A co že na MS není nikdo z Realu? Ani v Madridu to nikdo veřejně nenapadne

/Od spolupracovníka SZ ve Španělsku/

Do zahájení finále světového šampionátu zbývají už jen hodiny. Celé Španělsko ustrnulo v nervózním očekávání. Blíže k půlnoci bude jasné, co bude následovat – buď celonárodní jásot, nebo státní smutek.

Říct, že lidé tady mají rádi fotbal, znamená neříct vůbec nic. Španělé tento sport milují. Zbožňují.

Občas máte dojem, že s míčem ve Španělsku umí absolutně každý. Všechna hřiště od rána do večera jsou plná, každý plácek je obsazen. Na náměstích a ve dvorcích mezi domy čutají také. Na budovách, jejichž okna jsou příliš nízko u země, visí výstražné cedulky. Ale ani výslovný zákaz hraní nemůže vystavit stopku národní zábavě.

Kopají opravdu skoro všichni. Kluci a holky. Děcka a dospělí. Na každém sídlišti existuje minimálně tucet týmů různého věku a úrovně dovedností. I když hrají jenom pro radost a pro žízeň, mají dresy opatřené jmenovkami a dokonce i vlastního kouče.

V tuzemsku je každý Čech trenérem. Ve Španělsku jsou všichni fanoušky – a to doslova, bez nadsázky.

Prakticky všech padesát milionů obyvatel země má vlastní fotbalové zkušenosti, a proto i osobní vztah k této hře. Fandění národnímu mužstvu se tak z obyčejného koníčku stává opravdovou společenskou záležitostí. Jako by se celá rodina chystala na narozeniny k pratetě. Všichni jsou svátečně vystrojení, tváří se strašně důležitě a nikdo nemůže chybět.

Tak se stalo, že během světového šampionátu jsem projel napříč celým Španělskem. Z Alicante na jihovýchodě země přes Madrid jsem se dostal až do La Coruňi, ležící v severozápadní části Pyrenejského poloostrova.

Z různých postřehů, střípků a povídání vznikla tato reportáž.

Známé středomořské letovisko Alicante se od konce května hemží turisty. Ve směsici různých jazyků španělština prakticky zapadá. Ovšem přítomnost místních začíná být patrná v den zápasu reprezentace, které se tady neřekne jinak než Furia Roja. Už od rána se město plní dresy národního týmu, a to nejen v obvyklém červeném provedení, ale také v krémově bílé barvě.

V podvečer utkání davy v dresech začínají proudit ke sportovní hale, kde se chystá veřejné promítání. Zástupu fanoušků dominuje mládež: hlučné skupinky různého pohlaví i zamilované páry držící se za ruce.

Pár minut před úvodním hvizdem jsou několikatisícové tribuny zaplněné do posledního místečka. V rohu haly se uvelebil bubeník spolu s trumpetisty, kteří se starají o hudební doprovod. Po stranách a zepředu je několik televizních obrazovek, vzadu jsou stánky s občerstvením. Celkově atmosféra spíš připomíná školní ples nebo taneční hodiny.

Pokud preferujete spontánnější prostředí, najdete ho ve středu města. Řada restaurací a barů umístila televizní panely do oken směrem ven, aby na zápas mohli kouknout také kolemjdoucí. Ti ale vůbec nemají šanci, protože takové podniky jsou neprodyšně obklopeny kolemsedícími. Dychtiví fandové obsadí všechno, kam se jenom dá posadit: kamenné zídky, obrubníky vozovky i vozovku samotnou.

Zde panuje atmosféra opravdového festivalu. Lidé skandují, zpívají, po gólech svého týmu se objímají. Závěrečný hvizd proměňuje celé okolí v rozbouřené moře. Není možné udělat jediný krok. Obecenstvo skáče radostí jako smyslu zbavené, dokonce to působí nebezpečně.

„Původně jsem jen chtěl trochu zvýšit tržby,“ přiznává se majitel restaurace José a rukávem si otírá z čela pot. „Nejprve se mi to na pivu a brambůrkách dařilo, ale pak se situace vymkla kontrole. Teď je to celé takové živelné. Personál už raději ani nejde pro objednávky ven.“

Rozhlédnu se kolem po rozbouřeném fanouškovském moři - a souhlasně přikývnu hlavou.

„Ale vůbec toho nelituju,“ nečekaně mění tón José. „To jsou nádherné obrazy, budou mi stát před očima do konce života.“

V Česku je postoj fanoušků k reprezentaci značně komplikovaný. Sparťani jí zazlívají, že v nominaci je málo hráčů jejich milovaného klubu. Slávisté jsou nespokojeni s tím, že je jich tam naopak příliš, prý tím trpí příprava na novou sezonu. Oba tábory případně s nechutí nesou, že se trenérem národního týmu stane bývalý plzeňský lodivod.

Regionální a klubová rivalita je ve Španělsku přitom ještě mnohem větší, nicméně ve vztahu k reprezentaci se to nijak neprojevuje. Kouč Luis De La Fuente povolal do svého mužstva osm fotbalistů Barcelony a nevzal žádného z hráčů Realu (nebudeme k nim přičítat Marca Cucurellu, jenž strávil sezonu v Chelsea a do Madridu přestoupil jenom až červnu). Trenérovo rozhodnutí bylo bouřlivě diskutováno, ale nikdo z příznivců Bílého baletu si ho nedovolil veřejně napadnout.

Národní mužstvo je tady zkrátka modla. Může být kritizováno za špatný herní projev nebo bídné výsledky, ale stejně bude milováno a zbožňováno. Proto v celém Madridu dnes nenajdete člověka v dresu Realu nebo Atlétika. Klubový outfit je po dobu celého mundialu zapovězen, fanoušci holdují jenom reprezentačním barvám.

„Jednou Španělsko už poznalo, co to je být mistry světa, a stále na to nemůže zapomenout,“ svěřil se mi šedesátník Bruno. Stál na Kolumbově náměstí, na kterém se v metropoli pořádají veřejná promítání fotbalových zápasů, kouřil a zamyšleně se díval na obří obrazovku.

„Bylo to před šestnácti lety, pak se tým ani jednou této metě nepřiblížil,“ pokračoval. „Proto jsme dnes připraveni odevzdat úplně všechno, jen abychom ten opojný pocit prožili ještě jednou. Je mi srdečně jedno, z kterých hráčů se skládá Furia Roja. Jediné, co mě zajímá, je její úspěch.“

V La Coruně jsou barvy místního Deportiva naopak vidět v hojném počtu. Město leží v autonomní provincii Galicie a zdejší fanoušci se hrdě hlásí ke svému klubu. Jeho pruhované bílo-modré dresy visí v mnoha oknech. Bary jsou ozdobeny vlajkami stejného vybarvení a cedulkami, které oznamují, že místní pivovar je fotbalovým sponzorem.

Ovšem i tady na národní tým nedají dopustit.

„Víš, Španělsko je velmi různorodé,“ vysvětluje mi majitel pubu Rodrigo. „V každé oblasti máme jinou řeč, mentalitu i zvyklosti. Madridisti si chtějí dělat všechno po svém, Katalánci proti tomu brojí a Baskové se chovají, jako by je to vůbec netýkalo. Fotbalová reprezentace je jednou z mála věcí, která spojuje celou zemi. Je to naše společná krev, jazyk a víra. Proto ji tak milujeme. Tady už nejde o sport, tady jde o národní identitu.“