Budu tělo ždímat, ne šetřit. Odpočívat můžu v důchodu, říká eso fotbalistů

Byl přesvědčený, že český dres už neobleče. Skoro pět let to neudělal, tak proč se vracet, když se jednou rozhodl? „Věděl jsem, co nastane, až řeknu konec. Nebylo to unáhlené,“ prohlásil Vladimír Darida pro Seznam Zprávy na konci listopadu.

No vidíte, je červen a on usrkává americano v Americe, kde se chystá na své první mistrovství světa.

Na stará fotbalová kolena prožil převratnou sezonu. Podle statistik a pocitů nejlepší sezona v kariéře. Nastřílel jedenáct ligových gólů, suverénně nejvíc v kariéře. Přidal pět asistencí, což je disciplína, ve které byl vždycky dobrý. V Hradci Králové, kde zakotvil po letech v cizích službách, odmakal 32 zápasů v jednom dlouhém sprintu a podepsal se pod senzační čtvrté místo a návrat do evropských pohárů po 31 letech. Když to takhle seřadíte za sebou, šlo by se dodat, že to byl rok snů. S jedním velkým překvapením.

„Když jsem vám v listopadu říkal, že reprezentace je uzavřená kapitola, myslel jsem to naprosto vážně. Konec a basta.“

Jenže životní sezona, sportovní touha a plány trenéra Miroslava Koubka jeho rozhodnutí změnily. Před týdnem se doma, v čerstvě dostavěné vile na hraně golfového hřiště, loučil. Dvouletá Vaneska rozverně zamávala jako vždycky, protože si pomyslela, že táta jde do práce. Zato prvňák Andres měl smutné oči, dobře věděl, že se měsíc a půl neuvidí.

„Doma se teď vybalují krabice, takže pro děcka bude každá hračka, kterou v nich uvidí, vlastně znovu nová. Snad budou mít spoustu jiné zábavy. Navíc nám před barákem napustili bazén, tak doufám, že si nestýskají,“ vypráví Darida.

Naposledy jste mi říkal, že reprezentace je passé i kvůli tomu, že nechcete přijít o to, jak vám vyrůstají děti. Jak velké dilema to nakonec bylo?

To se těžko popisuje. Vzal jsem si papír a psal si plusy a minusy. Bylo hodně věcí, které jsem musel vzít v potaz - a rodinu jsem měl na prvním místě. Fotbal je skvělý, miluju ho, ale rodina je víc. Bavil jsem se s lidmi, kteří mi jsou nejbližší, abych se zeptal, co by dělali v mojí situaci. Ne kvůli tomu, aby mi poradili, ale abych znal jejich názor.

Co z toho vycházelo?

Táta mě varoval, abych pak nelitoval. Tchán byl nadšený, plný pozitivních myšlenek. Takhle bych mohl pokračovat, ale pořád to zůstávalo 50 na 50. Nakonec rozhodlo, že jsem se cítil opravdu hodně dobře. Cítil jsem, že jsem ve fázi kariéry, kdy bych mohl národnímu týmu pomoct v těžké zkoušce, která ho čekala. Bez toho pevného pocitu bych panu Koubkovi poděkoval za nabídku a zůstal stranou.

Když vám poprvé zavolal, jak jste reagoval?

Napsal mi Pavel Nedvěd na zimní soustředění: Nemohli bychom se potkat, až se vrátíte z Turecka? Já si nejdřív myslel, že se chce pobavit o Hradci, ve kterém měl majetkový podíl. Jaké má asi pro mě zprávy? Budou posily? Co se v klubu plánuje? Změní se něco? V první chvíli mě vůbec nenapadlo, že by se mohlo jednat o repre.

A ve druhé chvíli?

To už jsem měl jasno. Docvaklo mi, že se debata bude ubírat jiným směrem (úsměv).

Musím se přiznat, že jsem tehdy byl u reprezentačního manažera na Strahově a při rozhovoru si všiml, že má na tabuli napsáno 34 potenciálních jmen pro baráž. A mezi nimi Darida, což mě vyloženě zaskočilo.

A já to možná ani nevěděl. Když mi to řekl, strašně intenzivně jsem nad tím přemýšlel a nakonec došel k závěru, že do toho půjdu. Nechtěl bych dokopat kariéru s tím, že jsem promarnil šanci, která se naskytne jednou za život. Radši budu litovat toho, že jsem to udělal a výsledek nedopadl, než to vůbec nezkusit.

Odvážné rozhodnutí, protože jste si na záda namaloval terč.

Když jsem po patnácti minutách proti Irsku zavinil penaltu a prohrávali jsme 0:1, bylo to šílené. Za chvíli jsme dostali druhý gól a já si jen říkal: Prosím, už se vzbuď! Vzbuď se! Je to určitě jenom sen.

Nebyl, naštěstí jste barážové semifinále dostali do vítězných penalt. A finále proti Dánsku taky.

Irsko bylo pro mě strašně krušné. Musím se přiznat, že jsem byl před zápasem fakt nervózní. Podruhé v kariéře. Až mě to zaskočilo, jaký neklid jsem cítil.

Poprvé to bylo kdy?

V únoru 2013 proti Neapoli v Evropské lize. Dodnes si pamatuju, jak jsem si pořád přehrával v hlavě: Co když se to pokazí? Co když vypadneme?

Vážně? První zápas jste v Neapoli senzačně vyhráli 3:0 a doma to stačilo jen dohrát.

A právě kvůli tomu jsem měl strach, ať se to nezvrtne. Špatně se mi spalo, byl jsem roztěkaný. Nakonec jsme vyhráli 2:0 a úplně na pohodu prošli do osmifinále.

Zato Irsko byly nervy.

Doháněli jsme dva góly, což se vám nepodaří každý den. A pak penalty. Od té chvíle jsem věřil, že to všechno ustojíme, že mužstvo má charakter a srdce na správném místě.

Přitom s Dánskem to byl stejný thriller.

Ale ta víra se ve mně neotřásla ani na chvíli. Jinou cestu jsem si nepřipouštěl.

Pak už jste žádné dilema neřešil?

Myslíte, že bych se vrátil na baráž a pak odmítl mistrovství světa? Ne, o téhle variantě jsem nepřemýšlel. To by nešlo.

Postup na šampionát byl nezvykle emotivní. Plakal jste někdy u fotbalu?

Nejsem moc emotivní typ. I manželka mi říká, že na mně nepozná, jak se vlastně mám. V civilu jsem trochu chladnější, přiznávám. Nebo jinak to řeknu: Moc neprojevuju emoce. Ale zrovna nedávno jsem měl na krajíčku, až jsem sám sebe překvapil. Byli jsme na třídenní návštěvě v Soluni, kde jsem prožil krásné roky před přestupem do Hradce. Vzal jsem našeho Andyho do školky, aby pozdravil kamarády a učitelky. A jak ho tam všichni nadšeně vítali a objímali, bylo mi skoro do breku. Přišlo mi líto, že na místě, kde to má rád a kde mají rádi jeho, nemůže být častěji. Takové emoce mi fotbal nepřináší.

Jak jste třeba reagoval před čtrnácti lety, když vám trenér Michal Bílek zavolal, že vás bere na mistrovství Evropy?

Polknul jsem naprázdno. Vůbec jsem s tím nepočítal. Odjel jsem na soustředění do Rakouska, zahrál si chvilku v přáteláku a myslel si, že zase pojedu domů a budu si hýčkat tu zkušenost. Místo toho jsem nasedl na kolotoč, tři dny mi nepřestával drnčet telefon a pak jsem si na Euru dokonce zahrál čtvrtfinále proti Portugalsku.

Kdy vám došlo, jaký to byl zlom?

Hned v Polsku na turnaji. Já se na reprezentanty vždycky díval jako na inspiraci. A najednou jsem byl mezi nimi. Petr Čech, Milan Baroš, Michal Kadlec, Tomáš Sivok, Jarda Plašil… Dýchlo to na mě. Plus krásná Vratislav, kde jsme zakotvili a odehráli tam všechny tři zápasy ve skupině. Stačilo vyjít před hotel a rovnou jsme narazili na fanoušky. Skvělé to bylo. Nejlepší atmosféra, kterou jsem s repre zažil.

Vidíte, teď budete z Dallasu na všechny tři zápasy cestovat letadlem. Bůh ví, kolik fanoušků za vámi vycestuje.

Jsem připravený na všechno. Na náročné pendlování, na časové posuny, na horko, na určitý nekomfort. Ale nebyli jsme na mistrovství světa dvacet let, tak si přece nebudeme stěžovat. Jediný respekt, a dost velký, mám z nadmořské výšky, která nás čeká v Mexiku. Nikdy jsem na úrovni Sněžky nesportoval, takže jsem zvědavý, co to se mnou udělá.

Vzhledem k tomu, jakou jste prožil sezonu, se musíte cítit mimořádně dobře.

Jo, sám jsem nedoufal, že něco tak pěkného zažiju. Věřil jsem, že s Hradcem budeme hrát nahoře, ale tohle? Čtvrté místo za Slavií, Spartou a Plzní. Já jedenáct gólů, kapitánská páska, postup do pohárů. Ty jo, krása. Extrémně nad plán.

Ale kde vezmete energii na další sezonu? Hned po šampionátu jdete do přípravy.

Dobrá otázka. Upřímně už docela myslím na to, jak se nastavit na pokračování. Jak vydržet se silami až do prosince, když v létě bude jen kratičká pauza?

Jak tedy?

Opakuju si: Vydrž, odpočívat můžeš v důchodu. Jinak ani přemýšlet nemůžu, vždyť mi bude šestatřicet. Proto se do každého dne probouzím s tím, že teďka se ještě musím vyždímat, protože není na co se šetřit.

Jde to?

Teď už zase jo. Když finišovala liga, měl jsem trable s kotníkem a docela jsem to zranění kousal. Některé zápasy byly až na hraně snesitelnosti, ale říkal jsem si, že půjdu dál. Že jsem v bodě kariéry, kdy není důvod se šetřit.

Tělo vás mohlo zastavit.

Mohlo, ale nezastavilo. Byl by hřích, abych vynechával zápasy a příležitosti, které už se nikdy nemusí opakovat. Přišlo mi lepší jít trochu přes závit než pak litovat, že jsem to neudělal. Ovšem pak musí člověk počítat s tím, že ho to bude bolet a rehabilitace bude trvat déle.

Nakonec jste doma slavně porazili Slavii a oslavili čtvrté místo.

Kdybyste nás viděl před zápasem. Byli jsme rozbití jako hokejisté v NHL před sedmým zápasem play off. Minimálně pět hráčů by zůstalo na tribuně, kdyby se nehrálo o tolik. Třeba Ondra Mihálik, náš útočník, měl v týdnu čtyřicítky horečky. Hnala nás euforie, adrenalin. A Aulin. Při rozcvičce, když jsme se šli napít, tak jsme se na sebe podívali, spolkli prášky proti bolesti a zaznělo: Sponzorem tohoto utkání je Aulin.

Hrajete často pod prášky?

Nebudu lhát. Část sezony jsem musel, abych ulevil bolesti. Částečně může působit i placebo efekt, protože v zápalu boje zapomínáte, že vám něco je.

Platí to i pro mistrovství světa?

Samozřejmě. To je zážitek, který už se v mém případě nebude opakovat. Poprvé a naposledy. Proto je nejdůležitější, abychom byli co nejlépe nastavení. Čekají nás nároční soupeři a strašně náročné podmínky, na které nejsme zvyklí. Ale nepřijeli jsme si to užít, ale makat a postoupit.

Takhle upřímně?

Kdybychom nepostoupili ze skupiny, považoval bych to za neúspěch. Jen kvůli tomu jsme do Ameriky nepřiletěli.