Oči z fotbalu bolí, lidé se třesou. Ale trenér Koubek může být nesmrtelný

Ne, nebyla to epická fotbalová bitva, o které Miroslav Koubek hovořil hodinu po zápase. Snad to bylo zašmodrchanou zápletkou, nervozitou na všech stranách a hlavně šťastnou pointou pro Česko, které se vyhrabalo z bryndy. Po penaltovém rozstřelu postoupilo do posledního souboje o mistrovství světa. V úterý večer proti Dánsku. Na Letné. Od 20.45.

Kdo s koho!

Vítěz projde na šampionát do Ameriky, poražený se bude dívat v televizi.

Je nepochybné, že to Češi mohou dotáhnout, byť rozhodně nebudou favoritem. Ani nemohou být.

„Před týmem smekám. Ukázal obrovské odhodlání. Prohrávat o dva góly na mezinárodní scéně je takřka neřešitelné,“ konstatoval Koubek. Když se dohrálo, párkrát z nadšených tribun zaslechl své jméno, pogratuloval svým bojovníkům a potřásl si rukou s prezidentem Petrem Pavlem, jenž měl cestu z VIP lóže rovnou do rozjásané kabiny.

Musí se nechat, že národní tým ustál pekelně těžkou situaci, která by jiné zlomila. Vždyť třeba Slováci ve stejném čase promrhali vedení nad podceňovaným Kosovem a mohli americkému turnaji rovnou zamávat.

Češi prohrávali 0:2 po pětadvaceti minutách. Dostali gól z penalty, druhý si dali nešťastně sami. Neměli drajv. Nevěděli, kudy kam. Máchali rukama. Ukazovali si, kam si nabíhat a kudy se pohybovat. Vyčítali si nedostatky. Vztekali se na rozhodčího. Celý zápas ostatně připomínal spíš přehlídku nervozity.

Jestli fotbalisté na hřišti někdy propadnou trudnomyslnosti a ztrátě motivace, pak to mohlo nastat právě ve čtvrtek po deváté večer, kdy bylo s reprezentací ouvej.

Ani pak se neodehrávala žádná hitparáda. Fanoušci v našlapaném Edenu trnuli, u televizí spíš lamentovali, že se na to nedá koukat. Přesto Koubkova armáda, o které byl trenér přesvědčený, že rozfouká oheň z fotbalového popela, zlomila vývoj utkání a možná i svůj osud. Zkusme si objasnit, jakou v tom měl 74letý trenér roli.

Byla zásadní, intuitivní a svým způsobem šťastná. Trenér se netrefil do základní sestavy, do komentáře však ano: „Nebylo to bez chyb, je to ještě syrové. Jsem u týmu krátce. Na určité systémové věci si musí kluci zvyknout. Byla to válka a mužstvo ukázalo morálku a utkání vydřelo.“

Bylo to kostrbaté, pomalé, strnulé, plné nepřesností a nedůvěry. Po nekonečných přihrávkách v defenzivní linii zpravidla následoval chyba v přechodové fázi. Očima z hlediště by se dalo laicky konstatovat, že stejné to bývalo za časů Michala Bílka, Karla Jarolíma, Pavla Vrby, Jaroslava Šilhavého nebo Ivana Haška.

Bojovnost, snaha, ale velmi často křeč bez překvapivých řešení.

Od chvíle, kdy před téměř dvěma dekádami opustil mužstvo Karel Brückner, jsou reprezentační výkony diplomaticky řečeno kolísavé. I ve čtvrtek se do ráje (prozatím s časovým omezením) kráčelo přes peklo.

Jak?

„Očekával jsem, že budeme více u míče, že budeme trochu klidnější. Ale soupeř vytvářel neustále enormní tlak a my v těch momentech nedokázali vyhrávat osobní souboje. S tím nepanuje spokojenost, ale počítá se výsledek.“ To je pravda, trenére. A dál?

Sázka na Vladimíra Daridu, matadora z Hradce Králové, nevyšla. Pracovitému záložníkovi kouč zametl cestičku, protože byl přesvědčený, že právě takového středopolaře potřebuje. Ne bořiče a takzvaného odevzdávače balonů, který bude působit jako defenzivní záložník a nehne se z určeného prostoru. Něco jako byli svého času Tomáš Galásek nebo Tomáš Hübschman, dva z nejúčinnějších defenzivních štítů moderní éry.

Koubek chtěl komplexního šéfa v mezihře, který naběhá přes 13 kilometrů, rozdá konstruktivní přihrávky, splní si obranné zadání a ještě bude mít sílu doběhnout k soupeřově území a zakončit.

Nebyla to rozhodně jen Daridova chyba, že se strategie musela za pochodu změnit a první reprezentační zápas po necelých pěti letech mu výkonnostně nevyšel.

Trenér sám vysvětlil, že měl Darida speciální úkol, jak odříznout irského snajpra Parrotta, aby se nedostal k míči v nebezpečných místech. Což se povedlo. Parrott sice skóroval z penalty, ale ve hře vidět nebyl. To však Darida také ne. Jakmile Česko prohrávalo o dva góly, provedl Koubek riskantní a velmi povedené tahy.

Vystřídal Daridu o poločase. K tomu i pravého stopera Tomáše Holeše.

Na hřiště vyběhli exkapitán Tomáš Souček, kterého si kouč dovolil nepostavit, a mladý slávistický obránce Štěpán Chaloupek. Oba se při prvním kontaktu s balonem ukopli a sami sobě vynadali za triviální chybu.

„Šel jsem do rizika,“ nezastíral Koubek.

Hazard spočíval už v tom, že letitého vůdce Součka nejprve posadil. Nikdo z trenérských předchůdců si to netroufl, byť se mezi experty polemizovalo, zda jeho vliv na mužstvo není příliš přeceňovaný. Není, což potvrdil čtvrteční thriller s Irskem.

„Mohou mi vzít pásku, ne srdce,“ prohlásil Souček do televizní kamery.

Nedal na sobě znát uraženou ješitnost a byť technické provedení nebylo dokonalé, záložník West Hamu by se pro tým přetrhnul. Už v prodloužení mohl rozhodnout při ojedinělé a velké šanci, kdy přestřelil. V závěrečném penaltovém rozstřelu neminul.

Dá se předpokládat, že pro úterní bitvu o Ameriku se do sestavy vrátí, ale nepředbíhejme.

Vraťme se k trenérovi, který neměl jediný zápas, aby se mohl připravit. Po pár trénincích šel rovnou z voleje. Přebral rozhárané mužstvo, které se navíc rozhádalo s fanoušky, když jim po listopadové kvalifikaci s Gibraltarem nepřišlo poděkovat.

Do toho Koubek přehlédl záložníka Václava Černého, křídelníka s perfektní levačkou, jehož trenéři odjakživa peskují za nedostatečné bránění. Zatímco Černý září v tureckém Besiktasi, do českého výběru se nedostal. Podobně jako Tomáš Čvančara z Celtiku Glasgow, který se pro klubový podcast vyjádřil, že teď by se nejvíce chtěl věnovat úkolům ve skotské lize. Až si to česká strana vzala příliš osobně, když Čvančarův projev poslouchala.

Prozatím to byla trefa, protože v opačném případě by dost možná ve výběru chyběl Jan Kliment z Olomouce, podobný typ kreativního útočníka. A byl to právě Kliment, který kvůli operovanému kolenu zdaleka nemá ideální zápřah, kdo v poslední penaltové sérii zařídil postup do barážového finále.

Tady rozhodně musíme vyzdvihnout pozici brankáře Matěje Kováře, který by možná nechytal, pokud by se slávista Jindřich Staněk nezranil. Takhle mu právem patří komplimenty za dvě chycené penalty.

I s Dánskem se znovu může hrát na dva útočníky, což byla další Koubkova promyšlená dramaturgie. Patrik Schick plus Tomáš Chorý, dva nejlepší hroty v republice.

Slávista Chorý doplatil na to, že mu rozhodčí v drsných soubojích s Iry neodpustil jediný moment, které mu v české lize často procházejí. Statní stopeři ho poctivým přístupem víceméně vygumovali. Schick naopak velmi mile překvapil. Ne tím, že proměnil důležitou penaltu za stavu 0:2 a pak další v závěrečné loterii, nýbrž přístupem, kterým připomínal skutečného válečníka.

V tom se skrývá zřejmě největší Koubkova deviza. Nebral ohled na minulost, začal s čistým stolem a dokázal motivovat i hráče, kteří často spoléhali na talent a geniální záblesky. Sám to popsal následovně: „Viděli jste někdy Patrika Schicka takhle bojovat? Já ještě ne. Není to jen o kombinaci, ale o tlaku na soupeře.“

Klidně to můžeme považovat za obžalobu bývalých reprezentačních trenérů, nebo za zásah protřelého muže v ideální chvíli. Ještě bychom měli zmínit fakt, že Schick zůstal na hřišti celých 120 minut, ačkoli byl po marných nábězích a prohraných soubojích totálně vyčerpaný a na hraně křečí. Trenér natolik věřil jeho penaltové suverenitě, že ho podržel.

V barážovém semifinále proti Irsku vybral sestavu, kterou v úterý proti Dánsku na tuty změní, protože poznal, že nefunguje zdaleka všechno, co si představoval.

Koubek zároveň neztratil tvář před fanoušky. Nechválil příliš, nepumpoval rukama do nebe, nenechal se rozjímat ohňostrojem a když cítil, že je to vhodné, důrazně reagoval na oprávněné půlnoční novinářské šrapnely: „Vy byste si představovali, že to vykombinujeme jako Španělé: pink, pink, pink. Ale to my neumíme.“

Také on vidí, že tým má kvalitativní nedostatky. Když se bude nadále snažit hrát ve schématu na tři stopery, z nichž třeba Robin Hranáč a Ladislav Krejčí odvedli proti Irsku statečnou práci, musí vymyslet, jak co nejlépe využít oba krajní hráče. Ať napravo Vladimíra Coufala nebo nalevo Davida Juráska, kteří byli ve čtvrtek jen stínem sebe sama. Bez náběhů, bez centrů, bez nebezpečných momentů.

Ideální funkci nedostali v ofenzivní fázi ani slávista Lukáš Provod nebo Pavel Šulc, nejlepší fotbalista Česka za rok 2025. Ten byl – na rozdíl od působení v Lyonu, kde ho považují za fantoma - utopený v české hře plné nepřesností. Ač se snažil, nemohl si sám vybojovat míč a ještě s ním vymyslet rychlé výpady. Kouč ho nakonec v prodloužení vystřídal.

Ve 103. minutě poslal na hřiště Jana Klimenta, který naprosto precizně a prudce proměnil poslední penaltu v rozstřelu, takže byl za hrdinu.

Pokud jsme u střídání, je nutno konstatovat, že se trenérovi povedla všechna, ačkoli v první chvíli mohla zarazit. Třeba když fotbalový bohém Adam Karabec nastoupil místo Coufala a bojoval jako nikdy dřív. Dokonce udělal ostrý skluz, po kterém hecoval protilehlou tribunu, aby se fandilo víc.

Ještě překvapivější byl tah se slávistou Michalem Sadílek, což je klasická turbomyš ze středu zálohy. Trenér ho ovšem v nouzi šoupnul na místo levého obránce, kde se mrňavý Sadílek zarputile zakousnul do soupeře. Nejen, že Čechy podržel v defenzivě a dotěrností Iry štval. Ještě přesně nacentroval Krejčímu na gól, který dostal zápas do prodloužení a do vítězných penalt.

„Jdeme cestou, která je možná trochu jiná než dřív. Vždycky máte zamotanou hlavu, když je z čeho vybírat,“ pravil Koubek.

Upřímně, špičkovou evropskou kvalitu u sebe až na výjimky nemá, i proto se český fotbal nedostal na mistrovství světa od roku 2006.

Ale teď může.

Stačí udělat poslední krok.

Šampionát v Americe začíná za 76 dní. Pokud Koubkův výběr zvládne úterní finále, zařadí se česká vlaječka rovnou do skupiny A, která je dávno rozlosovaná. Reprezentace by hrála už 12. června, ve čtyři ráno českého času v mexické Guadalajaře, proti Korejcům.

To je, oč tu běží.