Článek
Poslední blanický rytíř si říkal. Anebo jen Luboš. Luboš od Blaníku. A když ho pak po třech letech pustili z vězení a on vyměnil fotbal za hokej a Čechy za Slovensko, stal se z něho v Žilině pánko velkomožný. Na všechno si bafuňář Lubomír Šindelář troufl. V 70. letech mu ve fotbale pomalu nebylo rovno.
Třeba i prodal barák, který ve Vlašimi nikdy nestál, ale pražský Krajský projektový ústav ho od něho přesto za 95 tisíc koupil. A že to tehdy byly nějaké peníze. Stačilo přihodit 15 a bylo na cílové prémie pro celé vlašimské mužstvo, které vykopalo v roce 1978 účast v baráži o ligu.
„Když zkusil Harry Jelínek střelit Karlštejn, proč bych klukům nepřilepšil nějakou korunou za barabiznu, kterou jsem si vymyslel?“ nedělal přitom sebemenší tajnosti majstrštykem, díky němuž černé fondy fotbalové Vlašimi utěšeně kynuly.
Potřeboval je.
Nebo spíš fotbalová Vlašim je potřebovala, takže je musel opatřit. A záleželo pouze na něm, jak si poradí.
„Vždyť my dostali stranickým úkolem, že musíme postoupit do ligy. Soudruzi, když se v Kladně hraje hokejová liga, u vás musí být fotbalová. Nezapomínejte, že i podle sportovních výsledků se hodnotí úroveň kraje a jeho politicko-výchovná práce, slýchali jsme od krajských představitelů komunistické partaje i od těch ve vedení okresu a kraje,“ vykládal sekretář Lubomír Šindelář nejen v zámecké vinárně v městě pod Blaníkem, ale i v salonku někdejšího pražského hotelu Hybernia, když vytahoval naditou šrajtofli a domlouval na svém detašovaném pracovišti přestupy, které v té době rezonovaly fotbalem.
Urbana, Rosického, Melichara, Vejvodu, Ivančíka, Findejse, Hřebíka, Jarkovského, celou plejádu ligových fotbalistů přivedl do Vlašimi. Některé za 130 tisíc, jiné za 60 nebo za 30. A zkušeného trenéra Josefa Forejta s nimi.
Vlašimský Jiří Rosický (vpravo), táta slavného záložníka Tomáše, centruje míč přes Marchevského z Frýdku-Místku.
Proto prodával neexistující barabizny, stejně jako nechával proplácet spřátelenému rekreačnímu zařízení v nedalekých Teplýšovicích fiktivní faktury za soustředění, která se nikdy neuskutečnila. Dvě stě tisíc vynesla tři vymyšlená soustředění, dopátrali se posléze kriminalisté, ale už nezjistili, kolik jich ve skutečnosti bylo.
„A kdyby šlo jen o soustředění,“ přidával vlašimský sekretář spoustu dalších pikantních historek a výnosných kousků, z nichž mnohé si samo sebou přibarvil.
Za vším hledej ženu. Ona to popletla
Když po více než půldruhém roce rozplétal Krajský soud v Českých Budějovicích aféru vlašimských černých fondů umocněnou pokusem o uplacení rozhodčího Veverky v barážovém střetnutí s Frýdkem-Místkem, v němž se hrálo o postup do ligy, mluvil předseda klubu Julius Juska stejně.
„Opravdu jsme ten úkol dostali. Partajní funkcionáři na okrese i kraji věděli, co a hlavně jak děláme a svým způsobem to i kryli,“ potvrzoval i před soudem, který zasedl nikoli v Praze, ale na jihu Čech. To proto, že mezi obžalovanými byl i syn soudce Krajského soudu v Praze a navrch i funkcionář středočeského Krajského výboru KSČ, takže přece jen panovaly obavy z podjatosti pražského soudu.
Co jsou černé fondy
Nelegální, tajné finanční rezervy, které se vytvářejí obcházením účetních a daňových předpisů. Slouží k financování skrytých výdajů, uplácení, nákupu luxusního zboží mimo oficiální evidenci nebo k soukromým účelům. Často ve státních institucích či firmách. Peníze do černých fondů plynou například z podhodnocených zakázek či falešných faktur.
„Všechno už tady bylo,“ nedělal si poslední blanický rytíř hlavu s nějakým soudním zúčtováním, když kauza praskla.
Na šíbra Šindelářova formátu neskutečně hloupě.
Co hloupě, přímo diletantsky.
A kvůli ženské.
Šindelářova dáma sice úkol splnila. V chodbě vedoucí v útrobách vlašimského stadionu ke sprchám a toaletám trpělivě vyčkávala, i obálku napěchovanou bankovkami vytáhla z kabelky v pravý čas. Jen si prostě popletla rozhodčího s instruktorem utkání.
Samo sebou že si v barážovém klání s Frýdkem-Místkem pojistil rozhodčí. Na soupeřově hřišti, ale hlavně v domácí odvetě. Padesát tisíc měli zkasírovat. Třicet dostali po remíze 1:1 v prvním utkání, dvacet na ně čekalo 21. června ve Vlašimi, kde domácí vyhráli 1:0 gólem Jaroslava Hřebíka, pozdějšího trenéra Sparty či Slavie.
Pochopitelně šlo o peníze jen pro začátek, protože boj o postup do ligy tehdy probíhal prazvláštním způsobem. V sezóně 1977/1978 poprvé a také naposledy.
Vítězové dvou skupin České národní fotbalové ligy se totiž museli utkat nejprve mezi sebou, aby lepší z nich měl právo hrát o postup do ligy s vítězem Slovenské národní fotbalové ligy. Proto bylo pro Vlašim tak důležité, aby vyřadila Frýdek-Místek a v dalším barážovém dějství vyrukovala proti VSS Košice.
Máme-li věřit magazínu Gól, ze kterého je momentka z roku 1978, tak vlašimský Budil je na archivním snímku právě faulovaný košickým Daňkem v barážovém duelu o první ligu.
Proto Šindelář myslel s finanční motivací i na rozhodčí.
Nakonec ale s předsedou Juskou všechno až příliš překombinovali. Obálku s penězi nechtěli předávat sudímu sami, aby snad na nich neulpělo podezření z korupce, takže Šindelář pověřil jednu ze svých přítelkyň, aby se úkolu ujala.
Jenže svěřte takový delikátní úkol ženské, která nemá o fotbalu tušení, natož aby rozpoznala, kdo je rozhodčím a kdo instruktorem zápasu. Zvlášť, když místo původně delegovaného sudího Hory dorazil do Vlašimi sušický Veverka.
Šindelářova dáma sice úkol splnila. V chodbě vedoucí v útrobách vlašimského stadionu ke sprchám a toaletám trpělivě vyčkávala, i obálku napěchovanou bankovkami vytáhla z kabelky v pravý čas. Jen si prostě popletla rozhodčího s instruktorem utkání Karlem Novákem.
Ten obálku převzal, zastrčil ji do kapsy a tvářil se, že je vše zařízeno, i když podle pozdější svědecké výpovědi neměl tušení, proč mu ta dáma obálku dává, natož co obsahuje. Zato hned druhý den spěchal na fotbalový svaz, aby všechno nahlásil a 20 tisíc poctivě odevzdal.
„Cherchez la femme, tvrdil přece už francouzský kardinál Richelieu, že za vším je třeba hledat ženskou,“ jen si povzdechl vlašimský sekretář, když se o původ peněz začali zajímat nejen fotbaloví funkcionáři na svazu, ale posléze i Státní bezpečnost.
Rozkrádali jste socialistický majetek
Půldruhého roku rozplétala případ vlašimských černých fondů, které patřily v dobách reálného socialismu k fotbalovým klubům stejně neodmyslitelně jako míč k fotbalu. Financovaly se z nich přestupy hráčů, všimné pro kluby, z nichž přicházeli, prémie na přilepšenou i úplatky pro rozhodčí či soupeře. Vlašim měla ovšem smůlu, protože stranické orgány rozhodly, že kauza poslouží jako exemplární případ pro výstrahu všem.
Sedmnáct osob tehdy obžalovali, sedm jich nakonec poslali do basy.
Z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví je obvinili.
Na 1 777 088,90 koruny vyčíslili výši černého fondu, kterým fotbalová Vlašim disponovala.
„Přitom všichni ti partajní funkcionáři věděli, co a hlavně jak děláme, a svým způsobem nás kryli. Ale pak se k tomu neznali, takže v soudním procesu se neobjevili. Já ano, i když jsem dělal předsedu oddílu teprve třináct měsíců. A vlastně z leknutí. Přesto jsem vyfasoval třicet měsíců nepodmíněně,“ hořce si povzdechl Julius Juska, když ho pustili z vězení poté, co mu původní trest zkrátili.
I Šindeláře, jemuž napařili trest o rok delší, nakonec propustili o půl roku dřív.
Jaroslav Hřebík, pozdější trenér Slavie či Sparty, slaví gól, kterým zařídil barážové vítězství Vlašimi nad Frýdkem-Místkem.
„Neříkal jsem to? Všechno už tady bylo. Však se mi Tonda Rýgr něco navyprávěl, jak v sedmačtyřicátém dostali v Kladně kluboví bafuňáři a čtyři hráči s nimi flastry na pět let a někteří i na doživotí za to, že v posledním kole prodali ligový zápas Zlínu. Aby ho neprodali, když jim zaplatil sto padesát tisíc, zatímco lakotné Židenice si chtěly koupit výhru za sedmdesát. Utekl sotva rok a všichni byli zpátky. Na place i ve funkcích,“ připomínal poválečnou aféru, kterou někdejší hráč Kladna a Sparty a poté i trenér obou pražských „S“ a československé reprezentace k tomu Antonín Rýgr zažil a s gustem ji i po letech líčil. A že to bylo barvité vyprávění.
Všichni tam na ně koukali jako na svaté obrázky, které měli v chalupách rozvěšené. Na Čáslavskou, ale na bafunáře Ĺuba také, i když ani v Žilině nesvedl to, co si umanul. Do první hokejové ligy s ní nepostoupil, stejně jako se do nejvyšší soutěže nedostal s fotbalovou Vlašimí.
I Šindelář, jehož před lety srazilo auto, když v povznesené náladě u stadionu Bohemians přecházel ulici na tramvajový ostrůvek, byl po propuštění z vězení záhy ve funkci zpátky. Fotbal mu sice zakázali, v Čechách v tělovýchově rovněž působit nesměl, nic mu však nebránilo, aby přesídlil na Slovensko a v Žilině se pustil do hokejové roboty. Už nikoli jako Luboš od Vlašimi, ale jako pánko velkomožný, který se vyznal a „peniazky“ uměl obstarat. I proto se hokej v Žilině posouval výš a výš.
„A pořád za pomoci žen,“ vykládal s potutelným úsměvem ve tváři na besedách v městečkách a dědinách kolem Žiliny, kam s ním rok co rok z Prahy jezdívali. Za jedním stolem sedávali manželé Dana a Emil Zátopkovi, cyklista Jan Veselý i třeba gymnastka Věra Čáslavská.
Všichni tam na ně koukali jako na svaté obrázky, které měli v chalupách rozvěšené. Na Čáslavskou, ale na bafunáře Ĺuba také, i když ani v Žilině nesvedl to, co si umanul.
Do první hokejové ligy s ní nepostoupil, stejně jako se do nejvyšší soutěže nedostal s fotbalovou Vlašimí. Ta totiž ve druhém barážovém kole prohrála dvakrát s VSS Košice a měla utrum. A když se provalil skandál s uplácením rozhodčích a černými fondy, byla dokonce přeřazena o soutěž níž. Z druhé ligy do divize.
Neříkal ostatně vlašimský sekretář s oblibou, že všechno už tady bylo? Vždyť i Toník Rýgrů mu přece mockrát vyprávěl, jak Kladno ve čtyřicátém sedmém dopadlo. V lize skončilo sice třetí, ale i tak ho šoupli do divize a Zlín se Židenicemi ho na té cestě doprovodily.
