V Americe budeme. Každému dám druhou šanci, říká Nedvěd. I Součkovi?

Na stole mu leží úhledně poskládané dopisy z celého světa, pozvánky na slavnostní akce, ručně napsané poznámky, telefon na nabíječce, drobný iPad vypnutý. V bílých regálech pusto a prázdno, jen v nejvyšší poličce tři sportovní knížky, které Pavel Nedvěd zatím jen zběžně prolistoval. „Na velké čtení není čas,“ poví manažer fotbalové reprezentace v nevelké kanceláři na pražském Strahově.

Napravo má krásný pohled na město, nalevo svítí velká tabule, na kterou si loni 21. listopadu fixou napsal 34 jmen, se kterými by chtěl vybojovat fotbalové mistrovství světa. Čtyři brankáři a na každé místo v poli tři různé varianty.

Mezitím přibylo dalších zhruba 60 alternativ, které zůstaly vedle pod čarou, než fotbaloví šéfové po nečekaně dlouhém martyriu schválili nového reprezentačního trenéra, jehož Nedvěd vybíral.

„Teď už všechno záleží na tom, jak se rozhodne Miroslav Koubek. On určuje herní koncepci, on do ní zasazuje hráče, on má právo veta. My ostatní jsme jen poradní hlas. Na sto procent věřím, že nás to dostane na šampionát,“ zdůrazní Nedvěd, největší fotbalová legenda, kterou Česko má.

Po hodinovém rozhovoru pro Seznam Zprávy se zvedl ze židle, vzal modré gumovátko a tu nejdůležitější část tabule smazal, aniž bychom udělali fotku pro pamětníky: „Už je to historie, která neplatí. Byla to moje vlastní vize, teď je všechno na trenérovi, který smýšlí jinak.“

Až si zase vezme fixu, napíše jiné datum a možná trochu jiná jména.

Zrovna jste se vrátil z inspekce ve Španělsku, kde trénovaly tři nejlepší kluby. Čekal bych vás v džínách a pohodlném tričku. Vy jste přitom v obleku s kravatou.

Jsem naučený z Juventusu Turín, že se při práci ctí etiketa, dress code. Pan prezident Agnelli, který Juventus vlastnil, mi zhruba před 12 lety ukazoval starou černobílou fotku, na které byli nastoupení všichni ředitelé klubu. Perfektně nažehlené obleky, kravaty, vyleštěné boty. Ukazujete tím, jak si vážíte své práce, své pozice, své prestiže. Při schůzkách to dodává úroveň.

Šlo vám to hladce převléknout se ze sportovní soupravy?

Dostával jsem užitečná školení. Jednou dorazil prezident na předzápasový trénink, aby se podíval, jak mužstvo vypadá. Já džíny a bílá košile, dalo by se říct, že všechno v ažuře. Agnelli prošel kolem mě a utrousil: Ciao, Paolo, ty jsi na dovolené? A od té doby se mi nestalo, že bych zapomněl na oblek.

Tím se vymykáte. Necítíte se v něm nepatřičně v českém fotbalovém prostředí?

Ze začátku možná. Byl jsem absolutně nový, 30 let jsem žil v Itálii a musím se přiznat, že to chvíli trvalo. Věci, které jsou venku normální, se tady moc nenosí. Třeba právě styl oblékání. Chtěl bych do fotbalu kromě jiného přinést víc vážnosti, serióznosti. Bylo by fajn, kdyby se někdo chytil.

Nařídit to nemůžete?

Nařídit ne, navrhnout ano. Stejně jako jména trenéra.

Tak povídejte, jak to bylo s volbou Miroslava Koubka?

Velmi, velmi, velmi, velmi, velmi složité.

Pětkrát velmi?

Když jsem přicházel do funkce reprezentačního manažera, detailně jsem neznal celý proces schvalování trenéra. Já a takzvaná gesční skupina vybíráme, výkonný výbor schvaluje. Dost možná i mojí neznalostí jsme se dostali do těžkostí. Šest dní po odvolání trenéra Ivana Haška jsem byl za Mírou Koubkem. Dokonce ve stejném penzionu, ze kterého se pak udělalo haló, když jsme se právě tam po dlouhých peripetiích domluvili. Chtěli jsme mít soukromí a klid. Napoprvé si nás nikdo nevšiml, o dva měsíce později, když jsme se sešli na stejném místě znovu a vyfotili nás u stolu, se psalo, jak je to nedůstojné pro schůzku s novým reprezentačním trenérem.

To nebudu soudit, každopádně dva měsíce jste promeškali.

Klidně to považujte za chybu, mohli jsme si leccos ušetřit. Minimálně trenér by měl šanci být s týmem už během listopadového dvojzápasu se San Marinem a Gibraltarem. Na druhou stranu jsme získali spoustu zkušeností, které se nám můžou hodit, jestli v budoucnu opravdu vsadíme na zahraničního trenéra.

Což měla být původně priorita.

Ne moje. Pro mě byl první volbou Míra Koubek. Je za ním kvalita práce, úspěchy v pohárové Evropě, erudice, pečlivost, jasný názor. S Plzní dokázal konkurovat velkým značkám, české hráče zná jako málokdo. Pro národní tým perfektní profil. Jenže pro tenhle krok neexistovala jednoznačná podpora, což možná souviselo i s celkovým načasováním.

Takže jste hledal v cizině.

Já ten argument chápal, protože zahraniční trenér může do českého fotbalu vnést jiný úhel pohledu, jiné myšlení. Sparta by o tom mohla vyprávět. Nakonec jsme ale zjistili, že nejen naše ekonomická situace není na tuhle investici připravená. Vždyť se podívejte tady z okna na strahovské hřiště: Tohle je areál, který slouží naší reprezentaci. Vím, že představy zahraničních trenérů jsou někde jinde.

Ale motivací přece musel být postup na mistrovství světa.

To ano, ale zároveň musíte vnímat realitu. My prostě potřebujeme národní tréninkové centrum. Nemyslím, abychom se srovnávali s Anglií, Německem nebo Francií, koukejme na menší státy, jako je Slovinsko nebo Albánie. Znáte třeba sportovní centrum v Šamoríně?

Byl jsem tam loni během Eura jednadvacítek a spadla mi brada.

Je fantastické. Buď můžeme Slovákům tiše závidět, nebo se snažit něco podobného vybudovat u nás. Dobře hospodařit a správně argumentovat, aby nám stát finančně pomohl.

Jenže místo toho jste byli dva měsíce bez trenéra reprezentace.

Souhlasím, že to vypadalo blbě, zároveň jsme si osahali trh v Evropě. Poznali jsme podle reakcí, že český fotbal má pořád zvuk. A když k tomu přidáte možnost zahrát si velký šampionát v Americe, dveře se nám leckde otevíraly samy. Na druhou stranu jsem rád, že jsme se nakonec vrátili k panu Koubkovi. Že už mu bylo sedmdesát? No a! Věk je jenom číslo. On má energii, moderní názory, moderní vidění fotbalu, nespí. Zasloužil si tu šanci.

Nebýt to nakonec on, koho jste měl na seznamu?

Jmen bylo dost. Snad můžu prozradit, že mi pár tipů poslal i můj syn. Doporučil některá zajímavá jména a vzhledem k tomu, že jsem pro výběr trenéra původně nedostal žádné mantinely, rozhlédl jsem se opravdu doširoka. Roberto Mancini, Daniele De Rossi, Alessandro Nesta… Nicméně trenérský profil, který jsme hledali, stejně nejvíc pasoval na pana Koubka.

Byl i finančně dostupnější, ne?

Ano, ale v konečném důsledku hrálo hlavní roli něco jiného. Známost prostředí a kompetentnost. Kdybychom vzali mladého zahraničního trenéra, na kterého bychom finančně stačili, nikdy bychom nezískali garanci, že bude připravený hned na baráž. Teď se cítím absolutně komfortně. Pan Koubek si vzal k ruce kluky, kteří umějí. Honza Suchopárek je vicemistr Evropy, vedl jednadvacítku. Jarda Plašil v nároďáku odehrál přes sto zápasů. Honza Rezek má pod kontrolou českou ligu. Ani trochu nepochybuju, že tenhle trenérský tým bude úspěšný.

Předtím jste ale létal po světě a hledal jinde. Proč vám třeba turecká legenda Fatih Terim řekl ne?

Počkat, Fatih neřekl ne. Záleželo, jestli se domluvíme. I když mě během kariéry nikdy netrénoval, vnímal jsem, že je to velká osobnost. Pak jsme spolu v Saúdské Arábii vedle sebe strávili půl roku, on jako trenér Al-Šabab, já jako sportovní ředitel. Byl to pro mě fajn čas, protože Fatih je inspirativní. Takový český Míra Koubek.

Věkově určitě. Bude mu třiasedmdesát.

Ale energii by mohl rozdávat. Při rozhodování nekouká doleva doprava, nikomu nemusí nic dokazovat, všechno dělá pro dobro týmu a hlavně pro vítězství.

Co Jürgen Klinsmann? I tohle jméno se dostalo ven.

Kdybychom rozebírali jméno po jméně, bylo by to na knížku. Setkal jsem se asi s deseti pány, kteří zapadali do profilu, jaký bychom od reprezentačního trenéra chtěli. Oni nepotřebovali žádnou reklamu a vnímali, že jednání je seriózní. Samozřejmě věděli, co by bylo ve hře, kdybychom se domluvili. Baráž o Ameriku.

Když se všechno natahovalo, nezalitoval jste, že jste nepodrželi Ivana Haška? On přece svůj úkol pořád mohl splnit. Baráž měl praktickou jistou.

Čekal jsem, že se zeptáte. Navrhl jsem něco, o čem jsem si myslel, že českému fotbalu pomůže. Kdyby to výkonný výbor neschválil, Ivan pokračuje. Zpětně můžu říct, že jsem s Ivanem od začátku nebyl na stejné vlně. Jak jsem nastoupil do rozjetého vlaku, neměl jsem pocit, že patřím do skupiny lidí, se kterými by chtěl pracovat. Jen jsem se kolem nároďáku vlastně motal, takže Ivan a jeho tým měli pohodlí, které se mi nelíbilo, protože tomu hra ani výsledky neodpovídaly.

Tak jste si dupnul?

Byl jsem trenérův nadřízený, ale on vůči mně nikdy neudělal natolik vstřícný krok, aby se otevřel. Měli jsme diskutovat o taktice, o nominacích, o střídáních. Můžu chápat, proč mě mezi sebe nevzali, ale něco se stát muselo, protože výsledky nebyly a já neviděl šanci na úspěch.

Jinými slovy: Uplatnil jste sílu své funkce.

Většinu života jsem hrál a pracoval v cizině. Můžete chybovat jednou, snad podruhé, ale jakmile je zřejmé, že vize nikam nevede, musí se zákonitě něco změnit. Když jsem hrál, býval jsem vždycky nejtvrdší sám k sobě. Pořád jsem si opakoval, že něco musím, přidával si. Teď, na druhé straně hřiště, musím být tvrdý i ke druhým. Tvrdý a zároveň spravedlivý.

Jak vám to jde?

Přestal jsem přemýšlet jako hráč, což byla zásadní změna. Trvalo poměrně dlouho, dobré tři roky určitě, než jsem k tomu došel. Být zásadový, někdy až tvrdý a zároveň ctít své pravomoci. K tomu se držím poučky, že si každý zaslouží druhou šanci.

Takže i Tomáš Souček, kterému jste vzali kapitánskou pásku kvůli demonstrativnímu postoji k fanouškům?

Tomáše jako kapitána potrestal výkonný výbor za to, že jeho tým odmítl jít v Olomouci poděkovat za podporu. Jsem si jistý, že všichni kluci už dávno vědí, že udělali chybu. Určitě se poučí. I mně to došlo, když jsme v roce 2001 vyhlásili bobříka mlčení.

Pamatuju, jak vás kdysi dožrala kritika a nám novinářům jste se dlouho ostentativně vyhýbal.

Tohle by asi kapitán dělat neměl. Ale ještě bych rozlišoval, že my se tehdy vyhranili vůči médiím, zatímco Suk a spol. se postavili proti fandům. To se prostě nedělá. Fanoušci vás nikdy neopustí a nezatratí, pokud vidí, že makáte naplno. Můžete prohrát, padnout na hubu, lidi si zanadávají, ale pak přijdou a zase vás povzbudí.

Co ten Souček tedy?

Dočasně kapitánem nebude, což podle mě správně rozhodl výkonný výbor. Pak záleží na trenérovi, který má veškeré pravomoci k tomu, aby kapitána nebo případně kapitány určil. Vím, že o tom pan Koubek přemýšlí, konzultujeme to spolu a brzy se to dozvíte. Každopádně role Tomáše Součka se nemění. Všichni víme, jak pro nároďák dýchá. Rozkrájel by se pro něj.

Baráž proti Irsku se blíží. Budete mít v rámci nominace právo veta?

To má rozhodně trenér. Na něm je poslední rozhodnutí. Ale můžu vám říct, že na většině klíčových otázek se shodneme. Na stylu hry, na rozestavení, na jménech. A hlavně na tom, že jsme konkurenceschopní a máme sílu do Ameriky postoupit. Ostatně přesně takhle promluvil trenér Koubek třikrát na naší inspekci ve Španělsku. Sparťanům, slávistům i klukům z Plzně řekl, že ho nezajímá, jestli někdo hraje českou ligu nebo kdekoli jinde. Důležité jsou pro ně výkony ve velkých zápasech a v evropských pohárech.

Všiml jsem si na vaší tabuli jména Vladimír Darida. Ten s Hradcem Králové poháry nehraje. Navíc mi bývalý kapitán reprezentace v prosinci zopakoval, že se vracet nechce.

Vím, ale pokud chceme do týmu ty nejlepší české fotbalisty, je mojí povinností to zkusit. Zajet do Hradce a promluvit s ním.

Takže vaše koncepce, se kterou jste původně oslovil Miroslava Koubka, se nakonec ujala?

Já moc nemusím slovo koncepce. Zvlášť u reprezentací bych o vizi nebo o koncepci nemluvil. To samé jsem řekl výkonnému výboru: My se musíme soustředit na kategorie, které teprve začínají. Na kluky a holky od devíti do 14 let. Starší už můžeme ovlivnit velmi málo. Zato k těm nejmenším musíme dostat peníze a hlavně kvalitní žákovské trenéry, abychom jim umožnili rozvíjet se. Teprve pak se může vybudovat základ, ze kterého zase můžou vyrůst dobré generace. Jako to měli dřív Belgičané nebo aktuálně třeba Norové.

I proto jste se stal ambasadorem 27. ročníku McDonald’s Cupu, největšího školního turnaje v Česku?

To byla vlastně povinnost. Jako můj odkaz pro budoucnost, protože můžeme podpořit úžasnou akci, které se ročně účastní 43 tisíc kluků a holek. K tomu bych přidal seriózní diskuzi s ministerstvem školství a dalšími politiky, že dvě hodiny tělocviku týdně nestačí.

Nepamatuju, že by naše generace měla víc.

To ne, ale byli jsme na sport připraveni daleko všestranněji. Neměli jsme zdaleka jen fotbal, běhalo se, šplhalo, skákalo přes kozu, dělaly se výmyky, vlastně jsme byli pořád venku. Díky tomu byly děti komplexnější sportovci. Zatímco teď bývá tělocvik ve školách spíš za trest, my ho považovali za odměnu. Proto chci zdůraznit: čím víc pohybu, tím líp. Bohužel je taková doba, kdy děti musíte ke sportu motivovat.

Jste připravený o tom jednat s politiky?

To zrovna není moje pozice, ale Fotbalová asociace by tuhle myšlenku mohla a měla rozvíjet. Když nám budou politici naslouchat, tím líp. Každopádně to, že bychom nedělali nic, je ta poslední věc, kterou bych chtěl. Nové vedení je ve funkcích něco málo přes půl roku, což rozhodně nepřináší prostor, aby práce na budoucnosti byla vidět. Jsem smířený s tím, že výsledky se objeví až dlouho po nás. Pro začátek mi bude stačit, když tomu dáme dobrý základ.

Proč vlastně český fotbal neumí vyrábět dobré fotbalisty? Takové, jak se moderně říká, rozdílové? Proč nemáme víc Schicků, Šulců?

Souhlasím, že je jich míň, než jsme byli zvyklí, ale odmítám názor, že český fotbal nemá kvalitu.

Trochu jste utekl z otázky.

Největší problém je v tom, o čem už jsem mluvil. U mládeže, u žáků je málo kvalitních trenérů. Proč by to dělali, když nejsou dostatečně zaplacení? Jen z lásky k fotbalu se neuživíte. A od toho jsme my, abychom peníze sehnali a promyšleně je do výkonnostního fotbalu investovali. To je v mých očích stěžejní bod, o který se budu snažit, dokud budu na Strahově.

Proč vlastně? Vůbec jste to neměl zapotřebí.

Chci pomoct českému fotbalu. Chci mu vrátit, co mi dal. Proto jsem se vrátil domů.

Kritika vás nebrzdí?

Oprávněnou beru. Ale známe se přes 25 let, víte přece, že jsem buldok, jen tak mě něco nezastaví. Na druhou stranu, když příliš často narazím do zavřených dveří, které při nejlepší vůli nepůjdou otevřít, nebudu se snažit je prokopnout za každou cenu.

To mluvíme o nepochopení? O tom, jak byste reagoval, kdybyste nedokázal prosadit své názory?

Ano, protože každý máme svůj limit. U sebe vnímám jako výhodu, že jsem s českým fotbalem nebyl 30 let spjatý. Nikomu nic nedlužím. Nemusím se před nikým krčit. Všechny věci, které navrhuju, dělám pro fotbal a pro Česko. Vím, že start bývá vždycky nejtěžší. Všichni očekávají změny okamžitě, ale takhle fotbal nefunguje.

Jaké změny máte v hlavě?

Například bych si přál, aby měl každý ligový klub povinnost do zápasu poslat tři, čtyři nebo pět Čechů. Pro začátek bohatě stačí tři. (úsměv) Samozřejmě vím, že se jedná o směrnice spadající pod Ligovou fotbalovou asociaci, která ligu spravuje, a já si nemůžu nic diktovat, ale téma musíme otevřít co nejdřív. Cizinců přibývá a s příchodem nových miliardářů to bude spíš trend. Mám strach, abychom za pár let neměli ligu úplně bez reprezentantů.

Určitě jsem pro. Však se třeba Slavia na konci listopadu kasala, že vytvořila sestavu jenom z Čechů. Po šesti letech.

Skvělá věc, ale jinak je trend bohužel opačný. Skepticky vidím v budoucnu první ligu bez českých reprezentantů a ve druhé lize pak nebude prostor, aby se v ní mladí obouchali. Pamatuju, jak se stejný problém řešil kdysi v Itálii, která má oproti nám obrovský výběr fotbalistů.

V Saúdské Arábii jste to taky zažil.

Můžou si tam koupit koho chtějí, ale v zákonech je, že musí hrát nejméně tři Saúdové. Nepochybuju, že u nás by to byl taky akceptovatelný model.

Co ještě máte ve svých úkolech?

To je spíš moje osobní přání: Aby kluby do budoucna co nejvíc podporovaly české hráče a naše národní týmy. Účast v reprezentaci je výhodou i pro hráče a jejich kluby, protože se touhle cestou mohou zviditelnit a roste jejich cena. Není to jen tak, že by se hráči prodávali pouze přes evropské poháry.

Jenže hráči během reprezentačního soustředění vypadnou z tréninkového procesu a navíc se můžou vrátit zranění.

Ale světovost dává fotbalistům jenom reprezentace. Velké turnaje musí být cíl pro všechny společně. Copak je něco většího než mistrovství světa? Já to před 20 lety zažil na vlastní kůži a bylo to něco extra. Vím, že tu Ameriku zvládneme, ale základem je, že musíme chtít všichni.