Amerika je blízko. Věřte si, kamarádi. Brankář Vaclík hecuje fotbalisty

Reprezentační brankář Tomáš Vaclík vzpomíná na poslední střet s Dánskem. Chytal ve čtvrtfinále mistrovství Evropy 2021 a odcházel zklamaný. „Je mi to líto dodnes, ale nemyslím, že by ve mně zůstala bůhvíjaká sportovní trpkost. Oni zkrátka byli lepší, tak se v tom přece nebudu plácat,“ vzpomíná na porážku 1:2 v horkém Ázerbájdžánu.

Tím pádem naznačuje, že fotbalová reprezentace si tehdy postup mezi čtyři nejlepší nezasloužila? „Tak to není, protože my nebyli daleko od toho, abychom v závěru vyrovnali a dotáhli zápas do prodloužení. Spíš bych řekl, že oni byli ten den prostě o chloupek lepší.“

A co dnešní tým? Šanci má ve finálové baráži o mistrovství světa 2026. Potřebuje kuráž, správnou taktiku a oddaný stadion na Letné.

V Baku jste tehdy mohli vyhrát leda se štěstím. Souhlasíte?

Odehráli jsme výborný turnaj. Dokázali jsme víc, než se od nás očekávalo. Vnímali jsme většinový názor, že po třech zápasech by mohl být konec.

A vy jste ten čtvrtý, v osmifinále, slavně vyhráli nad Nizozemci.

Načež přišli na řadu Dánové, kteří skupinu odehráli doma v Kodani. Měli výhodu, že na rozdíl od nás nemuseli cestovat po celé Evropě. I čtvrtfinále hráli v Amsterdamu. Navíc jeli na vlně, i když to zní zvláštně vzhledem k okolnostem.

Chápu, na co narážíte. V prvním zápase zkolaboval jejich kapitán Eriksen a museli ho oživovat přímo na trávníku. Tým byl v šoku.

Klobouk dolů, jak to všechno Christian ustál, ale při vzpomínce na Euro říkám, že jeho kolaps byl pro Dány takový faktor X. Hráli za něj a pro něj. Co si pamatuju, po dvou zápasech neměli ani bod, ze skupiny postoupili se štěstím a nakonec to mohli dotáhnout až do finále.

Podobné příběhy velké turnaje přitahuje a vidíte, Eriksen je v dánském týmu pořád.

Obdivuhodné. Na to, jak hraje dlouho na nejvyšší scéně, jsem si myslel, že je starší. Ročník 1992? To je přece jako sparťanská generace kolem Krejčího, Brabce nebo Kadeřábka. A Eriksen? 148 zápasů za nároďák, velká kariéra v Tottenhamu, v Interu Milán, v Manchesteru United.

I v semifinálové baráži proti Severní Makedonii si připsal asistenci. Kdyby spoluhráč neuklidil balon do sítě, mohl mít gól přímo z rohového kopu.

Jeho kopací technika je skvělá. A vůbec celá kariéra. Ani teď ve Wolfsburgu nemá špatná čísla. Klasický nadstandardní hráč s velkým přesahem.

Na Euru 2021 hrát nemohl.

I tak měli Dánové tým, který zvonil. Ale my toho měli po pěti dlouhých přeletech plné kecky. Dvakrát do Skotska, jednou do Londýna, k tomu Budapešť a pak pět hodin do Baku.

Navíc v bláznivé době covidu, což bychom měli připomenout.

Divné to celé bylo. Vybavuju si, jak jsme přiletěli z Glasgow po prvním utkání. Všichni nadšení z vítězství. Už na nás čekal Tomáš Koubek, dodatečně povolaný brankář za zraněného Jirku Pavlenku. Teprve se blížil covidový protokol, který měl podstoupit, aby se zjistilo, jestli není pozitivní a nebude muset zůstat v pokojové karanténě. A my, jak jsme byli rozjaření, jsme celý ten protokol urychlili.

Řeknete jak? Už je to promlčené.

Využili jsme toho, že jsme doma a máme za sebou cestu z vítězného zápasu. Ve Skotsku by se nic takového stát nemohlo. Tam bychom žádné zákony neobešli. Původně jsme totiž měli bydlet kdesi u Glasgow, ale odmítli jsme to, protože v pravidlech bylo, že první nakažený znamená, že nás nepustí na hřiště k zápasu. To jsme si nemohli dovolit.

Nařízení skotského parlamentu byla nemilosrdná.

Nakonec jsme měli základnu v Praze, což byla výhra. Byť se můžeme bavit o tom, co znamená, když jste zavření pět týdnů na jednom místě. Naštěstí jsme měli vyžití a skvělý servis od hotelu na Smíchově. Hřiště blízko, basketbalový kurt, tenis, pochopení. Sranda to nebyla, ale mohli jsme i vypadnout ven, když byl čas.

A najednou jste byli ve čtvrtfinále a čekalo vás Dánsko.

V Ázerbájdžánu, což není pro cestování žádný med. Věděli jsme předem, že přiletí jen pár desítek fanoušků. Spousta lidí si to pochopitelně rozmyslela. Rodiny vesměs to samé, přece je nebudete tahat takovou dálku kvůli devadesáti minutám. A pak vlhkost, horko, časový posun, aklimatizace.

Přesto nezníte, že byste si po pěti letech stěžoval.

Není to stížnost, protože pro oba týmy cesta byla stejná. Znal jsem trip do Ázerbájdžánu z evropských pohárů, když jsem chytal za Olympiakos nebo Sevillu. A s národním týmem to nebylo jiné. Jen nás prostě mrzelo, že to mělo mít jiné grády. V konečné fázi turnaje se to vůbec nehodilo. Poloprázdný stadion, hrajete kdesi v Asii a proti vám Dánsko, které bylo odpočatější, svěžejší.

Zůstala vám na Dány pifka?

Nemyslím. Nebyl to zápas, po kterém by vám v paměti zůstala zášť. Navíc už je to dávno. V našem týmu zůstali jen Tomáš Souček, Patrik Schick, Tomáš Holeš, Vláďa Coufal a vrátil se Vláďa Darida. Není důvod mít pifku.

Takže hlavní roli bude hrát motivace?

Jasně. Jiný zápas. O jiný turnaj. Jiné rozpoložení. Jiné týmy. Kdo s koho. Já měl Dánsko načtené podle toho, že tam chytal Kasper Schmeichel a před ním jeho táta Peter. Pak tam hrál v obraně Simon Kjaer, můj spoluhráč ze Sevilly. Teď už je to zase jiný výběr, tak bych o žádné odplatě nemluvil.

Navíc fotbal je příliš rychlý, než abyste se vracel do minulosti.

Občas jo, ale tohle není ten případ. Hrajeme o mistrovství světa, kde Česko nebylo dvacet let. To přece není revanš, ale inspirace.

Tak jste to vnímal i jako hráč?

Měl jsem pár soupeřů, na které jsem se obzvlášť těšil. Chtěl jsem jim dokázat, co umím. Derby se Slavií třeba, pak velké zápasy ve španělské lize, taky v řecké. Když jsem chytal za Basilej, hráli jsme třeba pohárové finále proti Sionu, který vyhrál třináctkrát předtím. To byly extra výzvy.

Navíc vy nejste impulzivní typ.

To je pravda. Nevybavím si zápas, před kterým bych si řekl: „Tyhle prostě musíš porazit, jinak bude zle.“ Naštvání ze mě vyprchávalo, chuť po pomstě nezůstávala.

Fakt ani vůči Dánsku?

Po pěti letech? Asi bych ten termín nazval přenosnost - a vůči Dánům ji nevnímám. Spousta kluků, kteří tehdy v Baku nastoupili, mají za sebou třeba 150 až 200 dalších zápasů, časový rozestup je extrémně velký. Není důvod se v něm nimrat. Sám bych klukům poradil, ať se ničím nenechají rozptylovat a soustředí se jen na možnost, že se můžou dostat na mistrovství světa.

Věříte, že to zvládnou? Dánové vychovávají lepší individuality pro lepší kluby.

Dělají to jinak, možná líp, ale rozhodne se na Letné. Jeden zápas, dva týmy a domácí prostředí na naší straně. Jestli může nároďáku opravdu něco pomoct, pak fanoušci. Tomu věřím.

A čemu ještě?

Že všechno má svůj důvod. Když si uvědomím, jak složitě se reprezentace v poslední éře dostávala do rytmu, něco mi napovídá, že by to mohlo dopadnout. Kolik karambolů bylo. Kolik změn. Kolik nedůvěry. Už tím, že jsme dostali čtyři góly od Gruzie v Lize národů.

Ano, září 2024. Byl jsem tam, ostuda se vším všudy.

Ale tým se zvedl. Skupinu v Lize národů dokonce vyhrál. Do baráže o mistrovství světa se přes peripetie taky dostal. S Irskem jsme ve čtvrtek prohrávali 0:2. První penaltu v rozstřelu jsme pokazili, tým byl na dně. A stejně se postoupilo a bavíme se o barážovém finále s Dánskem.

Co z toho vyplývá? Že není důvod vzdávat se bez boje?

Pamatuju si mistrovství světa 2006, naše poslední. Taky jsme tam nepostoupili snadno. Přes baráž s Norskem, které kousalo. Bylo mi sedmnáct a sledoval jsem u rodičů v Ostravě, jak jsme pak slavně porazili 3:0 Ameriku. Páni, to byl zápas. Všechno bylo najednou krásné. Pak porážka s Ghanou, během které Petr Čech zázračně vychytal snad deset šancí. A najednou konec s Itálií. Fotbal je krásný i v tom, jak je nevyzpytatelný.