„Už žádná klička.“ Ve Španělsku to fotbalista nikdy neuslyší, proto tak válí

Štírek na pravém křídle se vytrvale snažil prokličkovat mezi několika soky. Pokaždé zvládl obejít dva, ale na dalším se zasekl, ztratil míč a riskoval nebezpečný protiútok. Nikdo ho neseřval ani se na něho vyčítavě nepodíval. Naopak – trenér uznale zatleskal a nejbližší spoluhráči si přiběhli plácnout.

Nakonec se drzá finta povedla. Chlápek, jehož jméno vůbec není důležité, za sebou zanechal několik soupeřů, vřítil se do pokutového území a stačilo jen šikovně nastavit nohu, aby se míč zatřepetal v síti. Celá tribuna povstala a nadšeně aplaudovala. Spoluhráči naskákali na autora skvostné přihrávky, kouč za lajnou radostně křepčil.

Vypadalo to, jako by právě padl rozhodující gól mistrovství světa.

Ovšem nebyl to mundial, na němž jde Španělsko proti Belgii do akce až dnes od 21:00, kdy začíná druhé čtvrtfinále MS. Dokonce nešlo ani o zápas profesionálních týmů. Ona scénka se odehrála v utkání rezervy Hérculesu z Alicante. Regionálního klubu, který je účastníkem třetí španělské ligy.

Bydlím ve Španělsku a pravidelně navštěvuji tréninky i zápasy různých mužstev, místní fotbal znám. Ovšem tenkrát mi to nedalo, a tak jsem šel za sportovním ředitelem Hérculesu, jenž seděl na tribuně mezi rodinnými příslušníky hráčů. Zajímalo mě, proč kouč toleruje zjevnou taktickou nekázeň mladého drzouna.

Živelný čtyřicátník si vyslechl otázku a usmál se. „Každý z nás chce vyhrávat: Já, trenéři, samotní kluci a jejich rodiče. Ale klubu o body do tabulky ani tak nejde, zvlášť na téhle úrovni ne. Pro nás je mnohem důležitější produkovat rozdílové hráče a pak je prodávat. Z toho se naplňuje rozpočet a nakonec žijeme my všichni,“ pustil se do vysvětlování.

A rétoricky zvedl hlas: „Jak chceš vychovávat výrazné individuality, pokud jim svážeš křídla a upřeš právo na chybu? Proto se snažíme rozvíjet technické dovednosti a všemožně podporujeme, když je někdo chce uplatnit na hřišti.“

Tato slova obsahují celou podstatu španělského fotbalu. Chcete-li, jeho DNA. Zájmeno „já“ je tady tradičně nadřazeno zájmenu „my“. Kouzlo osobnosti je vždy ceněno mnohem víc než týmové pojetí. A individuální přednosti jsou důležitější než chytrá taktika, která je ušitá mužstvu přesně na míru.

Ve Španělsku od trenérů směrem ke svěřencům nikdy neuslyšíš: „Proč to zase taháš sám? Okamžitě přihraj Pepíkovi!“ Nebo dokonce: „Ještě jednou to zadrbeš – a posadím tě!“

Španělé by tím popřeli sami sebe. Svoboda fotbalového projevu je tady maximálně vítána a protežována.

Proto devatenáctiletý obránce národní reprezentace Pau Cubarsí se nebojí vyvážet míč z vlastní půlky až k centrálnímu kruhu. Jeho vrstevník Lamine Yamal se u postranní lajny drze protáhne mezi několika soupeři a hned upaluje k šestnáctce soupeře. A jen o dva roky starší Gavi rozdává průnikové přihrávky ve středu pole jako zkušený matador.

Českému fotbalu herní sebevědomí a kreativita zoufale chybí. Jeho šéfové zdůrazňují, že si uvědomují závažnost problému. Předseda fotbalové asociace David Trunda po neslavném konci na mundialu poznamenal, že je třeba přenastavit koncept výchovy mladých hráčů a klást mnohem větší důraz na rozvoj individuálních dovedností: „Turnaj nám nastavil zrcadlo a ukázal, jak jsme na tom a co všechno musíme změnit.“

Ovšem podobná slova zazněla už nesčetněkrát. Velice rád o tom svého času mluvil bývalý ředitel sportovně-technického oddělení svazu Michal Prokeš, jenž stál za projektem regionálních mládežnických akademií. Ten se rozjel v roce 2014 s cílem vybudovat v každém krajském městě fotbalové středisko, které by zajistilo špičkový trénink nejtalentovanějším dětem z nejbližšího okolí.

„Chceme koncentrovat nejlepší mladé hráče na jednom místě, kde by měli péči předních odborníků,“ vysvětloval svůj záměr. „Zároveň by si poměřovali síly a navzájem se motivovali. Potřebujeme vytvořit optimální podmínky, aby třináctiletí až patnáctiletí fotbalisté rozvíjeli především herní dovednosti v klíčové fázi své kariéry. Důležité je i sjednocování tréninkové metodiky v rámci celé republiky.“

V roce 2018 Michal Prokeš za podivných okolností svazové struktury opustil. Mládežnických akademií se ujala legenda českého fotbalu Karel Poborský. Od vzniku celého projektu letos tedy uplynulo 12 let. Mladí hráči zařazení do vývojového programu by už měli tvořit kostru národního mužstva.

Jenže ono nic.

Manažer Prokeš, který mezitím pracoval v Egyptě, se nyní věnuje mládeži v brněnské Zbrojovce. Karel Poborský pracuje jako televizní spolukomentátor a tvrdě kritizuje reprezentaci za technickou zaostalost a mdlý projev.

A představitelé asociace zase slibují koncepční změny a vyzdvihují nutnost zaměření se na rozvoj individuálních dovedností.

Je všeobecně známo, jak rádi si povídají Španělé. Ovšem pokud jde o tak závažnou věc, jako je fotbal, místo mluvení preferují činy. Na začátku milénia jejich reprezentace Furia Roja drtila veškerou konkurenci. V letech 2008 a 2012 získala titul mistra Evropy, v roce 2010 vyhrála i světový šampionát.

Pak přišel útlum, národní tým se zasekl. Bylo zapotřebí změn – ty se dostavily. Zareagovala jak Královská federace, tak jednotlivé kluby. Teď nadešel čas sklízet to, co bylo zaseto.

Zdá se příznačné, že španělské reformy se odehrály souběžně se změnami v českém fotbale. Jen s úplně jiným výsledkem. Nejde ani tak o další španělský titul mistrů Evropy, získaný před dvěma lety. V kontextu tohoto vyprávění je to druhotná záležitost, tady je řeč především o výchově talentů.

V Česku často slýcháme, že přední týmy nemohou stavět na vlastních odchovancích. Jejich vysoké ambice prý předurčují, aby neustále kupovaly cizince a nejlepší tuzemské hráče odjinud. Příklad Barcelony tuto tezi úspěšně vyvrací. Kostru katalánského velkoklubu, stejně jako celé španělské reprezentace, tvoří absolventi proslulé mládežnické akademie La Masia.

Před deseti lety měla Barcelona jen několik odchovanců, kteří se navíc nacházeli na rozhraní mezi základní sestavou a lavičkou. Prim tehdy hráli zahraniční hvězdy jako Ter Stegen, Mascherano, Rakitić, Suárez či Neymar. Dnes se situace radikálně změnila. Tón v katalánském klubu udávají už zmínění Yamal, Gavi nebo Cubarsí. A spolu s nimi další odchovanci – Eric García, Pedri, Dani Olmo…

Když spočítáme všechny absolventy proslulé akademie na probíhajícím mistrovství světa, dostaneme se k číslu osm. To se ovšem bavíme jen o španělském dresu. Dalších šest hraje a hrálo v jiných národních týmech. Za Japonsko, Maroko, Egypt, Paraguay i Uruguay. A samozřejmě jim vévodí legendární Argentinec Lionel Messi.

Jeden známý pracuje ve sportovním úseku katalánského gigantu. Nedávno jsem se ho zeptal, čím se spolu s kolegy řídí. Kamarád Pedro se na chvíli zamyslel a pak citoval výrok dlouholetého kouče londýnského Arsenalu a jedné z nejvlivnějších postav trenérské metodiky Arséna Wengera: „Mnozí si myslí, že cílem fotbalu je sbírat body. Já si myslím, že rozvíjet hráče je mnohem důležitější.“

Zarazila mě shoda v uvažování vítěze La Ligy a malého klubu z provinčního Alicante. Ale náhoda to není, na těchto zásadách je postaven celý španělský fotbal. Právě rozvoj jednotlivých hráčů je smyslem veškerého tréninkového procesu. A přináší to výsledky.