Článek
Když se tenisem prohnal vrcholný dopingový skandál, nejúspěšnější hráč dějin Novak Djokovič měl jasno. „Tohle není pro náš sport vůbec dobře. Většina hráček a hráčů, se kterými jsem mluvil v šatně, není vůbec spokojená s tím, jak se to vyřešilo. Necítí, že by se jednalo fér. Připadá jim, že tam je protekce. Že když jste top hráč, máte přístup k top právníkům - a to ovlivní výsledek,“ řekl Djokovič.
Ne, Djokovič nemluvil o tom, že někdejší česká šampionka Markéta Vondroušová dostala toto pondělí drsný zákaz startu na čtyři roky za to, že neodevzdala vzorek. Myslel na někoho jiného, kdo za papírově větší prohřešek dostal mnohem menší trest.
Vondroušová nepustila večer k sobě domů neznámou antidopingovou komisařku a poté se veřejně bránila i tím, že měla strach. Třeba proto, co se v roce 2016 stalo Petře Kvitové, kterou v jejím bytě pořezal útočník.
Že sport v takových případech sází na presumpci viny, je drsné, leč pochopitelné. S dopingem je to jako s internetovými podvody. Bez ohledu na váš „antivirový program“ jsou padouši vždycky vpřed. Ať už kradou peníze, nebo si pomáhají nedovolenými prostředky. Pokud chce sport být čistý, musí být tvrdý. Budiž.
Jenže pak je tu případ zmíněný Djokovičem. Případ Jannik Sinner. K tomu Mezinárodní agentura pro integritu tenisu ITIA přistupovala až kamarádsky. Ba láskyplně. Že se mu do těla dostal anabolický steroid klostebol? Chyba nebyla na jeho straně, to všechno spískal zlovolný fyzioterapeut, z jehož rukou látka přešla na Sinnera. Tříměsíční trest pro šampiona samozřejmě jen shodou náhod vyšel tak, aby v roce 2025 Ital stihl Roland Garros.
Jen tak mimochodem, na grandslamu v Paříži se Sinner následně dostal až do finále a z dalšího dílu „hvězdných válek“ proti jeho souputníkovi Alcarazovi měla tenisová generalita jistě radost.
„Nechápu, jak může být takto nekonzistentní rozhodování férové,“ povzdechla si Američanka Jessica Pegulaová.
A dál je tu polská bývalá světová jednička Iga Swiateková, nejlepší hráčka posledních let. Té dala ITIA v roce 2024 za doping dokonce jen měsíční trest, neboť „k němu došlo omylem“. Trimetadzin prý užila bez úmyslu, proto dostala jen symbolický políček.
U Vondroušové je naopak verdikt vyloženě likvidační. Může doufat, že uspěje u mezinárodní arbitráže, avšak jistotu nemá. Čekat čtyři roky na návrat nedává smysl. Rumunská hvězda Simona Halepová při stejném trestu čekala na „soud“ rok a půl, trest jí byl zpětně zkrácen, ale po comebacku už to od velké šampionky nikdy nebylo ono. Kariéru tak definitivně ukončila.
A to je pro image tenisu pořádný problém. Vondroušová udělala chybu, snažila se vysvětlovat. Marně. Budiž, za chyby se platí. Jenže tenis není opravdu ve stadiu lovu na dopingové hříšníky, kdy nějaká ta střela vedle padne jen na „sprostého podezřelého“ a každý to pochopí. Je naopak ve stadiu toho, že si všichni stále dobře pamatují blahosklonné verdikty pro hvězdy Sinnera a Swiatekovou.
Pokud by vzorek neodevzdali oni, vážně by dostali stejně nekompromisní trest jako Češka?
Ve světě dospělých lidí se všeobecně ví o tom, že život není zcela fér a že čím větší jméno, tím lepší výchozí podmínky. Pokud vám do restaurace přijde bez ohlášení Lionel Messi, škrtnete kvůli němu rezervaci někoho jiného? Pokud ano, nebylo by to podle Rychlých šípů, avšak pochopit by se to dalo.
Anebo jiný, ryze tenisový příklad: Když český objev Jakub Menšík na nedávném Roland Garros hrál proti brazilské kometě Fonsecovi, přiznával, že cítí, že by se tenisu hodila výhra soupeře. Brazílie je obří země a obří trh, jde o pragmatickou ekonomickou úvahu. Tak to chodí. Jenže na kurtu Fonsecovi nikdo nepřipískával.
Případ Vondroušová proto působí vyloženě jako memento. Pokud u pravidel o zneužívání nedovolených látek v tenisu platí, že všichni jsou si rovní, avšak někteří rovnější (tedy že odmítnutí odevzdání vzorku se vždy trestá maximálně, ale u reálného dopingu se najde u hvězd tisíc a jedna polehčující okolnost), drolí se sama podstata sportu. Jeho krása spočívá v tom, že je férovou soutěží: jasná pravidla, jasně dané hřiště, jasně stanovené podmínky pro všechny.
Toto není pláč nad Vondroušovou, trest pro ni přichází v rámci pravidel. Zda jsou taková pravidla nastavena správně, je otázka. Ale daleko důležitěji se jeví fakt, že si tenis vybral své vyvolené - a ty, které lze bez uzardění odvrhnout.
