Umí štvát úplně všechny. Sikora věří, že to ho může dostat i do NHL

Zkusil úplně jinou cestu, než je běžné. Petr Sikora si o místo v NHL chtěl říct přes extraligu. Je mu dvacet, dvakrát zářil na juniorském MS a za pár týdnů odletí do Washingtonu, aby se porval o místo. Možná i doslova.

Udělal si v Česku slušné jméno. Jako soupeře ho máte lidově řečeno v zubech. „Začnu v Americe zase od nuly,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Co čekáte, že by vás mohlo jednou dostat do NHL?

Asi agresivita. V Americe se hraje víc do těla než tady, kluci do sebe víc jdou, celá liga je ostřejší. Největší šance, jak se probojovat dál, je, že budu na ledě hajzlík.

A já přemýšlel, jak váš styl popsat slušně. Napadl mě lump.

Líbí se mi tak hrát, no. (usměje se)

Berete, že vás lidé takhle vnímají?

Beru, fanoušci vědí, že jsem hajzlík. Nechtěl bych být na ledě nějaký hodňousek, který si tam bude jen tak kroužit. Chci v tom pokračovat.

Máte svoje otravování soupeřů vždycky pod kontrolou, nebo vás zápas tak dokáže strhnout, že ujedete?

Myslím, že to mám dost pod kontrolou. Když jsem byl mladší, emoce jsem neunesl a měl horkou hlavu. Teď už to není tak časté.

Umíte nadhodit procento, nakolik při vaší práci škůdce víte, co děláte, a nakolik to jsou emoce?

Tak 95 procent, asi i výš, pro variantu, že vím, co dělám.

Takže i když jste nakukoval do reprezentace, bylo všechno cílené? Přiznávám, že mě bavilo sledovat, jak jedete omylem kolem střídajících Švédů a sem tam se o někoho otřela hokejka.

Záleží, jak se v zápase cítím. Někdy si na tyhle věci úplně nevěřím a nedělám je. Zase musíte i něco hrát, aby pak nevypadalo trapně, že vymýšlíte něco kolem. Tyhle drobnosti k tomu ale patří. Někdo se ani nepohne, když do něj zajedete, jiný začne hned štěkat, což je pro můj tým dobře.

Máte sám nějakou představu, jak dlouho vaše cesta do NHL může trvat?

Samozřejmě bych tam chtěl hned. (usměje se) Ale dobře vím, že to bude hodně těžké. Jednou za čas si řeknu, že by bylo nádherné hrát NHL. Jen to pak rychle zastavím. Je potřeba jít po krůčcích, ale mám sen, za kterým mířím. Na kemp jedu, abych se ukázal v co nejlepším světle. Reálná varianta asi ale bude, že mě čeká rok až dva na farmě, když to nějak půjde. Taky se může ale stát, že se z farmy nikdy nedostanu. Jen takhle stejně nemá cenu přemýšlet. Chci přijet do Washingtonu dobře připravený a od první chvíle ukázat to nejlepší, co dokážu.

Kamarádi se už začali ptát, kdy je do Ameriky pozvete?

Jo, ale nejdřív se do NHL musím dostat. (usměje se) Zkoušejí různé varianty, že by mi šli dělat maséra. Ale to je sranda, na to je čas.

Máte v hlavě, pro koho byste se do NHL chtěl dostat, když odmyslíme osobní ambici?

Pro tátu s mamkou, úplně jasně. Pak bych byl moc rád, kdyby mě tam viděla ségra s manželem a jejich dvěma dětmi. Naši taky museli dost obětovat, abych se dostal až sem. Vařili mi, jezdili na všechny zápasy, vozili mě na tréninky.

Teď už si umíte vařit sám, když vás čeká samotné bydlení?

Právě že neumím. Asi si s sebou vezmu mamku, aby mi vařila.

Uděláte z ní „mama Jagr?“

Ne, dělám si srandu. Ale bylo by to dobré.

Pro nováčky ale kluby vždycky dělají kuchařské kurzy, takže zvládnete avokádo na 80 způsobů a chystat si steaky. Přežijete.

Kurz jsme měli už na development kempu. Chvíli nás zavřeli do kuchyně a něco nám ukazovali, pak přišla na řadu soutěž.

V tom, kdo je nejlepším kuchařem mezi prospekty Washingtonu?

Tak nějak, ale nic těžkého. Dali nám uvařené jídlo, měli jsme ho spíš v týmech smíchat dohromady. Za pět minut bylo hotovo.

Takže vítězství?

Skoro. Skončili jsme předposlední. Nějak to nedopadlo. (směje se)

Ve dvaceti jste si získal stabilní místo v extralize. Nebude bolet být zase trpělivý a čekat, jak vás ostatní vidí v Americe?

Asi někdy jo. Ale lepší dopředu počítat s tím, že o hokeji v Evropě nemají moc přehled. Zjeví se tam Sikora a nikdo moc nebude vědět, kdo jsem a co jsem hrál. Tak to prostě chodí. Letím si tam všechno zase vybojovat.

Zase je fajn, že co se týká pozice nejméně oblíbeného hráče ligy, v téhle činnosti na vás čeká mistr oboru Tom Wilson. Dobrá náhoda, že zrovna hraje ve Washingtonu, co?

Jasně, od něj se mám rozhodně co učit. On to má jen trochu jiné, protože je obrovský. Má výhodu, že se s ním nechce nikdo moc prát.

Což vás při stylu „hajzlíka“ ale minimálně na úvod asi čeká.

Ale taky to musí být s mírou. Kluci mi říkali, že na farmě je v každém zápase bitka, tady jsou tak dvě za sezonu. V prvních třech kolech se asi ukáže, co se bude dít. Sám jsem zvědavý, jakou dostanu roli. Začnu o ni bojovat hned prvním dnem na kempu.

Pamatuji, když v roce 2018 na kempu Buffala prudil Matěj Pekař hvězdného Rasmuse Dahlina tak, že si na něj jednička draftu počkala a tvrdě ho sestřelila na led. Také zkusíte odvahu, jestli vydráždíte třeba Wilsona?

Spíš ne, pak by mě hned smotal do klubíčka. (směje se)

Extralize se asi ale uleví, že odchází hráč, kterého ostatní začínali mít v kožichu.

Měl jsem být ještě nepříjemnější. Byl jsem v poslední sezoně možná až moc opatrný. Celkově byla pro mě hodně těžká. Měl jsem plno zranění, takže jsem se musel i brzdit.

Sedí, že play off jste hrál se zlomeninou na ruce?

Jo, dal jsem si pauzu na nějaké tři týdny a už se hrát dalo. Jen teda s tím, že bych měl ruku i nějak šetřit. Po té bitce s Pardubicemi jsem měl ještě zlomený nos a blbě jsem viděl, jak to natékalo, a nějak se mi i zablokoval krk. Nebyla to prostě ideální forma. (usměje se)

Bitka ve finále proti Patriku Poulíčkovi byla jedním z největších momentů play off. Mohl jste se mu po zlomenině ruky vlastně bránit a taky rukavice sundat?

Těžké to bylo. Ale hlavně mě naštval rozhodčí. Přiznávám, že na začátku to bylo nefér z mé strany, kdy jsem na Patrika skočil, držel ho můj spoluhráč, ale pořád jsem měl rukavice. Neshodil jsem je právě kvůli tomu, že jsem se bál o zraněnou ruku. Musel jsem si je nechat a zkusit se prát s nimi.

Ano, to se hodně řešilo, proč jste je neshodil taky.

Nemohl jsem. Pak jsme se dvakrát dostali na zem, rozhodčí to mohli ukončit. Místo toho mě tam jeden z nich držel, byl jsem v předklonu a Patrik Poulíček do mě šel, dostával jsem bomby bez rukavic.

Říkal jsem si, že kdyby tam byl starší hráč, bitku ukončí. Ale v ten moment jako kdyby zase tak nevadilo, že dostanete lekci.

Od rozhodčích jsem tohle vnímal dost, že rozhoduje věk. Někdy jsou na mě drzí.

Vy nejste?

Možná taky. (usměje se) Ale když je na ně drzý starý hráč, komunikují s ním. Emoce tam máme všichni stejné, tak prostě něco řeknete. Od nich jsem tam cítil lehkou aroganci.

Rvačka s Patrikem Poulíčkem žrala dlouho, když jste nemohl hodit rukavice dolů a soupeře jste naštval tak, že vás docela zřídil?

Umím tyhle věci hodit rychle za hlavu. Říkal jsem si, že aspoň vypadám drsně. (usměje se) Tohle bylo v klidu, jen mě tam štval ten rozhodčí.

Jako lídr reprezentace do 20 let jste dvakrát za sebou ukázal, že umíte dávat i góly, rozhodovat zápasy, tvořit, hrát dobře dozadu. Řešíte s někým, aby těch věcí kolem hokeje nebylo až moc a nesrážely výkon?

Jasně, tohle důležité je. Na dvacítkách jsem byl dominantní na puku, byl jsem sebevědomější. Uvědomuju si, že tohle je potřeba vyvažovat.

Pravda ale je, že i tam si vás lidé dost všimli. Před rokem na vás pískalo 18 tisíc fanoušků v Ottawě, když jste podle nich hodně přihrával faul. Na místě jste říkal, že ta nenávist vás motivovala a bavila. Upřímně, jak to bylo?

Fakt to mám rád. Vůbec mi nevadí, když se o mně mluví, lidi bučí. První moment tedy byl, že nechápu, co je za problém, kde je chyba. Kolenem jsem dostal do nohy strašnou ránu. Ale postupně jsem si říkal, že super. (usměje se)

Ale vám bylo osmnáct a řve na vás 18 tisíc Kanaďanů. Co na tom je super?

Pro sportovce je to jiné než pro člověka, který se na hokej jen dívá. My v tomhle jsme silnější, mi přijde. Nevadí nám pozornost, i tahle je dobrá. Když soupeře štvete, je to dobrý signál.

Když dohrajete soupeře, zapojíte se do strkanice, občas se porvete, dáte gól, na další nahrajete, v tu chvíli jste hodně cenný hráč. Může tělo vydržet takovou jízdu třeba do třiceti bez toho, abyste ubíral plyn?

Myslím, že jo. Můj táta hrál hokej dlouho a máme v hlavě podle mě podobné nastavení, ani on neubíral. Začne se hrát a jde se do boje. Věřím, že to půjde.

Vás si Washington vybral v létě 2024 až v šestém kole draftu. Dělá si hráč v tu chvíli naději na NHL, nebo je naštvaný, že ho všichni málem přehlédli?

Dělá si naději, hned jsem si říkal, že se tam chci dostat. Ve výsledku tak nezáleží, kde si vás vezmou, pokud nejste první kolo, je to už stejné.

Neměl jste v hlavě, že vás vzali takhle pozdě, protože hrajete v Evropě a neupoutal jste tolik očí? Hrát v Kanadě, třeba byste zaujal víc.

To si nemyslím. Chtěl jsem hrát chlapský hokej, což mě hodně posunulo. Když jsem se dostal z juniorky mezi dospělé, dalo mi to hodně. Už když jsem mohl v Třinci v áčku trénovat a dali mi první dva zápasy, hodně jsem na sobě cítil, že mi to pomáhá. Řekl jsem si, že přesně tohle je moje cesta.

Je složité si v Třinci místo získat tak, abyste nebyl jen dobrý tréninkový kůň, ale abyste opravdu hrál v prvním týmu a patřil tam?

Je to těžké. Měl jsem i kliku, kterou vždycky potřebujete. Nebo kliku… Pro mě to tak bylo, protože pár kluků se zranilo a já najednou dostal prostor. V tu chvíli mi to nějak vyšlo a v kádru jsem se udržel.

Má mladý hráč z regionu respekt k tomu, co Třinec postavil a že přichází do kabiny, kde vládnou Petr Vrána, Martin Růžička nebo Vladimír Dravecký?

Když jsem poprvé přišel do kabiny, klukům jsem říkal „dobrý den“. Respekt jsem měl velký a mám ho pořád. Já jsem vždycky tišší na začátku, nevadí mi víc poslouchat a sledovat, co se děje kolem mě.

Hráče bez pokory by mazáci asi brzo vypudili, ne?

Taky si myslím. To byste museli hned v lize dominovat, abyste mohl být s nimi hned kámoš. Takhle to musí jít postupně, s pokorou a pořád pracovat.

Dostal jste se i do širší nominace pro mistrovství světa, ale kouč Radim Rulík vás vyřadil těsně před MS. Bolelo to hodně?

Byl jsem zklamaný. Ale zase je to další motivace, abych se dál posunul. Přišlo mi, že mistrovství bylo blízko. Takhle jsem aspoň dostal další důvod, proč ještě víc pracovat.

Trenér na nominační tiskové konferenci jen řekl, že jste se nevešel a důvody rozebírat nebude. Vy prozradíte, co jste od něj slyšel?

Podle mě to není nic tajného. Na rovinu mi řekl, že potřebuju zkušenosti. Poděkoval mi, ale řekl, že dál nepokračuju, protože na moji pozici chce zkušenějšího hráče.

Kousalo by se lépe, kdybyste slyšel, že třeba není dobrý pohyb a na vyšší úroveň ještě nemáte?

Jo, každého by to mrzelo, což je asi ta správná první emoce. Ale úplně stejně důležité je umět takovou informaci použít dál a využít, ať jste lepší. No a pro mě se z toho rychle stala motivace.

Jste typ, který chodí kolem Třince po horách a rovná si v Beskydech myšlenky?

Občas jdu, teď jsme chodili v letní přípravě na Javorový (hora u Třince, 1031 m n. m.). Při sezoně není moc čas, ale jinak si rád vyjdu, projedu se na kole. Na tyhle aktivity máme kolem Třince krásná místa.

Která v létě asi proklínáte, pokud kopce musíte zdolávat v rámci teambuildingu, ne?

Ani ne, za půl hoďky máme kopec sfouknutý. Sice je to těžkých 30 minut, ale dá se. Kluci to měli teď horší, jeli na Slovensko, kde mají vyšší hory. Dokážu si představit, že tohle už nechutnalo.

O vás se říká, že jste i na třinecké poměry docela velký dříč. Kolují story, jak jste pořád v hale, že by z vás mohl být i správce posilovny. Takže co je vlastně nějaká námaha?

Mě to baví. Rád posiluju a pak cvičení spojím s regenerací. Občas si dávám těžký trénink a někdy si říkám, že už fakt nemůžu. Jenže pak přijde i ten nejlepší pocit, když všechno dodělám. Doma sedět mě nebaví. Někdy se třeba necítím dobře, tak si zajdu jen na regeneraci.

Menší postavou a výstrojí celkem klamete tělem. Bez dresu jsou vidět ohromné nohy a věřím, že přímo na ledě budete hodně tuhý soupeř.

(usměje se) Nejsem největší, tam mám nižší těžiště a přes nohy toho zvládnu hodně. Nejsem nejrychlejší, ani v posilovně nejsem ten nejsilnější. Ale vždycky jsem hodně nahoře. Tohle mě na hokeji taky baví.

Jestli si tohle udržíte i pro Washington, lépe se zapsat ani nepůjde.

To doufám. (usměje se)