NHL ztratila legendu. Intelektuál Dryden zářil jako gólman i spisovatel

Draft NHL byl v roce 1964 ještě hodně okrajovou událostí. Nejlepší junioři už byli rozebráni tehdejšími šesti kluby, a tak si generální manažeři na uzavřené schůzce jen rozdělovali zbývající talenty bez smlouvy.

Boston Bruins ve třetím kole ukázali na šestnáctiletého gólmana Kena Drydena. Když se však dozvěděli, že po střední škole chce jít i na vysokou, okamžitě ho vyměnili do Montreal Canadiens.

Co s hokejistou, jehož životním snem není hrát NHL?

Dryden skutečně šel na Cornell University, úspěšně vystudoval historii, ale ani pak ho to k profesionálům příliš netáhlo. Dostal dvě nabídky z Montrealu, obě odmítl. V té době cosi neslýchaného. On však přemýšlel o další univerzitě a touze stát se právníkem. Sport měl zůstat pouhým koníčkem.

Do NHL se nakonec dostal. V dresu Montrealu, jemuž napotřetí kývnul, debutoval ve 23 letech. Ale stihl i ta práva. Dokonce kvůli povinné praxi v advokátní firmě na rok přerušil kariéru, už jako dvojnásobný vítěz Stanley Cupu.

Jeho hokejová cesta nebyla dlouhá. V NHL se zdržel jen osm sezon, neboli 397 utkání základní části. Zato byla velmi úspěšná. Šestkrát zvedl nad hlavu Stanley Cup, pětkrát byl vybrán do nejlepší formace ligy (NHL First All-Star Team), pětkrát přebíral Vezina Trophy pro brankáře s nejméně inkasovanými góly.

Hlavně ale byl unikátní osobností, již nelze srovnávat s nikým jiným v historii hokeje. A možná sportu vůbec.

O hokejových brankářích se říká, že jsou podivíni mimořádných rozměrů – a Dryden nebyl výjimkou. Bylo to však podivínství jiného druhu. Nevyznačovalo se fanatickou pověrčivostí ani nezvladatelným temperamentem, nýbrž odlišným pohledem na svět, kde honění se po ledě za kouskem černé gumy nemusí být hlavní životní hodnotou.

Brzy pochopil, že sport neexistuje ve vzduchoprázdnu, ale ovlivňuje společnost a zároveň je společností ovlivňovaný.

Nejdůkladněji se o tom přesvědčil díky 21. srpnu 1968.

Když totiž Dryden v té době váhal, zda přijmout nabídku z NHL, nebo se znovu pustit do studia, upsal se kanadské reprezentaci. Tehdy to byl výběr amatérských hráčů, kteří spolu dlouhodobě trénovali a často pobývali v Evropě. Vrcholem jejich snažení pak bylo mistrovství světa nebo olympijský turnaj.

Na jaře 1969 se šampionát konal ve Stockholmu (kam byl přesunutý z Prahy kvůli obavám, jak by zdejší fanoušci reagovali na sovětské mužstvo) a Dryden v týmu plnil roli druhého gólmana. Na led se dostal pouze dvakrát. Moc ho to netěšilo, ale zase měl možnost více sledovat okolní dění. Nejsilnější dojem v něm zanechaly návštěvy obou utkání Československa proti SSSR, prvních od srpnové okupace.

„Byly to nejvíc vzrušující zápasy, co jsem kdy zažil,“ napsal před třemi roky v knize The Series. „Nikdy jsem neviděl hráče s takovou touhou vyhrát. Čechoslováci bojovali o každý puk, a bojovali o něj stále víc. Skákali do každé střely. První zápas vyhráli 2:0, druhý 4:3. Když byl konec, líbali led a pak k němu přikládali ucho, jako by se chtěli přesvědčit, jestli už jim Rusové nevypnuli ropovod.“

Domů si dokonce přivezl vzácný suvenýr. Cedulku, již měl jeden z fanoušků přivázanou kolem krku a byl na ní nakreslen československý tank střílející na sovětskou branku. Dryden ji prý nikdy nevyhodil.

Když se ze Švédska vracel domů, nemohl tušit, že jednou nastoupí do podobně emotivních duelů a soupeřem rovněž bude SSSR. Stalo se tak v roce 1972, kdy se podařilo uspořádat Summit Series, osmizápasové střetnutí dvou největších hokejových velmocí. Poprvé se proti sobě postavili profesionálové z NHL a sovětští reprezentanti. Západ proti Východu. Demokracie proti komunismu.

Kanada se považovala za jednoznačného favorita a fanoušci i experti spíše řešili, jestli série skončí výsledkem 8:0, nebo pouze 7:1.

Sověti však přehnaně sebevědomého soupeře zaskočili a nechybělo moc, aby historické měření sil ovládli. Nakonec tým javorových listů přeci jen uspěl – zvítězil čtyřikrát, jedno utkání skončilo remízou, třikrát se radovala sborná. Rozhodující branka padla v čase 59:26 osmého duelu.

To byl na ledě i Dryden. Stále relativně nezkušený, na kontě měl pouze 106 utkání v NHL (včetně play off), a doma ho u televizních obrazovek sledovalo 16 milionů fanoušků. Skoro tři čtvrtiny národa. „Věděl jsem, že pokud teď selžu, budu druhý den nejvíc nenáviděným člověkem v Kanadě,“ přiznal si po letech. „Můžu se jen ptát, co všechno by bylo jinak, kdybychom prohráli osmý zápas a tím i celou sérii. Jak by potom vypadala moje kariéra, jestli bych ještě pětkrát získal Stanley Cup.“

Kanada však vyhrála, a tak po Summit Series mohl přidat šest sezon v NHL. Stal se součástí slavné dynastie Montrealu, který v 70. letech získal šestkrát Stanley Cup, z toho čtyřikrát v řadě. Až do jara 1979 nechyběl Dryden v jediném utkání play off. Nikdy za sezonu neprohrál víc než deset zápasů a vždy měl na kontě aspoň 30 vítězství.

Když ale dnes experti sestavují žebříčky nejlepších gólmanů, málokdy ho umístí před Patricka Roye, Jacquese Planta nebo Dominika Haška. Právě proto, že nastupoval za možná nejlepší tým historie.

Ostatně v letech 1976-79, kdy Canadiens jasně dominovali, nepatřil k adeptům na zisk Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče ligy. Hlavní hvězdou play off (Conn Smythe Trophy) byl vyhlášen jednou, jako nováček v roce 1971, kdy do NHL naskočil až těsně před koncem základní části.

Dryden nikdy neměl potřebu své místo v hokejových dějinách obhajovat. Ale právě typicky erudovaným způsobem uměl vysvětlit, že on byl good team goalie, a to je úplně jiná role než bad team goalie. Zkrátka jedna věc je ve slabém mužstvu chytit 38 z 41 střel a být za hrdinu – a jiná věc je muset zlikvidovat všech 20 pokusů průměrného soupeře, kdy navíc většina šancí vznikne při přesilovce nebo z brejku.

S kariérou se rozloučil už v 31 letech. Netrápily ho zásadní zdravotní problémy, v klidu mohl třeba dalších pět sezon sbírat trofeje, ale usoudil, že je čas ukončit jednu životní kapitolu a pustit se do nových.

I ty byly podobně výrazné.

Nejdříve to Dryden zkoušel s komentováním. Pro stanici ABC pracoval na třech zimních olympijských hrách, mj. v roce 1980, kdy američtí studenti v Lake Placid senzačně sebrali zlato „neporazitelné“ sovětské mašině.

Největší odkaz ovšem zanechal svými knihami. Psal je sám, bez ghostwritera. Hned ta první – The Game vydaná v roce 1983 – se stala senzací. Stále vychází v reedicích a je považována za nejlepší hokejovou publikaci všech dob.

Dryden v ní přibližuje osm dnů z konce své poslední sezony, není to však banální výčet banálních činností ze života profesionálního hokejisty. S lehkostí načrtává portréty slavných spoluhráčů i soupeřů, ale také popisuje, jak se hokej v 70. letech měnil a prolínal s náladami kanadské společnosti, zejména ve frankofonním Quebeku.

Ve všem uměl najít nečekanou souvislost, na všechno se dokázal podívat neotřelým způsobem.

Z vyprávění je také znát, že jako intelektuál se v NHL cítil trochu nepatřičně. Zajímal se o jiné věci než spoluhráči, měl odlišné životní priority. Svým způsobem to dokládala i jeho tradiční póza při zápase, kdy stál opřený o hokejku a rozvážně sledoval počínání útočících spoluhráčů (nebo možná přemýšlel, co by jednou mohl napsat do svých knih).

Dlouho se také nemohl zbavit pocitu, že do NHL nepatří ani po sportovní stránce. Byť už měl odchytáno dost zápasů za Montreal, pořád si říkal, že přeci nemůže být součástí oné slavné ligy, kterou měl spojenou s hvězdami svého dětství Mauricem Richardem nebo Gordiem Howem. Dřív nebo později musí vyjít najevo, že on na takovou úroveň nemá.

Nikdy se na to nepřišlo. Naopak v roce 1983 byl uveden do Hockey Hall of Fame.

Do NHL se Dryden trochu překvapivě vrátil v roce 1997, kdy se stal prezidentem Toronto Maple Leafs. Symbolicky přišel 30 let od posledního úspěchu tradičního klubu ve Stanley Cupu.

Ne, ani jemu se nepodařilo ukončit čekání na titul (maximem byly dvě účasti v semifinále), ale povedlo se mu narovnat pošramocené vztahy s klubovými legendami i zlepšit chod organizace a veřejný obraz Maple Leafs.

Po šesti sezonách pozici opustil. I proto, aby se mohl věnovat politice.

Vzápětí uspěl v parlamentních volbách jako kandidát Liberal Party a potom dva roky působil ve funkci ministra sociálního rozvoje. V roce 2006 dokonce usiloval o zvolení předsedou strany, ale při sjezdovém hlasování byl vyřazen v prvním kole. S vrcholnou politikou se rozloučil o pět let později, kdy neobhájil poslanecký mandát.

O to víc času měl pak na psaní knih a glosování hokeje. Často vystupoval na sportovních konferencích, byl váženým hostem televizních studií a zařadil se mezi výrazné kritiky šéfa NHL Garyho Bettmana. Především mu vyčítal, že dělá velmi málo pro ochranu hráčů a bagatelizuje narůstající případy fatálního poškození mozku u hokejistů.

Na veřejnosti se Ken Dryden naposledy objevil letos v únoru v Montrealu, při utkání Kanady a USA na turnaji 4 Nations Face-Off. Dnes ráno pak vedení Canadiens bez bližších podrobností oznámilo, že zemřel po statečném boji s rakovinou.

„Jen málo Kanaďanů toho pro naši zemi udělalo víc,“ kondoloval následně premiér Mark Carney na sociální síti X.

Minimálně v hokejovém světě nenajdete moc lidí, kteří by s tím polemizovali.