Fotbal jako lék. Celá Afrika sleduje na MS svého posledního zástupce

Čeká se parádní podívaná, jiskrná a plná nejlepších hráčů současnosti. Ať už je to francouzský gólostroj Kylian Mbappé, nebo na druhé straně Ašraf Hakimí, pro mnohé nejlepší obránce světa.

Na fotbalovém mistrovství světa se ve čtvrtek od 22:00 hraje úvodní čtvrtfinále Francie versus Maroko. Jen jedna z aktuálních velmocí postoupí do bojů o medaile. Přesto je ve hře ještě něco víc.

„Maroko fotbal absolutně miluje a po čtvrtém místu na mistrovství světa 2022 se to ještě zvedlo, posílilo to jejich hrdost,“ říká arabistka Lenka Hrabalová. „Ale není to jen otázka Maroka, nýbrž celé Afriky. S její sdílenou koloniální zkušeností díky fotbalu najednou cítí: I my můžeme.“

Fotbal je jeden z nejsilnějších globálních fenoménů, proto ho nelze oddělit od politiky ani od dějin. Arabistka Hrabalová roky křižuje Afrikou, ať už její severní částí, pouštními oblastmi nebo tou rovníkovou. Když obránce Hakimí před duelem s Francií burcuje, že bojují i za další Afričany, není to podle ní přehánění.

V Evropě se jen těžko představuje, že by třeba Portugalci vášnivě drželi palce Polákům. V Africe to možné je, i když se může jednat o státy, které k sobě mají ještě dál než v hypotetickém evropském příkladu.

„Už když třeba na světových šampionátech postoupil do čtvrtfinále Senegal, slavila půlka Afriky. Vyvolává to vlnu solidarity - a nejen na tomto kontinentu, ale v postkoloniálních zemích obecně,“ říká Hrabalová. „Že se mohou státy, které jsou rozbité, unavené, vytěžované a přetěžované, v něčem dostat mezi světovou elitu, to pro každý z nich představuje ohromný sociální kapitál.“

V Egyptě hořekují nad nepřízní sudích a hlasitě konspirují o spiknutí vedoucímu k protěžování vítězné Argentiny, proto zůstalo Maroko z Afričanů ve čtvrtfinále samo. Nikoli náhodou. Země fotbal miluje - a umí ho.

„Když hrají Barcelona nebo Real Madrid, což jsou pro Maroko téměř sekundární národní týmy, společnost se rozděluje. Narvané kavárny, lidi jásají, brečí, oslavují. Fotbal má v Maroku opravdu velkou roli,“ říká Hrabalová.

Také díky podpoře nejdůležitější postavy v zemi. Na vzestup osobně dohlíží král Muhammad VI. „Za všechno, co se děje v marockém fotbale, vděčíme jemu,“ pravil na MS trenér Muhammad Vahbí.

A nebyla za tím jen úcta k majestátu. V letech 2009 a 2019 vznikla v Maroku špičková akademie a tréninkový komplex nesoucí královo jméno. Fotbal našel na severu Afriku lásku lidu i podporu představitelů státu.

„Jsme ohromně hrdí na to, že už se o nás nemluví jako o možném překvapení, ale jako o právoplatném adeptovi (na titul). A nehodláme zastavovat,“ řekl Vahbí.

Jenže v cestě je největší favorit. A země, s níž má Maroko stále poměrně rozporuplné vztahy, což je další významný přesah dnešního šlágru MS.

„Maroko nemá tak špatnou zkušenost s Francií jako třeba Alžírsko, kde probíhala občanská válka, ale pořád bylo v letech 1912 až 1956 francouzským protektorátem,“ připomíná Hrabalová. „Výtky vůči Francii jsou stále součástí kolektivní paměti.“

Z pohledu Evropana přidává velmi zajímavý detail, který do mediálního maintreamu neproniká, ale arabistka Hrabalová ho na svých cestách po regionu slýchá pravidelně.

„Maroko i Francie se snaží překonat minulé spory a problémy, což je struna, na kterou naopak hodně hraje ruská dezinformační kampaň v Africe. Tou Rusové posilují protifrancouzské postoje,“ vysvětluje. „V Maroku je to z mého pozorování méně výrazné, ta země je ekonomicky i společensky jinde než třeba Čad, Mali, Mauretánie. Tam nebo v Alžírsku už to cítíte hodně. Rusové do nich hučí: My vám pomůžeme, na rozdíl od Evropy.“

Že mohou ve francouzských ulicích zase hořet auta, jako když Maročané prohráli s Francií v semifinále posledního MS v Kataru? Vyloučit to nelze. Ale tehdy šlo hlavně o frustraci davů a řádění chuligánů, ne o zásadní protifrancouzský sentiment. Lidí s marockým původem žije ve Francii oficiálně zhruba 1,5 milionu, reálně rozhodně více.

„Ale velmi těžko se házejí do jednoho pytle. V Maroku žijí vzdělané elity, ale i vyšší střední třída, které žijí stejným stylem jako Francouzi - a pak je tu zcela rurální venkov. Záleží, odkud kdo do Francie přijde a jak je schopný a ochotný se začlenit do evropské společnosti,“ říká Hrabalová.

Pro Maročany obecně existují dvě klíčové destinace v Evropě: Francie a Španělsko. Odvíjí se to od regionů i od toho, kdo kde má známé či příbuzné. Nicméně díky kouzelnému pojmu „plynulá administrativní kontinuita“ jsou v Maroku nadále kromě arabštiny a berberštiny všude nápisy i ve francouzštině, ačkoli není úředním jazykem už od roku 1956.

Část Maročanů nicméně umí z praktických důvodů spíš španělsky, mladší se učí globálně použitelnou angličtinu. Jazykový babylon je jen jednou z důležitých charakteristik Hakimího země.

„Zápas má velmi důležitý rozměr nejen z onoho postkoloniálního pohledu, ale i kvůli otázce národní identity,“ zdůrazňuje arabistka. „Maroko je regionálně, etnicky, jazykově i sociálně velmi rozmanité - a najednou mají všichni jednu společnou věc. Marocký tým.“

Druhý střet v play-off mistrovství světa znovu vyšponuje emoce, nicméně i tak by měl představovat jen krátkodobé vykolejení z čím dál lepších vzájemných vztahů. Francie vychází Maroku více vstříc i v jeho nárocích na sporné území Západní Sahary, v regionu investuje. Maroko zase náleží mezi klíčové evropské spojence v řešení migrace z Afriky.

„Tamní městská společnost se v mnoha ohledech přibližuje té naší,“ říká Hrabalová.

Nicméně něco je v Maroku stále jinak. Zatímco nejen Česko, ale celá Evropa žehrá na to, že fotbal mizí z ulic, v Marrákeši nebo Casablance je dál úplně běžné vidět kluky nahánět míč skrz oblaka prachu.

„Čutá se hodně,“ usměje se Hrabalová. „A fotbal zejména v sociálně slabších oblastech společnosti přináší naději. Živí sny chudých kluků, že to někam dotáhnou.“

Třeba jednou i ke světové medaili. V USA jsou Maročané čím dál blíž, musí ale za fandění zbytku Afriky odklidit z cesty nejtěžšího soka.