastřelena, pak v žádném případě.“ Kde se v tu chvíli nachází jeho vlastní ruka, snad upřesňovat nemusím.

Tento dotaz, položený podle scénáře někdy v letech krátce po druhé světové válce, směřoval zcela jistě k ruce bránícího hráče.

Fotbal, nebo házená?

Poměrně donedávna platilo jednoduché a železné pravidlo, že na druhé straně hřiště, tedy po „útočné ruce“, se prostě gól neuznává. Jinými slovy: pokud se hraní rukou objeví v nějaké podobě v útočné akci, tedy „zásluhou“ útočícího týmu, tak se jako prohřešek proti pravidlům píská každá ruka, gól neplatí a je vymalováno.

Gentlemani z IFAB na tom ale v posledních letech zapracovali a vše pozměnili tak, že už se ani v tomhle prostém pravidle prakticky nikdo nevyzná.

Nejprve připustili „dovolené hraní rukou“, pokud mezi ním a vstřelením gólu proběhne nějaká mezihra, následně dokonce „dovolené hraní rukou“ u přihrávajícího hráče. Pouze u střelce samotného stále platí, že zahraje-li rukou jakkoli, gólu nemůže být dosaženo. V tom se ještě, pravda, fotbal od házené liší.

Aby toho nebylo málo, průběžně se upravuje i výklad toho, kde končí rameno a kde začíná paže, tedy z hlediska fotbalových pravidel „pískatelná“ ruka. Nebo „nepískatelná“.

Že už teď v tom máte guláš? To jsme ještě ani pořádně nezačali.

„Je pravda, že se v tom velmi špatně orientujeme. Ale nejde jen o ruce, ale i postavení mimo hru. Nevím, moc tomu nerozumím,“ přiznal se novinářům v neděli Michal Bílek, trenér Plzně, jež na Slovácku zvítězila i díky tomu, že domácím nebyly uznány dvě branky. Jedna po ofsajdu, ten byl snad celkem jasný, druhá po údajné ruce přihrávajícího hráče. A nad ní o víkendu všichni bádali a laborovali.

Stejně jako nad gólem, jehož zásluhou vyhrála Slavia v Olomouci. Obě ty situace ukázala O2 TV Sport mnohokrát, a stejně je z nich málokdo moudrý. Vedle toho o víkendu neuznali sudí kvůli podobné ruce či „ruce“ také gól Bohemians. Situace v Ďolíčku byla k vidění z tak mizerného záběru, že se ji tedy neodvážím jakkoli posuzovat ani omylem.

A upřímně řečeno, moc se nehrnu ani do těch rukou či „rukou“ slávisty Lukáše Masopusta a Michala Kohúta ze Slovácka. I Sokrates by totiž po prostudování záběrů a seznámení se s pravidly nejspíš pravil: „Vím, že nic nevím.“

Při pohledu na sociální sítě, pravda, zjistíte, že kvanta fanoušků mají o vyhodnocení situací naprosto jasno. Obvykle podle toho, zda fandí Olomouci, Slovácku, Slavii, Plzni nebo jejich rivalům v boji o titul. Leckdo z příznivců samozřejmě na záběrech vidí to, co mu vyhovuje, a ačkoli další pravidlový výklad k nim neznají vůbec nebo jen matně, přesto mají mnozí zcela jasno o tom, že sudí utkání zmanipulovali ve prospěch zákulisně silných celků.

Možná to někomu přijde slabošské, alibistické či jako projev neprofesionality a neodbornosti, ale já na ty situace a jejich vyhodnocení prostě silný a jednoznačný názor nemám.

Kde končí rameno?

Kloním se k tomu, že je sudí asi mohli posoudit správně. Ale ruku ani nic jiného bych za to do ohně nestrkal. Protože zároveň platí, že kdyby obě situace posoudili sudí opačně, než učinili, asi by to taky nebyla chyba. Já vím, zní to divně, ale asi je to tak.

Šlo totiž s vysokou pravděpodobností o naprosto hraniční situace, velmi obtížné na posouzení. A v tom případě to má prostě ve svých rukou hlavní sudí utkání. Byť na Slovácku mu do toho pochybnosti vnesl kolega u systému VAR, načež byl původní verdikt hlavního arbitra zrušen a otočen. Což je aspekt, který vyvolává další otazníky. Videorozhodčí by totiž měl v hlavním sudím probouzet pochybností jen tehdy, je-li přesvědčen o jeho zřejmém pochybení.

Tak začněme u slávisty Masopusta. Tady se pozornost mnohých zaměřila na to, jestli hrál ramenem, nebo paží předtím, než na (uznaný) gól přihrál spoluhráči Kuchtovi.

Na obrázku je znázorněno, kde podle aktuálního závazného výkladu pravidel začíná a končí „fotbalová ruka“. Rameno končí na ose podpaždí, zhruba tam, kde obvykle vídáme lem rukávu krátkého letního dresu.

Masopust se zapřísahal, že měl po utkání na dresu otisk míče na rameni, jeho spoluhráč Kuchta potvrdil, že to tak viděl. Škoda, že vizuální důkaz jejich slov tentokrát nikde k vidění nebyl, alespoň k mým očím do chvíle, kdy píšu tento text, nedoputoval. Ale stejně by pak někdo řekl, že slávisté dres v příslušných místech účelově umolousali, takže ono je to skoro jedno.

Kdo chtěl vidět rameno, viděl rameno, kdo chtěl vidět ruku, ten viděl ruku. Zkoumaly se různé obrázky, jako třeba tento, nebo jiné, vyfocené z obrazovky o pár setinek sekundy později, kdy už míč klesl níž, tím pádem to na nich vypadá, že Masopust hrál na sto procent rukou.

Podstatný je ale samozřejmě moment dotyku, který je obrazovou technikou zachytitelný složitěji, než by se leckomu mohlo zdát. Navíc je fotbalový balon celkem velký, dotkne se ramene či ruky na poměrně velké ploše. A nejpravděpodobnějším předpokladem je tedy to, že se částečně dotkl Masopusta jak tam, kde má podle fotbalových pravidel a jejich výkladu rameno, tak tam, kde má paži.

A teď babo raď, jak se má tohle posuzovat. U gólu víme, že balon musí přejít přes brankovou čáru celým objemem, aby mohla být branka uznána. Ale co u „rukávu“? Kolik centimetrů balonu smí nebo nesmí přečuhovat na tu, nebo druhou stranu? Já fakt nevím a rád si to od komise rozhodčích nechám vysvětlit. Zasedá, předpokládám, dnes. A doufejme, že nám k inkriminovaným situacím poskytne dostatečně názorný, přehledný a srozumitelný výklad. A to říkám bez nejmenší ironie, prostě mě to samotného zajímá.

Jenže pozor, tím jsme zdaleka neskončili. Možná to leckoho překvapí, ale z hlediska posouzení regulérnosti slávistického gólu je úplně jedno, jestli hrál Masopust rukou, nebo ramenem. Pokud by to bylo rameno, není vůbec co dalšího řešit, branka je platná.

Pokud by Masopusta zasáhl balon níž, řešilo by se, zda šlo o dovolené hraní rukou, nebo ne. Ano, i rukou je dovoleno hrát, pokud je v přirozeném pohybu, nezvětšuje objem těla atp. Tady vstupují do hry stejné atributy jako u ruky, kterou zahraje bránící hráč ve vlastní šestnáctce – a řeší se pak, zda se za to má nařídit proti jeho týmu pokutový kop.

Otázka tedy zní, zda by se za takovouto ruku, jíž možná zahrál Masopust, nařizovala penalta, kdyby k tomuto hernímu momentu došlo na druhé straně hřiště. Já tvrdím, že ne, tudíž se spíše shodnu s rozhodčím Zelinkou, že šlo o dovolené hraní rukou.

Na Twitteru se objevil příspěvek jednoho z fanoušků, který v té věci oslovil německý odborný účet CollinasErben. Ten v odpovědi označil situaci za hraniční a přiklonil se spíš k tomu, že šlo o vědomou ruku, protože se Masopust celým tělem včetně ruky k míči natočil. Olomoucký trenér Václav Jílek to na tiskovce popsal slovy, že se k míči „našteloval“. Podle těchto výkladů by se měla pískat ruka a gól být uznán neměl.

Jak je snad z toho všeho patrné, prakticky není možné vyhodnotit situaci tak, že se na tisíc procent měl gól uznat, nebo na tisíc procent ne. Záleží na interpretaci hlavního rozhodčího. A následně na interpretaci komise rozhodčích.

Pravidlo a jeho výklad, jež vytvořili pánové z IFAB, jsou natolik složité, že se v nich s prominutím ani prase nevyzná. Věřme, že to snad nějak zvládají rozhodčí, ale pokud v tom nemají jasno ani hráči, trenéři, novináři, komentátoři, natož fanoušci, je to prostě špatně. Fajn, přiznejme sebekriticky, že je to možná částečně chyba a nedostatečnost každého z nás, v první řadě je ale problém v komplikované konstrukci celého pravidla.

Jen řekněte: Nebylo všechno průzračně snazší, když každá útočná ruka byla prostě ruka – a nazdar!?

Jako dotek motýlího křídla

No a pak tu máme situaci ze zápasu Slovácko–Plzeň. Nikoli identickou s tou z Hané, ale shodou okolností docela podobnou, prohlédněte si ji zde. Základní otázka zní, zda se po odrazu od Kohútova hrudníku otřel míč o jeho ruku. Podle Kohúta ne, podle sudích ano.

Pokud by k dotyku ruky nedošlo, není se o čem bavit, branka měla být uznána. Pokud dotyk připustíme, můžeme debatovat, zda šlo o Kohútův přirozený pohyb, nebo spíš o vytrčenou ruku, která zvětšila objem těla. Podle mě spíš to b), takže pokud se hráč rukou míče dotkl, asi byla branka zrušena správně. Další otázkou ovšem je, zda je správné řešit případný dotyk o intenzitě polechtání motýlím křídlem…

Celá právě uvedená úvaha je navíc platná pouze tehdy, když připustíme, že videorozhodčí měl právo intervenovat a volat k monitoru hlavního rozhodčího, který původně branku uznal. Když si tam sudí Pechanec situaci znovu prohlédl, branku zrušil. Videorozhodčí by měl upozorňovat na zjevná pochybení.

Tak či tak, řada fanoušků má logicky blízko k rychlým soudům typu, že „je to stejný jako za Berbra“, protože se podle jejich soudu napískává v zákulisí silnějším týmům.

Komise rozhodčích, vedená Radkem Příhodou, má velké plus v tom, že do ní v postberbrovském českém fotbale vkládala řada fanoušků velkou důvěru s nadějí, že se bude pískat poctivěji.

Co si budeme povídat, řada příznivců si slovo „poctivěji“ vykládá tak, že se hraniční situace budou častěji vykládat ve prospěch jejich oblíbeného týmu. A po dvou třech zklamáních, ať už oprávněných, či zcela iracionálních, začnou na Příhodovu komisi nadávat stejně jako na ty předchozí.

Pane Příhodo, prosím, do studia!

Já osobně si nedělám iluze o nikom, tím méně o fotbalových rozhodčích. Zcela slepá důvěra v kohokoli vede do pekel, protože ji dotyčný dřív nebo později zneužije. Nicméně vycházím z toho, že svět Příhodovy, stejně jako předtím Listkiewiczovy komise, je opravdu výrazně sympatičtější a hlavně průzračnější než temnota kolem Berbra, Damkové, Tulingera, Chovance, Wilczeka a spol.

Je dost možné, že čas bude tato východiska ohryzávat, to záleží na Příhodovi a jeho spolupracovnících. Na tom, jak důvěryhodně budou „jejich“ sudí pískat. A následně na tom, jak důvěryhodně to Příhodova komise nám všem objasní a vysvětlí.

Snad se toho dneska po zasedání komise dočkáme. Nelze než kvitovat, že se na webu FAČR objevují po každém kole videa s komentářem Radka Příhody či Libora Kovaříka.

Jistě lze všechno popsat ještě detailněji a důkladněji, ale k tomu už potřebujete i televizní grafiku. A pro fotbal by bylo nejužitečnější, kdybychom se my všichni dostali k expertnímu výkladu už v sobotu a v neděli, bezprostředně po inkriminovaných utkáních, nebo dokonce v jejich průběhu.

Protože fanoušek se obvykle naštve u přenosu. A nějaká pondělní dohra u zeleného stolu už ho častokrát mine nebo ho nezajímá. Skvrnu v duši už si udělal a nemíní na tom nic měnit.

Na jednu stranu chápu, že trávit veškeré víkendy v televizním studiu je dost náročné. A že se i Radek Příhoda chce nejprve poradit s kolegy v komisi, než k situaci zaujme veřejné stanovisko. Ale přesto platí, že kdyby byl standardním hostem ligového vysílání O2 TV, bylo by to ideální.

Anebo kdyby O2 TV Sport, která drží exkluzivní práva na ligové přenosy, a má tedy všechny potřebné „pohyblivé obrázky“ k dispozici, angažovala jiného pravidlového experta mimo komisi, jako třeba dříve Roberta Henna, který by nám všem nabídl alespoň základní rámec toho, co sudí na hřišti posuzuje. Při určování toho, zda sudí pochybil, či ne, už by tu, pravda, bylo větší riziko, že se s Příhodovou komisí případně neshodne.

Nicméně jak jsme uvedli v úvodu, fotbalová pravidla jsou nyní už tak složitá, že by se v nich dokonce ani Igor Hnízdo nejspíš nevyznal a žáku Rosenheimovi by na jeho otázky ohledně Masopustovy nebo Kohútovy ruky nejspíš odpovědět nedokázal.

Ani erudice novinářů nebo komentátorů nemůže být nekonečná. A tak jako si zvou ku pomoci či do vysílání politology či imunology, potřebují poradit též od expertů na fotbalová pravidla. Když v té souvislosti někomu z rozhodčích či bývalých rozhodčích nyní zavolá autor tohoto textu, odpovědi a rady se mu obvykle dostane, ale s dodatkem, že si dotyční nepřejí být z různých důvodů jmenováni. A to samozřejmě snižuje relevanci sdělení.

Takže pane Příhodo, prosím, choďte pravidelně do víkendového televizního studia a hodnoťte situace rovnou. Je to nejlepší možná cesta. Díky!

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované