Ostuda, z šampionátu je fotbalová spartakiáda, nechápe legendární Máčala

Na přelomu roku žádost o rozhovor s omluvou odmítl: „Čeká mě operace srdce. Pokud dobře dopadne, ozvu se pak.“

A zavolal v červnu, když si prohlížel fotografii, na níž se prochází po trávníku kultovního Aztéckého stadionu v mexické metropoli v nadmořské výšce 2200 metrů. Tehdy v roce 1999 tam senzačně dovedl fotbalovou reprezentaci Saudské Arábie do semifinále Konfederačního poháru FIFA.

Vybaví si, jak marně hráče přesvědčoval, aby si vzali kopačky s kolíky, že oni sice v dešti doma téměř nehrají, ale tady mohou být potřeba.

Jak se ve druhé půli spustil liják, Saudové začali klouzat, Brazilci vlnit hýžděmi a vysmátý Ronaldinho nasázel hattrick. Kanárci otočili stav z 1:2 na divokých 8:2.

Na stejném místě odehraje český tým zápas mistrovství světa proti domácímu Mexiku, který nutně musí vyhrát, a tak si první porevoluční trenér federálního výběru, který se pokoušel dostat společný mančaft Čechů a Slováků v roce 1994 na mundial do Ameriky, vzpomněl po šesti měsících na svůj slib:

„Dobrý den, tady Milana Máčala. Tak jdeme na to?“

S radostí, pane trenére.

Za měsíc bude mít 83 roků. Ze Samotišek sjede autem dolů do Olomouce ke stadionu Sigmy. Zavolá paní, že vzorně nakoupil ze seznamu vše na oběd. Z kufru vytáhne další společné fotografie s velikány fotbalu Zicem, Zagallem, Trapattonim, Vogtsem či Mourinhem. „Nejlepší vypravěč byl stejně Bican a v patách měl Ženíška,“ prohodí muž uctívaný šejky. Osobnost, jež odkoučovala 245 zápasů na lavičkách národních týmů šesti zemí. Víc zvládli jen čtyři trenéři.

Co srdíčko, pane Máčalo?

Je na nějaké úrovni. Když budu moc dál jezdit autem a chodit na fotbal, budu děkovat Bohu, že to tak vydrží. Není to tragické, ale je potřeba neblbnout. Člověk si pořád myslí, že je fit a že může dělat na zahrádce, co chce. Není to tak jednoduché.

Těšil jste se na světový šampionát v Americe?

Pro mě je šok, že je tam 48 účastníků. To mi absolutně nesedí. Je to ostuda. Když jsem trénoval náš nároďák, skončili jsme druzí v kvalifikaci na mistrovství Evropy do Švédska a nepostoupili. Teď je to skoro fotbalová spartakiáda. Co to má přinést? Ekonomický přínos určitě, ale jinak nevím.

Je pro vás ještě bolavé, že jste poslední federální výběr na šampionát v roce 1994 do USA nedostal?

Kvalifikaci jsem už nedokončil…

Po remíze na Kypru jste odstoupil a šel jste přemlouvat Václava Ježka, aby tuhle misi ještě zkusil zvrátit.

Měl jsem špatné zkušenosti z kvalifikace na mistrovství Evropy, protože ve Francii nás podtrhli rozhodčí. Jednoznačně! Sudí Courtney neuznal Knoflíčkovi čistý gól. Zkrátka jsem cítil, že mužstvo už netáhne. A když jsme se vrátili z Kypru, celou dobu jsem přemýšlel, co s tím udělat, pokud je tam jedno procento naděje na postup.

S kým jste to konzultoval?

Nejdřív s Václavem Němečkem. Povídám mu: Václave, zkuste to ještě beze mě. Možná že to vyjde. Víc jsem to s nikým nekonzultoval. Rychle jsem jel do Prahy za předsedou Frantou Chvalovským. Feňo, uděláme to tak: Seženu trenéra. Dali jsme si scuka s Ježkem. Říkám mu: Václave, já to zapíchnu. Přemlouval mě, ať to nedělám. Ale já mu řekl: Ty jsi pořád člověk, který byl úspěšný. Nějaká šance vznikne. Tak to zapíchni, ale musíš mi pomoct ještě s venkovními zápasy, pověděl. Plácli jsme si, odjel jsem na sledovačky. Ale nevyšlo to.

Těsně. Stačilo na závěr porazit Belgii, jenže byla to plichta.

Bylo to pryč.

Bylo těžké dát bokem trenérské ego ve prospěch národa?

Vyhodit vás může každý, ale najít ještě cestu, ze které by to možná svitlo, bylo těžší. Ježek měl dobré jméno u hráčů. Vycházel jsem s ním.

Reprezentaci jste přebíral po mistrovství světa v Itálii, kde došla do čtvrtfinále. Po revoluci se otevřely hranice, hráči přestupovali do Evropy a pak se rozdělilo i Československo. Nebyla to divočina?

Hektika, ale kluci byli skvělí. Žádný problém nebyl.

Nikdo nepočítal, kolik je v týmu Čechů a kolik Slováků?

Vůbec. Největší problém byl v té Francii s Courtneym, který pískal svůj poslední zápas a možná proto se tak choval. Hráči jeli, dřeli. Trošku problémy byly s Míšou Bílkem, který nenastoupil, ale v tu dobu byla snaha, aby nebyli nominovaní hráči, kteří nehrají venku první ligu. A on hrál ve Španělsku druhou.

V Perském zálivu jste dosáhl spousty úspěchů, ale doma s národním týmem to nevyšlo. Jak jste se otřepal?

Hledáte důvody. Mrzelo mě, že nejsme na Euru ve Švédsku. Přijelo tam Dánsko, které bylo na dovolené a vyhrálo to.

Nejblíž k mistrovství světa jste měl s Bahrajnem v roce 2010 do Jižní Afriky, jenže v baráži jste nedali penaltu proti Novému Zélandu…

...na to nezapomenu do konce života. Porazili jsme i Saúdskou Arábii u nich, fantastický zápas, 60 tisíc lidí, narvaný stadion. A jeli jsme na Zéland. Sportovní tragédií bylo už to, že jsme doma remizovali v prvním utkání 0:0, dvakrát jsme šli sami na gólmana. Dvakrát! Mužstvo předtím už jednou baráž prohrálo. Motivace byla, hráči dostali pozemky. Ve 44. minutě uděláme zbytečný roh, dostaneme gól.

Vidíte to jako dnes.

Ještě nebyl konec, stačila by nám remíza 1:1. Ale nedáme penaltu. Já na toho hráče řval: Ty nesmíš kopat! Nikdo jiný však neměl odvahu. Ten kluk se pak bál přiletět domů. Říkám mu: Ty půjdeš první po těch schůdkách z letadla. Třepal se. Ale lidé to snad pochopili, že to je jen fotbal.

Největší trenérské prázdno?

Určitě, poprvé v historii by Bahrajn postoupil na mistrovství světa. Na to jsem ale vůbec nemyslel. Cesta domů nebrala konce. Mě ty penalty zradily víckrát. Se Slavií, když jsme hráli proti Bohemce, Herda nedal penaltu a tím to začalo.

Věříte, že Česko bude mít více štěstí na šampionátu a postoupí aspoň ze skupiny? Potřebuje k tomu porazit Mexiko na Aztéckém stadion.

Moc bych jim to přál. Asistent Honza Suchopárek byl můj hráč ve Slavii. Miroslavu Koubkovi musíte fandit. Vnese tam normálnost. Škoda, že chybí útočník Sigmy Jan Kliment. Vytáhli mu železo z nohy, začíná od znova. Já v Mexiku byl na Konfederačním poháru se Saúdskou, ta soutěž měla obrovskou váhu. Ve skupině jsme měli Mexiko, Bolívii a Egypt. Ale to byl ještě Aztécký stadion starý, rekonstrukce byla pak velmi zdařilá. I trávník je fantastický. Češi se mají na co těšit.

Co ta nadmořská výška?

První zápas proti Mexiku jsme prohráli 1:5, remizovali jsme s Bolívií a v šíleném zápase jsme porazili Egypt 5:1. Byla tam rvačka, vyloučili tři hráče. Abych byl upřímný, projevila se kvalita, ne že by někdo lapal po dechu. Tohle jsem nepociťoval. Rozhodovali střelci.

Brazilec Ronaldinho vám dal v semifinále tři góly.

Projevují se detaily. Říkal jsem týmu, že si nesmí zapomenout kopačky s kolíky. S Brazilci jsme vedli 2:1, hráli jsme super první poločas. A začal liják.

A kluci klouzali.

Všichni. Co s námi dělal Ronaldinho! Jenom hýbal zadnicí doleva, doprava a sázel to tam. 8:2! Jejich trenér Luxemburgo na mě udělal dojem, fajn mladý kluk. Potkali jsme se pak ještě v Madridu, když trénoval Real. Poznal jsem, že je to bourák, jaký měl vztah s hráči.

Kdo ještě vás okouzlil?

Mourinho. Potkali jsme se v Rakousku na přátelském zápase, když vyhrál soutěž s Interem Milán. Neuvěřitelný člověk. Byl velmi přístupný. Udělali jsme si fotku. Zrovna jsme měli před baráží na Novém Zélandu. Říkal mi, že to musím prostě zkusit, že někdy není pán Bůh doma. S Interem jsme prohráli generálku 0:1, byl to velice dobrý zápas, Mourinho přiznal, že to nečekal. Dobrý byl i Wenger, kterého jsem také potkal v Rakousku, ještě tehdy hrál za Arsenal Rosický. Měli jsme trénink ve stejný čas. Přišel ze mnou: Trenére, musíme se domluvit. Pískáme oba a vy nám zastavíte útok. Férový člověk. Trenérů bych vypíchl víc, třeba Zagalla.

A z hráčů?

Luboš Moravčík byl skvělý. Hybná páka na Slovensku. Peter Dubovský byl talent, ale moc se mu nedařilo dávat góly.

Dostal se až do Realu Madrid, zemřel však příliš mladý v osmadvaceti…

Tragédie. Výrazných hráčů v reprezentaci jsem měl hodně. Luboš Kubík, Ivo Knoflíček. Pojem byl Tomáš Skuhravý. Silný útočník.

Bomber. Jen moc zlobivý?

Za mě už ne. Přijel na zápas, odehrál si své a hotovo. Nemůžu si na něj stěžovat. Byl prostě svůj a nakonec ho to dohnalo.

Útočník Vladislav Lauda řečený Niki vás ve Slavii zlobil víc?

Niki si zavinil všechno sám. Když jsem přišel do Slavie, byla předposlední. Za nimi už jen Banská Bystrica s Adamcem. První úkol byla záchrana. Niki hrál dobře, vytvořil si kolem sebe takovou gloriolu, dával góly, fanoušci ho měli rádi, uměl to s nimi. Skončila sezona, dostal podmínky, co měl domluvené. Ale říká: Já to chci double! Povídám mu: Niki, ať ti dají, co chtějí, ale mě do toho netahej. Přeju ti velké peníze. Začal zlobit. Od toho okamžiku už to nebyl Niki. Dotáhl to tak daleko, že jsem ho musel vyhodit.

A tak šel do Olomouce.

Nejdřív byl v trestu, takže do práce.

Co dělal?

Na stavbě. Olomouc se s ním domluvila, splnila mu podmínky. A dostal se až do reprezentace na zápas s Německem.

Když jste šel z Moravy do Slavie vy, chtělo to kuráž, ne?

V Olomouci jsem byl deset roků. Odstoupil Franta Šindelář. S Karlem Brücknerem jsme ještě hráli. Říkám: Karle, Franta odstoupil, musíme začít něco dělat. Udělali jsme si trenérské dvojky, pak jedničku. Karel do toho nechtěl. Ty příběhy znáte.

Ano, vy jste ho přesvědčil.

To musí říct sám. Říkal, že měl dobrou práci, nechtěl se jí vzdát. Jedničku jsme si udělali, trénovali jsme v Olomouci spolu ještě s Danem Matuškou a Jirkou Jiskrou.

Na trenérské zkoušky do Prahy jste jeli s Karlem Brücknerem, a tak Olomouc dodala dva trenéry reprezentaci.

To klobouk dolů, ne?

Rozhodně.

A pak jsem dostal ze Slavie nabídku, přijel s ní Jarda Přeček. Měl jsem probdělé noci.

Dáte si ještě s Karlem Brücknerem slivovičku?

Už ne. Dívám se na společnou fotku z jeho osmdesátin s úctou. Myslím na zesnulého kamaráda Petra Uličného. To je na slzy.

Patří k životu.

Nerad bych na někoho zapomněl. Vybavuji si, jak jsme s Karlem Brücknerem v Olomouci začínali v dřevěné kabině.

Jeho máma vám zašívala štulpny.

Starala se o další věci, strašně skromná byla. A Karlův táta odháněl špačky ze hřiště v Řepčíně, aby nežrali trávu. Pak se postavila další tribuna. Porazili jsme Cheb i Slavii. Gól dával Peťa Mrázků. Ale pojďme do současnosti.

Sigma má teď silného majitele, vysoké ambice.

To mě těší. Jenže sedmé místo? Všichni si uvědomují, že to chtělo něco víc než střední skupinu. Ideálně do čtvrtého místa. Podmínky mají takové, že už nemohou říct, že závidí Spartě, Slavii, Plzni. Sedím na každém zápase, Sigmě děkuji za permanentku a držím jí palce.

Dáváte rady sportovnímu manažerovi a trenérovi Sigmy Pavlu Hapalovi?

Nedávám. Byl to můj svěřenec i v nároďáku, fandím mu hrozně. Trošku mě mrzí situace odstaveného ředitele Ládi Mináře, jedenáct roků tady byl a dělal, co mohl.

V kanceláři sportovního ředitele na Sigmě je vaše podobizna na stěně společně s Karlem Brücknerem a Petrem Uličným. Už jste se tam podepsal?

Karel by si to zasloužil.

Všichni tři. Jak se vám líbí úroveň české ligy?

Je dobrá. Šla nahoru, stejně jako odměny pro hráče. Celá Evropa utíká ostatním kontinentům.

Stále více se ve fotbale hledí na data, zběsilou rychlost.

Nepřál bych si, aby fotbal hráli roboti na pohon. Fotbal se hrozně vyvíjí. Lidské faktory budou ale vždycky platit.

Na co jste nejvíc hrdý? Na 245 zápasů na lavičce šesti reprezentací?

To jsem vůbec nevěděl. Život tak šel. Ke konci v Kataru za mnou přišli novináři mi blahopřát, že jsem pátý na světě. V čem? ptám se. První Bora Milutinovič si mě pořád dobírá. Druhý je Francouz Le Roy.

Třetí Brazilec Carlos Alberto Parreira a čtvrtý Kolumbijec Hernán Darío Gómez.

Nemůžu si stěžovat.

V Perském zálivu jste strávil 22 let. Krásné časy?

Vyhrál jsem tolik věcí. Prezidentův pohár, Emírův. Gulf Cup byly souboje šejků, kteří tam fotbal neskutečně pozvedli. V Kuvajtu mi šejk řekl, že když nevyhraju další zápas, končím. Ale vyhráli jsme a byl jsem king. Nedám na to dopustit. Tam byl fotbal krásný. Ještě jednou jsem se vrátil do Kazmy a znovu jsme to vyhráli. Nádherný byl také Omán. Člověk se naučil vážit si přírody a světa Dubaje. Do dneška tam mám dobré jméno. Když jsem už kvůli věku nemohl trénovat podle tamních zákonů, tak mi všechny země daly výjimku. Když jste pro tu zemi prospěšný, prodlouží vám to.

Ale vy jste už chtěl domů na Hanou.

Mám tady rodinu. Měl jsem rozdělaný barák. Už to nešlo.

Teď si užíváte vnoučat, pravnoučat?

No jéje. Nejmladší hraje za Sigmu U12. Děkuji manželce a dětem, že se naučily žít v tomhle trenérském módu. Moje paní měla všechno na krku. Nepřímo jsem dceru i syna vedl k zodpovědnosti a samostatnosti. Museli se starat o všechno.

Ve kterém období života vám bylo nejlépe?

Pokud ve fotbale vyhráváte, tak je to dobré všude. Když jsme porazili Egypt 5:1 na Konfederačním poháru, byla to bomba. Byli jsme mezi čtyřmi nejlepšími. Šťastný jsem byl i na Slavii. Byla tam ještě dřevěná tribuna, bylo to až nedůstojné, ale ve Slavii jsem našel fotbalisty z nejslavnější éry - Pláničku, Puče, Ženíška, Bicana. To byl lidový vypravěč. Neskuteční lidé. Krásné vzpomínky.

Jaké životní rady se držíte?

Je potřeba dobře zvažovat, co chcete dělat. Jak to říkal Werich: Když už tady jednou jsi, tak koukej, abys byl. Máte vždycky dvě cesty. Vydáte se po jedné, hledáte hřiby a nic. Říkáte si, proč jste nešel po té druhé. Ale teď se zohneš a je tam hřib. Á, to jdu správnou cestou! Možná že na druhé je těch hřibů víc, ale už nikdy nelitujte, proč jdete tudy.

Vybral jste si správnou cestu?

Asi ano. Není všechno růžové. Rodina musela být smířená se vším. Děckám čas s tátou nevrátím. Vystudovala. Jsem hrdý.