Pokorný si chtěl orazit, ale má s Kometou titul: Klidně budu zase asistent

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rozhovor pro Seznam Zprávy se ladil s Kamilem Pokorným už před play-off. Jenže tehdy všechno zrušily nemoci. „Až bude po všem, tak ho uděláme,“ slíbil kouč Komety Brno. Slovo dodržel, jen se domluvená akce poněkud táhla. Ale už na ledě v Pardubicích hlásil se zlatou medailí na krku, že s tím počítá.

V průběhu oslav si našel čas probrat velkou extraligovou jízdu, kterou nikdo nečekal. Mluvil o svém pohledu, proč Kometa nakonec porazila největší favority na zlato. Předskočila Spartu i Pardubice.

Přitom plán, že se Kamil Pokorný postaví na střídačku jako hlavní kouč, původně vůbec neexistoval. Jenže Jaroslav Modrý před sezonou ohlásil, že potřebuje kvůli rodině do Ameriky a smlouvu v extralize by rád zrušil.

Takže padla volba na třebíčského patriota, který v Kometě fungoval maximálně jako asistent trenéra a vždycky mu v pozici mimo hlavní zájem bylo dobře. V 57 letech ale přejel na rychlejší kolej.

Slyšel jsem, že jste se úplně do trénování Komety nehrnul. Je to pravda?

Nehrnul, to říkám na rovinu. Když jsem se účastnil schůzky, kde Jarda Modrý říkal, že končí, byl to pro mě šok. Říkal jsem si, co asi přijde. A přišla nabídka, abych šel do pozice hlavního trenéra já. Potřeboval jsem nejdřív slyšet rodinu a spolupracovníky Jirku Horáčka (druhý asistent), Honzu Švaříčka (trenér brankářů). Chlapi z vedení mi věřili, ale bylo to složité.

V čem? Přece přišlo angažmá snů, místo v extralize.

Protože vím, jak hokej prožívám a jaký je v Kometě tlak. Spolupracovníci mi řekli, že pomohou a nechtějí, aby sem chodil někdo další. Tak jsem to vzal a kluci svému slovu dostáli, udělali hodně práce.

S Kometou jste zažil dva tituly jako asistent. Upřímně, vážně jste nikdy netoužil po roli šéfa velkého extraligového klubu, kde naplno můžete prodat svoje myšlenky?

Netoužil. Já mám hlavně rád hokej, řeknu vám, že i kdybych trénoval Velké Meziříčí, udělám tam úplně tu samou práci jako v Kometě. Vždycky jsem pracoval v Třebíči, doma. Na to, jak to je malý klub, jsem měl velmi solidní podmínky.

Ale stejně jste v roce 2015 odešel do Brna. Proč?

Zavolali mi, jestli nechci dělat asistenta Lojzovi Hadamczikovi. V tu chvíli jsem si řekl, že to vyzkouším, když se na extraligu dívám jenom v televizi. Tak se podívám, co obnáší pracovat výš. Vydržel jsem tady šest let, zažil dva tituly, zápasy pod širým nebem. Byl to jiný svět, neskutečné věci. Ale pak jsem si řekl, že dost. Zažil jsem všechno, co se dalo, a vrátil se do Třebíče. Zrovna před touhle sezonou jsem zašel za Martinem Svobodou (předseda klubu) a řekl mu, že bych si po šesti letech v Kometě a dalších třech v Třebíči chtěl trochu odpočinout od hokeje.

To se tedy úplně nepovedlo.

(usměje se) Ptal jsem se ho, jestli by pro mě nenašel místo sportovního manažera, že bych taky pomáhal u dětí. Říkal mi, že Třebíč je ale momentálně v situaci, kdy tuhle funkci obsazovat nebude. Plně jsem to respektoval, on držel kasu, věděl, co dělá. Z Brna pak přišla nabídka, jestli bych nešel dělat asistenta.

Což dávalo zase logiku?

Dávalo, říkal jsem si, že se zase trochu upozadím, budu dělat svoji práci a nikde nechci vystrkovat čumák. Otočilo se to tím, že Jarda Modrý odešel do Ameriky a já tuhle pozici nakonec přijal.

Měl jste k pozici hlavního kouče v extralize respekt?

Obrovský! Trénuju 30 let, vím, že hokej je můj život, a troufnu si říct, že o něm něco vím. Ale vidíte tlaky na ostatní trenéry, v Brně je kolem hokeje šílenství. Respekt jsem měl veliký. Jen jsem cítil i podporu od hráčů, jako byli Hynek Zohorna, Michal Gulaši, Kuba Flek. Šel jsem do toho.

Dodávali sebedůvěru i vám blízcí lidé, že máte práci vzít?

Ano, dodávali. Ale víte, jak to je. Jsou to lidi, kteří mě mají třeba rádi, tak se mě do práce snažili natlačit. Michal Mikeska, který dělá s vámi v Seznam Zprávách podcast, taky. Nakonec jsem do toho vplul.

Když se sezona rozjela, doléhalo na vás hodně, jak fanoušci Komety brblali, že nehrajete moc pěkný hokej, prohráváte, výsledky jdou za vámi a úplně oblíbený jste nebyl?

Ne, nejvíc mě žralo, že nemáme body a nevyhráváme zápasy. Nechtěl jsem, aby se o mně psalo hezky, sociální sítě ani nevedu. Jen se něco ke mně samozřejmě tady dostane. Kamarád mi vykládal, jak za mě bojuje, že se s lidmi hádá. Říkám mu: „Nedělej to, co blbneš?“ A on že mě zná a ví, co do práce dávám, a štve ho číst negativní věci. Tak mu povídám, ať tam neleze. (usměje se)

Neříkejte, že se tohle do hlavy nedostane.

Fakt ne, od toho se dokážu oprostit. Vadilo mi, že se potácíme dole a hra pořád nebyla podle představ. Největší zlom ale nastal před první reprezentační pauzou, prohráli jsme s Litvínovem 0:3 a dobře jsem slyšel, jak lidi křičí moje jméno, ať skončím. Kecal bych, kdybych říkal, že o tom nevím.

Bál jste se, že konec přijde?

Nehroutil jsem se z toho. Tak bych skončil a měl klid. Ale my jeli ještě před pauzou na Spartu a v O2 areně jsme vyhráli v hrozně těžkém zápase 4:3. Viděl jsem tam náznaky, že se něco děje, kluci skákali do střel. Najednou přišla euforie, Brno na nohou. Dostali jsme při přestávce čas na práci dva týdny a rozjelo se to.

Hráči museli začít věřit nějaké společné myšlence, nebo co sezonu otočilo až k titulu?

Klíčové byly výměny. Teď to mohu říct na rovinu, ale kluci, kteří odešli, neměli takový přínos, jaký bychom si představovali. Martin Zaťovič tady odvedl třeba v minulosti famózní práci. Někdy takové kroky bolí, ale čas se zastavit nedá. S Tomášem Vincourem (sportovní ředitel) jsme mu řekli, že dál to už nejde. Přišli Libor Zábranský mladší, Šimon Stránský a Peter Mueller, sestava dostala hloubku, kvalitu. Později se objevil Arttu Ilomäki. S výhrami začalo růst i sebevědomí.

Bez urážky, nikoho ale ani ve snu nenapadlo, že máte tým na titul.

Ano, tohle nikde nezaznělo. Pořád se psalo o Pardubicích a Spartě, je potřeba říct, že oprávněně. To byly Real Madrid a Barcelona ve své největší slávě. Sbírali jsme body, ale stejně jsme se dívali pořád za záda. Každý zápas tady byl dlouho buď o život, směrem dolů, nebo o naději, směrem nahoru. (najednou vstane a přesune se k tabuli, kde je rozlosování a zabodne prst) Tohle bylo klíčové datum, 12. února.

Jen proto, že jste vyhráli v Olomouci?

Skončila reprezentační pauza a my v ní trénovali pouhé dva dny. Dva dny a ještě v deseti lidech! To nikdo neví, ale v kabině se objevil bacil. O covid nešlo, ale bylo nám zakázáno se scházet. Celé mužstvo onemocnělo a my si dali dva tréninky před zápasem. Pořád vidím, že v desáté minutě se hrálo 1:1, Olomouc nastřelila tři tyče. My nakonec vyhráli ale 6:3 a nastal zlom pro Olomouc (skončila poslední) i pro nás (výtah do první čtyřky, která zajišťuje čtvrtfinále play-off). Kluci věděli, o co hrají. Čtvrté místo před play-off je hodně důležité, dostanete pauzu a máte prostor se připravit.

Vrátím se ještě k tomu přání, že jste chtěl mít klid. Titulem to asi definitivně padlo, ne? Stal se z vás trenér, který umí dovést tým nahoru, už vždycky o vás bude zájem.

Nevidím to zase tak dramaticky.

Ne?

Klidně půjdu zpátky do role asistenta, trénovat druhou ligu nebo do Třebíče. S tím nemám vůbec žádný problém. Chci mít práci, být u hokeje. Ale že by se zítra řešilo, kam po republice půjdu? Vůbec. (usměje se) Buď zůstanu tady v nějaké roli na Kometě, nebo půjdu někam níž.

Takže i kdyby majitel Libor Zábranský třeba řekl, ať mu ještě pohlídáte tým a pak se postaví v nové hale na lavičku on s tím, že vy půjdete na pozici asistenta, přijal byste to?

Neměl bych s tím problém, fakt ne. Hokej je týmová věc. Když to řeknu trochu vulgárně, v téhle sezoně jsem nasadil svůj ksicht. Ale každý asistent udělá hromadu práce. Ano, když se třeba na něčem trochu neshodujeme, mám poslední slovo. Na druhou stranu, když cítím, že kluci mají pravdu, dokážu přijmout argumenty kolegů a dát na ně. Jirka Horáček startoval mužstvo, já jsem spíš před zápasem uzavřenější. Jarda Barvíř je pracant, kdyby vzal sbíječku, za den dokáže zbourat barák. A se stejnou energií pracoval tady, když bylo třeba dotrénovat kluky a řešit videa. Honza Švaříček s gólmany pracoval tak, že za něj hovoří činy. Důležitý je tým na ledě.

To chápu, trenér se může zbláznit, ale pokud parta na ledě nefunguje, nezmůže moc.

My jim dali noty, nějaký návod na věci, které je potřeba opravit, když nefungovaly. Snažili jsme se najít společnou řeč.

Po zápase jste ale vždycky působil děsně vyčerpaně. Jak je utkání pro vás těžké psychicky?

To je moje povaha. (usměje se) Nechci prohrát, když s vnukem hrajeme Člověče, nezlob se nebo biatlon, tak někdy zuřím, házím kostkou. Padne mi třikrát černá, že jsem v biatlonu netrefil. Malému pět bílých, že trefil. Mám chuť tu hru roztrhat. Nerad prohrávám, na střídačce zápas hrozně prožívám. Ale jsem ve sportu takový blázen, že se třeba blíží v televizi konec biatlonového závodu a já mám tep, jako kdybych byl na stadionu.

Až tak?

Jo, pak si řeknu: „Ty vole, jsi doma v obýváku. Uklidni se.“ Tak to u mě prostě je.

Takže proto tak rád chodíte na houby, kde není proč zuřit? Nebo je?

Houby jsou fantastické. (usměje se) To samé ryby a detektor kovu.

Vy chodíte po polích a hledáte poklady?

Všechno se to vztahuje k přírodě. To je můj největší relax, jen musím mít i u odpočívání vždycky nějakou motivaci. Máme doma krásného psa, manželka s ním chodí na procházky, ale já ne. Potřebuju vědět, že jdu někam ven, a donesu 250 pravých hřibů. Pak zjistím, že nachodím třeba 12 kilometrů. Nejsu velký chodec, ale najednou to tam skáče. Nebo šmejdím někde s detektorem půl dne, sednu na ryby. Tohle mě dostane do jiného světa.

Nějaký poklad jste už s detektorem našel?

Jak se to vezme. (usměje se) Pro mě je poklad, když najdu korunu z roku 1960. V ten samý rok se narodila ségra, tak jí povídám, že jsem našel takhle starou minci. Ona se do mě pustila, že jí říkám, jak je stará. (usměje se) Někdy jdeme i s vnukem, najdeme šrouby nebo hřebíky. Dá se to tam ale nastavit. Jen tedy, že bych našel zlaté mince a nepřiznal je, to zase ne. Takové úlovky nemám, jen mě baví ten adrenalin, když kopnete do země, víte, že tam něco je, a nevíte co.

Dobře, věřím, že v sobě nenesete plán, jak musíte být trenér, který Kometu povede do moderní arény, kde se má brzy hrát.

Za mě je to tak daleko, že si možná koupím lístek a půjdu se do haly podívat jako divák.

Termíny se vždycky posouvají, ale ten oficiální je rok 2026, to nezní zase v takové budoucnosti.

Pro mě je to daleko. Pan Medlík (vedoucí sportovního úseku Komety) je strašně moudrý člověk, hned mi říkal, ať si užiju svých pět minut slávy a že můžete vylézt jen sem (ukazuje na hranu desky stolu). Jakmile se dostanete sem (dá ruku nad stůl), sfoukne vás to. Tak to podle mě je. V Třebíči jsem měl třeba přezdívku Květák. Byli jsme třináctí ze čtrnácti. Ve 12. kole na mě čekal na zimáku transparent „Květáku, čekají tě na pracáku“.

Potěší.

Na hokej chodilo dva a půl tisíce lidí, před zápasem jsem vlezl do haly, stav 0:0 a už to tam jelo.

Takže i s vámi tohle dokáže zacvičit?

Chtěl jsem vyhrát. Ptal jsem se pak, kdo to napsal. Ale my za chvíli naskočili na šňůru 14 výher v řadě a dostali se na první flek. Ti samí lidi pak stáli před zimákem a skandovali moje jméno. Jsem strašně obrněný proti tomu, abych létal někde nahoře nebo dole. Za chvíli jdeme na Zelňák (Zelný trh v Brně) slavit titul s Kometou. Myslíte, že tam nebudou lidi, kteří křičeli „Pokorný ven“?

S největší pravděpodobností budou.

Právě. Ale co? Lidi na to mají právo, nelíbil se jim náš bodový zisk ani naše hra, tak to dali najevo. Pokud to není vulgární nebo nezaměřuje se nikdo na rodinu, nemám s tím problém. Libor (Zábranský) se sportovním úsekem mě podrželi, přišli skvělí noví hráči, vyložené trefy. Začali jsme vyhrávat. No ale upřímně řeknu, kdyby mi někdo v prosinci řekl, že vyřadíme Spartu a vyhrajeme sedmé finále v Pardubicích?

Nevěřil byste mu?

Nebudu dělat machra, každý chce chystat mužstvo co nejlépe a vítězit. Ale asi bych věděl o jedné psychiatrické léčebně, kam člověka s takovým názorem umístit.

Dokázali jste, že hokej je pořád jenom hra, kde lepší tým může porazit lepší hráče?

Občas se tyhle věci přihodí, jako když tým USA vyhrál na olympiádě v roce 1980 zlato a papírově nikdy neměl být lepší než Rusové. V německém fotbalovém poháru teď vypadl Leverkusen s třetiligovým Bielefeldem. Ono se to někdy stane.

Jenže tady jde pořád říct, že to byla svým způsobem náhoda. Favorit měl blbý den, podcenil soupeře. Play-off na čtyři vítězné zápasy je trochu něco jiného, ne? Faktor štěstí se docela eliminuje, zkrátka musíte být lepší.

Souhlasím, to je pravda. Četl jsem, jak pan Hořava (trenér Pardubic) psal, že taky měli srdce v Pardubicích. To vůbec nezpochybňuju, ale neměli takové srdce, jaké měl tenhle tým. Jsou věci, které se ven nikdy nemohly dostat, ale když jste se tady procházel po kabině, to bylo jako chodit ve Švejkovi po lazaretu, fyzioterapeutka Petra Zubíčková tady nechala vyloženě ruce, jak kluky dávala dohromady. Šest lidí mi mohlo říct, že nejdou hrát, a já bych neměl co namítnout. Pospec (Kristián Pospíšil) hrál na jedné noze. Občas jsem poslouchal, že ho nenechám hrát. Ale on mi chodil i sám z ledu, že už to nejde. Měl antibiotika, zničené koleno, kloub na ruce… Stejně tam udělal tu skvělou práci, i v sedmém finále.

Nejsilnějším momentem sezony ale za mě byla její tečka. Končí sedmé finále, vy jste psal na trenérskou tabulku vzkaz, který jste následně ukázal na kameru. Byl pro vaši dceru, která tragicky zahynula před 20 lety. Okamžitý nápad, kdy jste vzpomínal na svoje nejbližší?

Neplánoval jsem si to. Před každým zápasem se vám hlavou honí různé věci. Hraje hymna a vy myslíte i na něco jiného než hokej. Říkáte si, že seshora pomoc potřebujete, věřící přímo nejsem. Ale věřím, že po smrti někde něco je. Jak zpívá Nohavica, se smrtí smířit nejde se. Ať je to rok, deset, dvacet, trvá to. Pořád v nás taková věc zůstává.

Každý, kdo někoho blízkého někdy ztratil, má v sobě příkop, který se postupně zasypává, ale nikdy se nezahladí úplně?

Tak to chodí, kdo někoho ztratil, tak zkrátka ví. Je navíc trochu rozdíl, když odejde člověk, který na to má věk a nárok, a když ztratíte osmnáctiletou dceru. Ještě takovým stylem (v Americe ji při prázdninovém pobytu před nástupem do maturitního ročníku usmrtil opilý řidič). Nechtěl jsem z toho dělat žádnou senzaci, ve výsledku mě trochu mrzí, že se to tak rozebírá, i když v dobrém.

Ale cítil jste, že v tu chvíli je potřeba si na dceru vzpomenout?

Ano, cítil jsem to. Nešlo o žádné plánované gesto. Do konce zbývalo 47 sekund a i já, obrovský skeptik, za stavu 3:0 pro nás tušil, že to nepustíme.

Seděl jsem nad vámi a přiznávám, že jsem si myslel, jak malujete ještě taktiku na buly. To mi k vám právě hrozně sedělo.

(usměje se) Když jsme dali gól čtyři minuty před koncem, hráče jsem hrozně uklidňoval, ať přestanou s tím bugrem. Vedli jsme 3:0, ale v NHL flákli nedávno tři góly za jednu minutu. Tři! Oni tam skáčou po sobě a do konce zbývají čtyři minuty. Říkám jim: „Kur**, koncentrujme se, musíme hrát.“ Ale pak čas utíkal, najednou přišlo přerušení a koukám, že do konce chybí 47 sekund. Už i já si řekl, že tohle nám Pardubice neotočí, tak jsem popadl fixu.