Mirečku, vypadají výborně. Co fotbalovému národu přinese sázka na Koubka

Jeho fórkům a narážkám možná neporozumíte hned. Je velmi sečtělý a vtipný jaksi svérázněji, než jsou mladší generace zvyklé. Rozhodně však Miroslav Koubek není suchar.

Vystřihne fórek, uslyšíte hohohó, ale mnohdy jen tak naoko. Skoro z povinnosti. Zkušený trenér oslovuje současné fotbalisty jinak. Umí je připravit na velké i úplně standardní bitvy. Umí jim zadat detailní úkoly. Umí je motivovat. Umí je nadchnout. Umí je nakrknout. Umí je občas i znechutit. Každopádně výsledky má. I kvůli tomu (a samozřejmě taky shodou okolností) se stal novým šéfem fotbalového áčka. V 74 letech jako suverénně nejstarší kouč v českých reprezentačních dějinách.

V březnu povede národní tým do baráže o mistrovství světa. Každopádně smlouvu podepsal na dva a půl roku, takže povede Česko i do kvalifikace o Euro 2028!

Naposledy pracoval v Plzni, se kterou proháněl bohatší a nadupanější Slavii i Spartu. Kromě jiného postoupil do čtvrtfinále Konferenční ligy. Jakmile jeho asistenti dokončili s týmem předzápasovou rozcvičku a plzeňští hráči šli zakončovat na branku, z lavičky se holohlavý kouč ptal pobočníků: „Tak co? Vypadají, dobře?“

Oni věděli, že musí nadřízeného uklidnit: „Jasně, Mirečku, vypadají výborně.“

Nic jiného nepřicházelo v úvahu.

„Byl to rituál. Kdybychom odpověděli, že nevypadají dobře, dostal by se do stresu,“ usměje se bývalý asistent Jan Trousil, nyní kouč Pardubic.

Koubek nejspíš položí stejnou otázku svým asistentům také 26. března. A je v zájmu celého fotbalového národa, aby Mirečkův tým vypadal výborně. Povede ho totiž v domácím utkání proti zavilým Irům do baráže o světový šampionát, na kterém Česko chybělo 20 let. Potřeba je udělat ještě dva těžké kroky – po Irsku vyřadit i lepšího z dvojice Dánsko / Severní Makedonie.

Fotbalová vláda v úzkých svěřila kruciální úlohu do rukou odhodlaného penzisty, mistra taktické přípravy.

Upřímně, Koubek nebyl první volbou (na renomovaného zahraničního experta nejsou peníze a nebylo o něm jednoznačné přesvědčení). Dokonce nebyl ani druhou volbou, neboť Jindřicha Trpišovského neuvolnila Slavia. Ale pozor, to neznamená, že je volbou špatnou!

„Je to pro něj největší vyznamenání. V současné chvíli, když uvážíme, co se kolem trenéra reprezentace dělo, je to asi ta nejideálnější varianta, super řešení,“ míní Trousil.

Logicky nebude hanit muže, jehož respektuje a který mu pomohl prorazit do ligového pelotonu, ale chválit by nemusel, kdyby neměl proč. A jelikož Koubka poznal jako málokdo, může vyprávět také o jeho trenérském vývoji.

Ostatně část expertů z fotbalové branže volala po Koubkovi už v listopadu 2023, kdy u reprezentace znechuceně končil psychicky vyždímaný Jaroslav Šilhavý. Tehdy dostal přednost Ivan Hašek, což byl pokus, který – přiznejme si – nevyšel. Jakmile dostal Hašek padáka, zase se na scéně objevilo jméno Koubek.

Širší fotbalová veřejnost ho začala brát zhruba v době, kdy s milovaným Kladnem postupoval do první ligy. Už je to téměř čtvrtstoletí. Jestli dovolíte, vraťme se tam. Jeho budoucímu asistentu Trousilovi bylo sedmadvacet a jako stoper kopal ligu za Staré Město. Ozval se mu Koubek: „Nepomohl bys mi Kladno udržet v lize?“

Trousil přikývl a v obranné dvojici se sešel s matadorem Janem Suchopárkem, vicemistrem Evropy z roku 1996. Mimochodem, právě Suchopárek se stane hlavním Koubkovým asistentem a bude hlásit šéfovi, jestli se rozcvička před zápasem podařila. Dalšími pomocníky, těmi takzvaně externími, se stanou někdejší reprezentanti Jaroslav Plašil a Jan Rezek.

„Tehdy na Kladně byl pedant na všecko. Byl posedlej fotbalem, kondiční přípravou, vším,“ líčí Trousil.

Po 20 letech se trenér ozval znovu: „Šel bys mi dělat asistenta do Plzně?“

Ne, tohle se neodmítá.

Jejich cesty se rozešly letos v září, kdy lehce unavená Plzeň poznala, že potřebuje nový impulz. Po krásné éře propustila Koubka i jeho asistenta: „I tak si voláme každý týden a rozebíráme fotbal. Míra má životní nadhled, strašně mě baví s ním debatovat. Naše hovory trvají klidně hodinu.“

V Plzni spolu drželi předzápasový rituál dva a půl roku. Táhli Evropou – nejen mezi osm nejlepších v Konferenční lize, ale taky do osmifinále ještě kvalitnější Evropské ligy. Pětadvacet pohárových zápasů v řadě neprohráli! To je nejen na český klub nevídané číslo, které naplno doceníme možná až časem. „Trenér věděl, co chce hrát. Na začátku týdne soupeře načetl a pak nám asistentům dal informace, jak by měl vypadat tréninkový proces, který nechal na nás,“ pokračuje Trousil.

Něco podobného bude probíhat také v reprezentaci. Jen s tím rozdílem, že poprvé hráče uvidí až v březnu na pár dní. Proto je škoda, že se svazoví šéfové nerozhoupali dřív, protože Koubek mohl s mužstvem pracovat už při listopadových udržovacích zápasech se San Marinem a Gibraltarem. Takhle půjde po pár trénincích rovnou na věc.

Pokud jste fatalisté, mohli byste si pomyslet, že Koubkův příběh je potvrzením, že věci se nakonec stejně dějí tak, jak mají. Vždyť už před rokem říkal zkušený sportovní ředitel Pavel Hoftych pro Seznam Zprávy: „Míra Koubek je trenér, který mohl, anebo ještě může trénovat národní tým.“

A ono jo!

Co reprezentaci přinese? Určitě nadhled a schopnost speciálně se po taktické stránce připravit na každého soupeře zvlášť. V tom je mistr. Jako jeden z mála v lize během vzájemných střetů dokázal oblafnout i slávistu Trpišovského.

I když uvidí reprezentanty jen krátce, buďte si jistí, že příští tři měsíce – hned jak se vrátí z dovolené – bude věnovat přípravě na Irsko. Čekejme od něj rozestavení na tři obránce, v tom má praxi. „Stačí mu pár tréninků v lehčím tempu a jeden v ostřejším, aby to kluci pochopili. To je jeho dar. Ukáže jim na videu svůj oblíbený tým, který to hraje, a hráče pak do té role formuje,“ dodává bývalý asistent.

Když ještě Koubek preferoval rozestavení se čtyřčlennou obranou, pouštěl hráčům pro lepší pochopení zápasy Arsenalu. Tříčlennou zase detailně sledoval u italských týmů.

Před deseti lety, lehce zpovykaný svým prvním ligovým titulem, si nechal na vnitřní předloktí vytetovat mrňavými znaky: #1Viktoria2014-15. I tehdy trénoval Plzeň. Splnil slib hráčům, kteří se z pověrčivosti přestali holit, aby snad při cestě za ligovým zlatem nic nezakřikli. Trenér šel s davem, aby ukázal, že je součástí kolektivu.

„No nevím, dodnes mám spíš dojem, že to tetování bylo razítko na jeho osobní úspěch. Aby ukázal, jaký je frajer a jak má rád svoji důležitost,“ reagoval jeden ze strůjců plzeňského titulu. Byl to ten rok, kdy stárnoucí kapitán Horváth nadobro ztratil místo v sestavě a stopera Čišovského dusila smrtící nemoc ALS.

Už tehdy, jako téměř pětašedesátiletý, Koubek svým způsobem přesluhoval. No vidíte, stále je v kurzu. Dokonce povýšil do nejsledovanější pozice v republice. Po zásluze, protože se vypracoval. Zdaleka ne každému jeho pálivý naturel šmakuje. Je to šéf, kterému se neodporuje. Často svérázný. Jindy příliš ironický. Možná až příliš zásadový. Někdy nemilosrdný. Jakmile i v obyčejném tréninku vidí nedostatky, prská. Šlendrián neodpouští a je schopný během minuty střídat. Je to pedant, lpí na intenzitě a přístupu hráčů.

Seznam Zprávy oslovily několik jeho důležitých hráčů z minulosti a vyšla z toho celkem jasná odpověď: „Sorry, nechce se nám.“

Má pověst trenéra, pod kterým bývají druhé sezony těžší než první, protože vztahy s hráči a někdy i zaměstnanci klubu se rychle opotřebovávají. Elán vyprchává, stejnost a někdy až zbytečná důslednost vadí. Když se prohraje, hráči se v celém týdnu raději moc neusmívají, aby přísného kouče neprovokovali.

Takový útočník Jan Kliment, kterého měl v Plzni, si vyloženě odfrkl, když mohl zmizet (a stát se v Olomouci králem ligových střelců). Ani klíčovému záložníkovi Lukáši Kalvachovi se nechtělo zůstávat, i když ho přemlouvali. Nemluvě o pardálech, kteří byli zvyklí na svou pohodu, ale pod Koubkem se museli chtě nechtě přizpůsobit. Však i rada starších v národním týmu se nejprve shodla, že by Koubka na lavičce nerada. Jenže když trenérské bezvládí trvalo přes dva měsíce, muselo se konat. A na názor reprezentantů se (logicky) nebral zřetel.

„Jakmile jste trenér, máte za něco zodpovědnost. Nikdy nebudou spokojení všichni v kádru. Nicméně si troufnu říct, že pan Koubek trenérsky vyzrál. I když se nevyhrálo, dokázal pojmenovat příčiny, ale nedělal špatnou atmosféru,“ tvrdí bývalý asistent Trousil při vzpomínce na plzeňské časy. S mnoha hráči se však neshodne.

Koubek, někdejší brankář Sparty, je moudrý fotbalový fanatik, někdy příliš emotivní, drsný a sarkastický. Hráči v několika klubech, kde působil, posměšně říkali, že má „styl Dikobraz“ podle satirického týdeníku, který vycházel před revolucí.

Býval vášnivý kuřák, dnes si zapálí jen svátečně po výhře. Kvůli srdeční arytmii polyká dva prášky denně a dost možná už by netrénoval, kdyby mu to lékaři před pěti lety zakázali. Jenže jeho nebaví být v penzi. Nabíjí ho práce s mladými. Nabíjí ho fotbal. „Navíc věk je jenom číslo,“ zdůrazní.

Se sebevědomím, které nasbíral, nepochybuje, že má svým týmům pořád co dát. Teď je v pozici, kterou nezná. Bude ho sledovat celý národ a on nesmí udělat jediný špatný krok. Jde o mistrovství světa.