Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Josef Přáda si nalije čerstvě nabublinkovanou minerálku a ze sedmého patra paneláku na konci ulice se rozhlédne po pražském sídlišti Prosek, které má pod sebou. „Škoda že byl Ládík takový pitomec. Fotbalový talent, který dostal od Boha, promrhal. Co měl, to rozdal. A když byl na dně, nedal si říct. Pil, pil, až se upil,“ poví s lítostí.
Dneska je to 30 let.
Na gauči v pracovně leží pozlacená tabatěrka, kterou Ladislav Přáda, někdejší hvězda evropského fotbalu, dostal od soupeře z Bělehradu za dva krásné góly, které vstřelil. Jako vděk za nevšední fotbalový zážitek. Kdyby se neutopil v alkoholu, mohlo být těch zážitků stokrát víc: „Víte, Ládík neměl žádný vzor, ke kterému by vzhlížel. Kdyby ano, možná by se dokázal zastavit.“
Táta, listonoš poštovního úřadu Plzeň-Božkov, byl opilec. Despota. „Bránili jsme maminku, když se s ní tahal o poslední dvacetikorunu, kterou se rozhodl, že utratí v putyce. Odmalička jsem si byl jistý, že nechci a nebudu jako náš otec. On byl totiž zářný případ, jak se nechovat,“ vypráví poslední žijící Přádův sourozenec.
Neměl vzor, náš táta byl despota
Chudí Přádovic měli sedm dětí. Nejstarší Jaroslav, voják z povolání, byl skvělý atlet, který na vytrvaleckých tratích soutěžil s Emilem Zátopkem. Pak se narodil Karel, který opovrhoval komunisty, nesnášel uniformy a táta ho kvůli tomu vyhodil z domu. On totiž starý pan Přáda, ten despota, byl zapřisáhlý komunista, jeden ze zakládajících členů KSČ s legitimací číslo 13.
Ladislav, budoucí fotbalová celebrita, přišel na svět v dubnu 1932 jako třetí. V bleskovém sledu následoval ještě Václav. Holčičky Boženka s Růženkou už měly zpoždění, stejně jako náš vypravěč Josef, kterému se pomalu blíží osmdesátka. Zbyl jediný, aby mohl pečovat o odkaz rodiny. Pomohl sepsat knihu Nešťastná fotbalová legenda, která o Přádovi pojednává, a sám tvoří bratrův filmový medailonek.
„Nezapomenu, jaký teror nám otec způsoboval. Všichni jsme museli skákat podle toho, jak pískal. Jako malý jsem se mu chtěl mstít. Když mě jako mrňavého učil hodiny, dostával jsem za trest takové rány, že mi tekla krev. Copak on mohl být Láďův vzor?“
Když začala válka, Přádovi se přestěhovali do Prahy. Dostali maličký obecní byt ve Vysočanech a táta, který byl schopný vykouřit 80 partyzánek denně, dělal školníka na Proseku.
Kdo byl Ladislav Přáda | Sport SZ
- Narodil se 4. dubna 1932 v Roupově, zemřel 19. prosince 1995 v Praze.
- Fotbalový útočník. Nejlepší léta kariéry strávil v Dukle Praha, ligu hrál i za Slavoj Liberec a RH Brno.
- Za čs. reprezentaci v letech 1953–1956 odehrál 11 utkání, vstřelil pět branek.
- V roce 2014 o něm vyšla kniha Nešťastná fotbalová legenda od publicisty Jiřího Macků.
V šestnácti („To jsem se zrovna narodil,“ upozorní Josef) fotbalový talent po jedné z mnoha hádek práskl dveřmi a odstěhoval se do Trnovan v bývalých Sudetech za babičkou. Právě tam zřejmě nastal začátek jeho rychlého konce. Už jako dorostenec na hřišti vynikal. Vodil si obránce jako pimprlátka, míč přilepený u nohy, patičky, jesličky, zasekávačky. Kdo ho viděl naživo, musel uznat, že v technickém provedení nemá konkurenci.
Fanoušci mu nadbíhali, objednávali rundy a mladičký šutér neříkal ne. Byl šoumen i drzoun v jednom. A taky slaboch. „Nikomu by neublížil. My Přádovi jsme nevěděli, jak se dělá podraz,“ zdůrazní brácha Josef několikrát.
Říkali mu bílý Pelé
Přes Liberec se střední útočník jako voják dostal do pražské Dukly, tehdejšího ATK (Armádní tělovýchovný klub). Byl ještě lepší, výraznější, zábavnější. S rychlou kličkou, změnou směru a přesným zakončením. Zároveň dokázal vystřelit takovou pumelici z voleje, že brankářům klidně vyrazil dech, když je trefil na hrudník: „Ládík hrál fotbal pro radost. Ne jako dneska, kdy jsou z fotbalistů roboti.“
Ve třiapadesátém ho poprvé pozvali do reprezentace, o necelé tři roky poté s Duklou vyhrál titul. Mezitím stačil na Strahově školit fotbalové kouzelníky z Brazílie. Našlapaný stadion, kam přišlo přes 40 tisíc lidí, tleskal jeho finesám i remíze 0:0.
Čs. reprezentace v roce 1956 nastoupila na Strahově proti Brazílii: Ladislav Přáda je šestý zleva. Zatímco někteří spoluhráči o šest let později kopali proti stejnému soupeři finále MS, jeho kariéra i život už šly do ztracena.
Na turné po Jižní Americe za něj nabízeli milion pesos a v novinách vycházely články o bílém Pelém. Slovutní soupeři se divili, proč s takovým uměním už dávno nekope za Real Madrid.
On nechtěl. Vůbec o tom nepřemýšlel, že by snad hrál jinde než doma: „Brácha byl veliký patriot.“
Všechny cennosti i cetky, které na cestách dostával, někomu daroval. Hodinky, sošky, medaile, cingrlátka. Jemu stačilo, když se na hřišti dobře pobavil a po zápase napil. Na stůl mu nosili pivo a panáky gratis, on vzal kytaru nebo heligonku a zpíval po hospodách cajdáky. V Srdíčku naproti Masarykovu nádraží býval obden. Brácha Josef se otočí od počítače, kde má všechny vzpomínky, podívá se na kytaru pověšenou na stěně a zabrouká písničku, kterou si pamatuje: „Náš Karel má čubu, ta mu nechce žrát. Ona by se chtěla asi brzy vdát.“
Jeden z památných zápasů odehrál Ladislav Přáda v Leningradě. V archivech se nejčastěji zmiňuje, že se duel konal v Moskvě proti Sovětskému svazu a v brance stál legendární Lev Jašin. Nicméně bratr Josef objevil pamětníka, jistého inženýra z Energoprojektu, který na utkání skutečně byl a odvyprávěl příběh, kterak český bohém obešel středem hřiště dva obránce, vyhnul se gólmanovi, doběhl s míčem až k brankové čáře, opřel se pravou rukou o tyč a…
„Traduje se, že o tu štangli zaťukal a zeptal se Rusáků, jestli může jít dál, ale to já z dálky neslyšel. Možná to Přáda udělal, možná ne. Ale jako dneska si pamatuju, jak se brankář zvedl a chtěl ještě skočit po míči, načež mu to Přáda levačkou šoupnul do sítě.“
Podle jeho svědectví hrála Dukla proti Křídlům Sovětů a zvítězila 5:2.
Nemáte pro mě čápa s mákem?
Bizarní historky sype mladší brácha po hrstech.
Jak Ladislav dostal deset korun od táty na vlak, aby stihl spoj na zápas, ještě mu s úsměvem zamával, načež zmizel zadními dveřmi rovnou do hospody, když se vagony rozjížděly.
V Argentině, když hrál do rána na kytaru, zdrhal záchodovým okénkem, protože chtěl jít spát, ale rozjaření hosté ho nechtěli propustit z lokálu ven.
Jak coby kluk spával se starším bráchou Karlem v posteli a ve snech ho kopal do holení a křičel gól.
Jak se unavený po flámu schoulil pod stůl a ustlal si tam jako zbitý pes.
I když ho vychovala ulice, byl neskutečně empatickej člověk, dobrosrdečnej a důvěřivej. Jen se nesměl napít.
Jak si k pivu objednával čápa s mákem a číšníci na něj zírali, co to po nich vlastně chce. Prostě si dělal bžundu.
Jak v armádní uniformě krejčovským metrem přeměřoval brusle těm, kdo čekali na Štvanici ve frontě na zimní stadion.
Jak si natruc stahoval trenýrky před tribunou s fanoušky, když ho kritizovali za odchozený výkon. Ano, občas se mu fakt nechtělo.
Jak klamal obránce tím, že se s nimi během zápasů bavil o kravinách. Jednou povídal o nemocné babičce, jindy o kočce, která mu nechce žrát. Jakmile soupeři polevili, on měl pré.
Jak ho spoluhráči měli na povel, aby se jim neopil aspoň před výkopem. A když se přesto vypařil, trenér Kolský ho nechal hledat po nejbližších podnicích. Jakmile ho našli, jak lemtá pivo, drapli ho za flígr a přivedli na stadion, aby za trest odehrál aspoň poslední část utkání.
Jak mohl být vicemistrem světa 1962 v Chile, kdyby si jen trochu nechal říct.
Jak se nikdy neusmířil s tátou a umřel dřív než oba rodiče.
Jak ho poslali do vězení za příživnictví a neplacení alimentů na syna (bůh ví, jestli a kde případně žije).
Jak v Liberci, když byl znovu pod parou, roztrhal jakési ženě občanku a urážel přivolanou hlídku Veřejné bezpečnosti.
Ze spousty opileckých šlamastyk ho dokázal vysekat generál Alexej Čepička, téměř nejvyšší šajba v republice, ke kterému se Přáda hlásil fanfarónskou hláškou: „Československá armáda má jenom dva pořádné vojáky. Generála Čepičku a poručíka Přádu.“
Jenže po libereckém úletu ho Čepička chránit přestal. To už bylo moc i na něj. Tím pádem Přáda ve velkém fotbale skončil a chodil hrát jen tam, kde mu dali napít. Příbram, Kutná Hora, Velký Borek, Podřipan Rovné.
Živil se, jak se dalo. Chřadl. Pár let přespával v odstaveném vagonu na žižkovském nádraží.
Žít jako člověk, přestat už pít
Přádův alkoholový osud zřejmě použili i scenárista Ladislav Pecháček s režisérem Dušanem Kleinem do filmu Dobří holubi se vracejí (1988). Při scéně, kdy se Miloš Lexa (v podání Milana Kňažka) hlásí do alkoholické léčebny, chybí fotbalista Láďa Muclinger (Pavel Zedníček), který měl dorazit taky. Nakonec „toho slavnýho špílmachra s dělovou ránou a milimetrovou přihrávkou“ přivezli v noci úplně namol.
„Jo, byl to náš Ládík,“ kývne bratr Josef.
V květnu 2014 pokřtil legendární Josef Masopust (uprostřed) knihu o svém spoluhráči Ladislavu Přádovi.
Přádu nakonec od nejtragičtějšího osudu zachránila jistá Zdeňka Podlešáková, která si ho vzala domů, do vlhkého přízemního bytu v pražských Nuslích, a starala se o něj. Jak se píše v knize o Přádovi: „Seznámila se s ním v sanatoriu Na Pleši u Mníšku pod Brdy, když tam v lednu 1977 nastoupila devítiměsíční léčení. Prý ho s chrlením krve našli v parku u Hlavního nádraží. Bylo mu tenkrát pouhých pětačtyřicet, a přitom žebrák bez totožnosti, kdesi mu ukradli nebo propil všechny doklady. I když nebyl vlastně nikdo, po plicní operaci mu přisoudili aspoň trvalou invaliditu.“
Zemřel před 30 lety téměř v zapomnění. Jako alkoholik, který uměl hrát fotbal jako nikdo jiný. Bylo mu třiašedesát.
„I když ho vychovala ulice, byl neskutečně empatickej člověk, dobrosrdečnej a důvěřivej. Jen se nesměl napít.“
Přádův popel rozprášili na rozptylové louce na Olšanských hřbitovech. Až poslední žijící sourozenec mu po letech nechal vytvořit mramorový náhrobek.
Najdete ho na Proseku. Kousek od výhledu, který má Josef Přáda ze svého bytu v sedmém patře.
