Hlavní obsah

Strana rozhodla: Vinni. A z hokejových mistrů světa byli nepřátelé a vězni

Foto: ČTK

Reprezentační mužstvo Československa na mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu 1949. Sestava mužstva: brankář Josef Jirka, František Vacovský, Jiří Macelis, Čeněk Pícha, Miroslav Marek, Josef Trousílek, Přemysl Hainý, Miloslav Charouzd, Vladimír Zábrodský, Augustin Bubník, Vladimír Kobranov, Vladimír Bouzek, Václav Roziňák, Oldřich Němec, Stanislav Konopásek, František Mizera a brankář Bohumil Modrý.

Reklama

25. 5. 15:02

Obhajovat titul v Londýně 1950 už čeští reprezentanti nesměli. Politici se báli, že se hokejisté nevrátí.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mistři světa zbožňovaní národem? Ale kdeže! Bezcharakterní a prospěchářské povahy to jsou. Prohnilé a zbahnělé jádro tzv. sportovců. Chtěli škodit lidu a sloužit imperialismu. Musí být zneškodněni! Takto v roce 1950 uvažoval vyšetřovatel StB Václav Hošek. A s obviněnými hokejisty to nevypadalo dobře. Hrozily i tresty smrti.

Ne, vůbec to s nimi nevypadalo dobře. Vždyť tehdejší ministr národní bezpečnosti Karel Bacílek říkal: „O tom, kdo je nevinen, kde končí omyl a chyba a začíná trestní odpovědnost, rozhoduje strana prostřednictvím orgánů státní bezpečnosti.“

A strana rozhodla, že hokejoví mistři světa z let 1947 a 1949 jsou vinni.

Obhajovat titul v Londýně už nesměli. Politici se báli, že se hokejisté nevrátí. Několik vrcholových sportovců už po únoru 1948 stihlo emigrovat. Hokejový tým LTC, který tvořil jádro reprezentace, tu možnost zvažoval během tradičního Spengler Cupu ve švýcarském Davosu. Hráči se nakonec rozhodli vrátit, ale StB o jejich diskusích věděla.

A těsně před začátkem hokejového mistrovství v Londýně emigrovala čerstvá krasobruslařská šampionka Ája Vrzáňová.

Další „poškozování dobrého jména lidové republiky tzv. reprezentanty“ už komunisté riskovat nechtěli.

11. března 1950 sice výprava hokejistů ještě odjela na ruzyňské letiště, ale tam se hráči dozvěděli, že odletět nemohou. Politický vedoucí výpravy Josef Matějka jim sdělil, že Británie neudělila víza komentátorům Josefu Lauferovi a Eduardu Procházkovi. A že očekává od hokejistů solidární prohlášení a gesto.

Hokejisté chtěli letět i bez komentátorů. Neměli ale šanci.

Nikdo není tak hezkej…

Záminku s vízy komunisté nehledali nijak sofistikovaně: Británie komentátorům víza dala. A na důkaz je konzulát dokonce vyvěsil ve svých informačních vitrínách v centru Prahy. Kam s tím ale na „orgány státní bezpečnosti“. Policisté prostě zatloukli vitríny prkny. A hotovo.

Viděl někdo nějaká víza?

V pondělí 13. března se hokejová výprava sešla ještě jednou. Funkcionáři hráčům oznámili definitivní rozhodnutí: Problém s vízy trvá a na šampionát se nejede.

Někteří hráči odjeli domů, jiní se rozhodli smutek a vztek zapít v oblíbené hospodě U Herclíků. Patřila bývalému hokejistovi Mojmíru Ujčíkovi. A byl tu přece jen i důvod k oslavě: Jeden z hráčů byl čerstvým otcem.

V hospodě se hokejisti postupně dostávali „do varu“. Podle svědků začala padat slova typu „svině komunistický, syčáci, lumpové a lháři“. A hráči se dali i do zpěvu. Upravili si slova jedné lidové písničky a zpívali: „Nikdo není tak hezkej, jako Venda Kopeckej.“

Václav Kopecký, jeden z nejtvrdších československých stalinistů byl v té době ministrem informací.

Hokejisté ovšem nebyli v restauraci sami. A ne všem se jejich zábava líbila. Anna Kalvodová na ně zavolala policii. Stěžovala si na přítomnost a chování mladíků, kteří „se vyjadřovali sprostě o lidové demokracii, komunistické straně a vládě“.

Místo do Londýna směřovali hokejisté do vazby.

Ing. Modrý a spol.

V hospodě U Herclíků nebyl jeden z lídrů dvojnásobných mistrů světa, brankář Bohuslav Modrý. Dva dny předtím na ruzyňské letiště sice přijel, ale už jen proto, aby se s bývalými kolegy rozloučil. Před londýnským mistrovstvím světa s hokejem skončil.

Byl zklamaný. Na olympijských hrách v roce 1948 mu kanadský trenér nabídl angažmá v NHL. Václav Kopecký podmínil souhlas k vycestování tím, že bude Modrý chytat ještě na šampionátu v roce 1949.

Modrého ale podvedl. Nakonec mu oznámil, že s přechodem k profesionálům souhlasit nemůže. Znechucený brankář se vrátil k oboru, který vystudoval – byl stavební inženýr.

Foto: ČTK

Brankář československé reprezentace Boža Modrý s pohárem vítězů MS 1949 během průjezdu Prahou, kde byli representanti uvítáni davy fanoušků.

Státní bezpečnost si pro Bohuslava Modrého přijela 24. března 1950. Během výslechů ostatních reprezentantů totiž postupně u vyšetřovatelů dozrála myšlenka, že Modrý bude nejvhodnější vůdce „zločineckého spiknutí“.

Původně počítali s touto rolí pro Augustina Bubníka. Ale Modrý byl lákavější: Byl nesmírně populární. Jeho manželka byla Švýcarka. Před únorem '48 byl členem České strany národně sociální. Chtěl odejít k profesionálům a pošlapat ideály socialistického amatérského sportu.

A tak skončil v cele pankrácké věznice.

Domeček

Ve vazbě se ocitlo 11 hokejistů a hostinský Ujčík. Byli rozděleni do několika skupin. Augustin Bubník a Antonín Španinger dopadli nejhůř – poslali je do „Domečku“. Spíše než vyšetřovna to byla mučírna v areálu bývalé pražské vojenské věznice na Hradčanech.

„Měl takové důtky, kde na konci byly kuličky. Tím člověka mlátil zezadu a zepředu, kolikrát až jsem upadl a on se choval jako bestie, která se tam na nás krutě vyžívala. Samozřejmě, jeho výrazy a všechno způsobily, že člověk měl strach, že vlastně může přijít o život…“ vzpomíná na jednoho z vyšetřovatelů Bubník.

A pokračuje: „Jednou mi dali takový železný pásek kolem hlavy a ten utahovali, že si člověk myslel, že mu rozdrtí hlavu. Svázali vám ruce, takže jste se nemohl nijak bránit, a dělali si z vás, co chtěli. Já jsem opravdu za tu dobu, co jsem tam byl, ztratil třicet kilo váhy.“

Antonín Španinger popisuje: „Tři dny a tři noci světlo. Chodit dokola. Kavalec jsem musel vyndat na chodbu. Bez jídla, beze všeho, tři dny a tři noci jsem musel chodit dokola. Každou hodinu se otevřely dveře. Kliky, dřepy. A já si říkal pro sebe: ‚Vy volové, mě utahat nemůžete.‘ Tak jsem chodil, bez jídla, bez pití. První den to šlo, v noci jsem chodil. Druhý den už mne začaly bolet nohy, tak jsem sundal boty, chodil jsem bos. Třetí den jsem už lezl po čtyřech, krev z nosu.“

Ani ostatní hokejisté neměli o mnoho mírnější režim. Zlatko Červený byl ve vazbě na Pankráci: „Byla to doba bití a ponižování. Dostal jsem tolik ran do obličeje, že se mi přední zuby začaly viklat a později jsem si je mohl sám rukou vytahovat…Seděl jsem v cele, kde nás bylo jedenadvacet. Byl s námi například profesor Kosovský z Univerzity Karlovy. Toho nosili skoro po každém výslechu na celu rozbitého a zkrvaveného v prostěradle.“

Na vyšetřování dohlíželi nejvyšší komunističtí funkcionáři. Ministr vnitra Václav Nosek požadoval pro hokejisty co nejvyšší možné tresty a trval na tom, že za žádných okolností nesmí být nikdo z nich propuštěn.

I Václav Kopecký požadoval nejpřísnější tresty. Hluboce ho rozčílilo, že hráči uvažovali o emigraci.

Nenapravitelní nepřátelé

Nakonec byli hokejisté rozděleni do dvou skupin. „Hlavní viníci“ byli obžalováni z velezrady. Jejich komplici se zodpovídali z pobuřování proti republice.

Všichni byli vedeni jako „nenapravitelní nepřátelé lidově demokratického zřízení“. „Nezapojili se do budovatelského úsilí pracujícího lidu, odcizili se národu…“

Absurdita a svévolnost obžaloby neměla žádné zábrany: „Podle státní prokuratury většina obžalovaných potvrdila svým chováním během líčení správnost názoru žaloby, že se jedná o flinky, kteří se dostali do národního mužstva nedopatřením a nedostatečnou bdělostí vedoucích.“

Ano, olympijští medailisté a dvojnásobní mistři světa. Rovnocenní konkurenti do té doby neporazitelné Kanady. Logicky tedy „flinkové“, kteří do národního týmu propluli omylem.

Soud členy „skupiny Modrý a spol.“ odsoudil k těmto trestům vězení:

Ing. Bohumil Modrý na 15 let a k peněžitému trestu 20 tisíc Kč.

Augustin Bubník na 14 let a k peněžitému trestu 20 tisíc Kč.

Vladimír Kobranov na 10 let a k peněžitému trestu 16 tisíc Kč.

Přemysl Hainý na 1 rok a k peněžitému trestu 10 tisíc Kčs.

Josef Jirka na 6 let a k peněžitému trestu 10 tisíc Kčs.

Václav Roziňák na 10 let a k peněžitému trestu 10 tisíc Kčs.

Stanislav Konopásek na 12 let a k peněžitému trestu 20 tisíc Kčs.

Jiří Macelis na 2 roky a k peněžitému trestu 15 tisíc Kčs.

Zlatko Červený na 3 roky a k peněžitému trestu 15 tisíc Kčs.

Antonín Španinger na 8 měsíců a k peněžitému trestu 5 tisíc Kčs.

Josef Stock na 8 měsíců a k peněžitému trestu 5 tisíc Kčs.

Mojmír Ujčík na 3 roky a k peněžitému trestu 20 tisíc Kčs.

Nejasnosti kolem Zábrodského

Zatčen ani odsouzen nebyl kapitán národního týmu, Vladimír Zábrodský. Jeho role v procesu zůstává – a pravděpodobně už zůstane – nevyjasněná.

Vladimír Zábrodský nebyl s kolegy v hospodě U Herclíků. Bylo to normální – na podobné akce s nimi nechodil. Ve vzpomínkách ostatních hokejistů často vystupuje jako manipulativní egoista, který má k ostatním členům týmu povýšený vztah.

Ale také jako mimořádný hokejista a silná osobnost.

Zábrodský se v roce 1948 účastnil jednání o možné emigraci během Spengler Cupu. Postavil se nakonec proti. Podle vzpomínek svědků nikoli z přesvědčení, nýbrž proto, že pro sebe nevyjednal dostatečně vysokou odměnu.

Augustin Bubník se domníval, že Zábrodský měl na procesu s hokejisty podíl.

Sportovní komentátor a spoluautor knihy o Zábrodském, David Lukšů má za to, že kapitán nikoho neudal. Že se naopak snažil ostatním pomoci.

Sportovní novinář a historik Jiří Macků si myslí, že Zábrodský komunisty informoval o průběhu jednání v Davosu. A že si připsal zásluhy jako kapitán, který přivezl reprezentaci zpátky do vlasti.

Vladimír Zábrodský byl každopádně rozporuplnou osobností. V 50. letech hrál vrcholový hokej za Spartu. V roce 1960 dostal u soudu podmínku a peněžitý trest za účast v rozsáhlé síti sázkových podvodů na výsledky zápasů. S hokejem musel skončit.

V roce 1965 ho získala StB jako informátora. Ale téhož roku se mu přes Jugoslávii podařilo emigrovat do Švédska.

Amnestie

I hokejisté s nejvyššími tresty se na svobodu vrátili po amnestii v roce 1955. A všichni se v té či oné míře vrátili k hokeji.

Jistě, nebyla to už reprezentace. Nepřátelé lidu reprezentovat nemohli. Navíc „tréninkový kemp“, který zažili v posledních měsících nebo letech, určitě k jejich formě a chuti reprezentovat nepřispěl.

Prošli různými věznicemi – Pankrác, Bory – i lágry na Jáchymovsku, kde se těžil uran.

Někteří mistři světa se dokázali vrátit k vrcholovému hokeji v první lize. Jiní hráli nižší soutěže nebo trénovali.

Augustin Bubník se na Borech naučil od francouzského spoluvězně francouzsky, v uranovém lágru se od ruského kápa naučil rusky. Už předtím se domluvil anglicky. V 60. letech minulého století požádala finská reprezentace v Československu o trenéra. Tehdy k nám finský hokej ještě vzhlížel.

Měli požadavek, aby trenér ovládal alespoň dva světové jazyky. A tak se „kriminálník“ Bubník stal

trenérem finské reprezentace a dovedl ji k prvnímu vítězství nad Československem.

Foto: Bican Emil, ČTK

Trenér finského týmu Augustin Bubník (vlevo) v rozhovoru s československým hokejistou Václavem Nedomanským.

Bohumil Modrý po propuštění pracoval jako stavbyvedoucí a zkoušel hrát hokej za pražský Motorlet. Nešlo to. Byl nemocný. Začalo mu ochabovat svalstvo, postupně se svaly rozpadaly úplně.

Poslední měsíce života trávil Modrý na lůžku. Zemřel 21. července 1963.

O pět let později byli hokejisti rehabilitováni. Nejvyšší soud zrušil rozsudek z roku 1950. A dospěl k závěru, že ani podle represivních zákonů z roku 1950 se hokejisté ničím neprovinili.

Neprovinili. Ale strana rozhodla jinak.

Zase spolu

Jedním z nejbarvitějších završení absurdního procesu s hokejisty je obnovení slavného útoku Konopásek–Roziňák–Zábrodský.

Po propuštění na amnestii v roce 1955 dostali po čase i Stanislav Konopásek a Vladimír Roziňák povolení vrátit se k hokeji. Zamířili do pražské Sparty.

Měli za sebou pět let vězení. Zábrodský se za nejasných okolností soudu vyhnul. Nikdy se neměli příliš rádi. A po roce 1950 už vůbec ne.

Václav Roziňák vzpomíná: „Našemu nástupu předcházela nepříjemná debata se Zábrodským. Museli jsme mu vysvětlit, že do Sparty nejdeme kvůli němu, ale proto, abychom neumřeli hlady.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované