Článek
Raška. Ploc. Sakala. Parma. Jež. Janda… Skoky na lyžích patřily k přelomu roku jako dárky nebo bramborový salát, Češi si je vychutnávali spolu s vanilkovými rohlíčky. Na Vánoce rozbalit dárky, pak si pustit pohádku – a 1. ledna zapínat televizi a držet u obrazovky palce Čechům v Ga-Pa při Turné čtyř můstků.
Pro sportovní nadšence rovnocenné rituály.
Biatlonový fenomén ještě neexistoval, skoky na lyžích si ukradly pozornost fanoušků. Tím spíš, kolik medailí zvonilo.
Stejné vzpomínky má ostatně i muž, který propojuje oba světy: slavnou minulost a současnost bez fanfár.
„Byl jsem doma ve Frenštátě a jestli si to správně pamatuju, akorát jsem přišel z tréninku. A rovnou jsem běžel k televizi,“ vzpomíná Filip Sakala na to, jak přesně před dvaceti lety zahodil do kouta tašku s propocenými věcmi.
Tolik času uplynulo od chvíle, která připomněla kouzelná slova Oty Pavla: „Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Dal do skoku celý svůj život. Dostal se ve vzduchu do správné polohy a letěl jako pták albatros v nejlepších dobách, kdy ho nese správný mořský vítr.“
Sledovaly to davy, mezi nimi i devítiletý Filip Sakala. Jen to nebyla slavná Pohádka o Raškovi, nýbrž Pohádka o Jandovi. Jakub Janda se stal 6. ledna 2006 vítězem Turné čtyř můstků. Jako teprve druhý Čech – dlouhých 35 let právě po Jiřím Raškovi, jednom z nejslavnější sportovců země a zlatém olympionikovi z Grenoblu, jenž letěl jako albatros.
Té radosti všude okolo! Sakala si ji stále dobře vybavuje.
„Jakub je z Frenštátu jako já, pro hodně kluků v mém okolí to byla velká věc, řešilo se to ve školách,“ líčí. „A já byl ve svých tehdejších devíti letech nastavený tak, že sám vyhraju Turné pětkrát a k tomu jsem měl vymodlených spoustu olympijských medailí a výher ve Světovém poháru. Bral jsem to jako samozřejmost.“
Jistě chápete – příjmení Sakala znají stále i ti, kteří si skočí jen na nákup. Jeho táta Jaroslav má olympijský bronz z roku 1992 a ve vitríně kupu dalších medailí, nyní je na svazu šéftrenérem.
Jak skokani psali historii | Sport SZ
Jiří Raška: 11. února 1968 skočil v Grenoblu na středním můstku 79 a 72,5 metru a získal pro Československo první zlatou medaili ze zimní olympiády. V roce 1971 se pak stal první našincem, jenž ovládl Turné čtyř můstků. I proto byl vyhlášen nejlepším českým lyžařem 20. století.
Jakub Janda: Největší talent 21. století navázal na Rašku 6. ledna 2006 v Bischofshofenu, kde vyhrál Turné v jedinečném momentu skokanských dějin – ve dvojici s Jannem Ahonenem (nikdy předtím ani později Turné dva šampiony nemělo). Ve stejném roce pak Rašku i překonal, když jako první Čech vyhrál Světový pohár.
Časy Rašky, Sakaly či Jandy ale najednou působí jako zaprášená vzpomínka. Novou pohádku nikdo nepíše.
Z devítiletého kluka se mezitím stal sportovní ředitel skokanského úseku, proto je optimálním respondentem – jeho osoba spojuje dávné dětské sny o olympijském zlatu, tradici i tíhu odkazu jeho sportu a hlavně snahu, aby Češi zase létali jako albatrosi, zvlášť když se blíží další olympiáda.
A dost už Oty Pavla! Vždyť i Filip Sakala zdůrazní: „Sentiment zabíjí smýšlení lidí.“
Boom, který jsme nevyužili
On sám na poslední olympiádě v Pekingu 2022 obsadil v kvalifikaci na středním můstku 51. místo. Roman Koudelka tehdy skončil ve finále osmnáctý, Čestmíru Kožíškovi náležela 29. pozice. To je na světelné roky daleko od Jandova triumfu.
„Až když jsem se Turné zúčastnil, naplno mi došlo, jaký úspěch to byl,“ vrací se Sakala k dvacet let staré senzaci. „Člověk to pak ocení mnohem víc. To rozhodně není věc štěstí, deset dní musíte být opravdu na vrcholu.“
Přízeň osudu a přírody – především v podobě poryvů větru – je součástí skoků na lyžích odjakživa. Na Turné čtyř můstku se tyto vlivy upozadí, hlavně jsou však nicotné v dlouhodobém měřítku. Českým nástupcům Rašky nefouká protivítr, příčiny jsou jinde. A je jich dost.
Historická sezona. Před dvaceti roky vyhrál Jakub Janda (vpravo) Turné čtyř můstků, společně s finskou legendou Janne Ahonenem. A následně i celkové hodnocení Světového poháru.
„Jakubův triumf byl vyústěním silné generace, která vyrůstala v tom, že náš sport byl fenomén u široké veřejnosti,“ soudí Sakala. „Ale byl to poslední úspěch, boom se nepodařilo využít. Členská základna se zužovala, stejně tak zájem jakýchkoli subjektů vstupovat do skoků finančně. A nezrekonstruovaly se můstky.“
To je povědomá analýza. Český sport celkově nevzkvétá – obecně ho trápí souběh výrazně nižšího počtu zájemců a nedostatku peněz. Přičtěte ještě specifikum toho, že vznášet se vzduchem jako albatros byla vždy činnost pro vyvolené, koncentrovaná v několika místech typu Frenštátu či Harrachova. Nebo toho, že hodinové čekání na poslední a rozhodující skok už ve zběsilé kvaltující době baví mnohem méně diváků, že by Raškův sport potřeboval nové formáty, novou dynamiku.
Podobné stesky ale zaznějí i z fotbalu, z hokeje, z míčových sportů: Česko stojí na místě, zatímco konkurence upaluje vpřed.
Jinde se staví, u nás zázemí chátrá. U skoků se vlivy znásobily.
„Nám zůstaly můstky se starším profilem, trendem přitom je, že ty evropské se změnily,“ říká Sakala. „Měli jsme další silnější generaci, která mohla atakovat svět. Roman Koudelka to dokázal, ale taky tu byli Kožíšek, Vojtěch Štursa, někdejší juniorský mistr světa Viktor Polášek. Jenže dojdete do stavu, že nebylo kde trénovat, musíte jezdit do zahraničí… To zažívá hodně nemasových sportů. My i s málem někdy vyčarujeme zázraky.“
Z jeho interního pohledu. Ale pro fanoušky je to málo. Tím se vracíme k tomu, že minulost – jakkoli krásná, jakkoli slavná – může dnešním skokanům škodit. Sakala se touto myšlenkou netají. A nevidí to jako žádné rouhání.
Turné čtyř můstků 2026 | Sport SZ
O situaci českých skoků na lyžích svědčí i celkové 26. místo pro nejúspěšnějšího reprezentanta Romana Koudelku. Celkovým vítězem tradiční akce se stal Domen Prevc ze Slovinska, který vyhrál úvodní dva závody v Oberstdorrfu a na Silvestra v Garmisch-Partenkirchenu.
Turné ovládl v roce 2016 rovněž jeho bratr Peter, čímž se Prevcové stali prvními sourozenci v historii, kteří se mohou oba pyšnit tímto titulem. Domen Prevc zároveň za prvenství dostal odměnu 100 tisíc eur.
„Když z mého pohledu člověka, který tomuto sportu rozumí, někdo udělá v mezinárodním závodu fantastický výsledek, dostal jsem negativní zpětnou vazbu: Proč to vůbec oslavujete? Vy jste se zbláznili?“ tlumočí Sakala. „Došlo mi, že si musíme minulosti vážit, proto se snažíme co nejvíce vracet bývalé skokany do systému. Ale zároveň mít mindset, že dřív to bylo takhle a musí to tak být i teď… Co bylo, je super, zaplaťpánbůh za to. Ale měli bychom udělat další krok a už se s minulostí nesrovnávat.“
A nabízí příklad od sousedů. Když Slováci ve skocích spadli ještě daleko hlouběji, národní tým nuceně rozpouštěli. Loni ale sedmnáctiletý Hektor Kapustík v Planici vytvořil nový národní rekord letem na 202 metrů a odšpuntoval euforii.
„Vidíte nadšení, to bychom se měli naučit,“ soudí Sakala. „Radují se z maličkostí a to je prostředí, které sportovce nabíjí. Já v Planici kdysi taky skočil přes dvě stě metrů, ale právě kvůli naší minulosti jsem se vracel domů s tím, že to je neúspěch.“
Vize jsou, peníze ne
Tady se přece jen jedna zmínka Pohádky o Raškovi hodí. Jde o úplně poslední větu novely, o přemítání šampiona v klidu valašských kopců, popsané Otou Pavlem následovně: „A také spatřil svoje štěstí. Bylo složeno z odvahy a práce.“
To už je něco, co Sakala podepsat může.
„Věřím, že děláme kroky vpřed. Chce to šířit pozitivní myšlení, tím spíš pak vychováme nástupce Jakuba Jandy a dalších,“ říká. „Perspektiva sportovního ředitele je jedna z nejlepších, nápadů a možností je strašně moc, vidím obrovský potenciál. Ale většina vizí ztroskotá na tom, že nejsou peníze. Pro trenéry je to náročné na energii, a když máte přetíženého trenéra, závodník to vnímá. Ať chcete, nebo ne.“
Ve skocích na lyžích podle něj 95 procent příjmů získávají z veřejných zdrojů. Sakala vypočítá jednotlivé položky: statisíce korun jako investice do vývoje materiálů (s vědomím, že by bylo třeba ještě víc) nebo 300 až 400 tisíc na výpočetní techniku analyzující vítr.
A to jsou pořád zlomky proti tomu zásadnímu.
„V první řadě jde o infrastrukturu,“ říká. Vždyť rekonstrukce můstku v Harrachově měla stát 70 milionů korun, ale momentálně je vše na mrtvém bodě kvůli sporům s vedením Svazu lyžařů, jenž vyústil v odvolání někdejšího šéfa úseku skoků Víta Háčka (Seznam Zprávy kauzu podrobně popsaly v prosinci).
Filip Sakala při minulých ZOH v Pekingu. Ty letošní už bude sledovat z pozice sportovního ředitele skokanského úseku.
Pro odvětví, které přišlo o lesk, jsou takové kauzy kritické. Ve Frenštátu by se podle Sakaly naopak měl brzy začít soutěžit zhotovitel malých můstků.
„Ty jsou zásadní pro nábor dětí,“ říká. „Pak je to vždy o lidech z jednotlivých klubů, zda dokáží oslovit děti, co jim umí nabídnout, jak je zvládnou zabavit. Aby se sport postavil na nohy, nestačí mít dva reprezentanty na vrcholu. Musíte to dělat tak, aby i dítě ze sociálně slabší vrstvy díky systému mělo možnost dojít jednou až na olympiádu.“
I pokud bude „vát příznivý vítr“ a situace v Harrachově se změní k lepšímu, oživení někdejší pýchy Československa a Česka potrvá. Sport v tomto ohledu nápadně připomíná třeba školství, podobně robustní systém, z principu rezistentní proti změnám. I když na ně dojde, neprojeví se hned, až za řadu let.
„Chceme ukázat veřejnosti, že náš sport je divácky atraktivní a už také relativně bezpečný,“ zdůrazňuje Sakala. „Něco se daří, vidíme světlo na konci tunelu.“
Pro fanoušky zvyklé na Rašku, Jandu či na medailové žně Sakalova táty se současnost jeví chudě. Sportovní ředitel svazu ale v tom, že vybízí i k radosti z méně třpytivých výsledků, žádný problém nevidí.
„Skoky zatím nejsou dobře placený sport, Roman Koudelka i obě holky (Klára Ulrichová a Anežka Indráčková) skáčou proto, aby vítězili. Maximální motivace ale ve sportu nevede k maximálnímu výkonu, to optimální motivace vede k optimálním výkonům,“ soudí. „Mně jde spíš o to, aby se každý dílčí úspěch nezlehčoval. Některé výsledky si oslavu zasluhují.“
Ne, zatím to není na žádné monumentální oslavy, jako když Rašku vítaly davy a jeho nástupci byli soudobými sportovními celebritami.
„Ve skocích na lyžích se ale může stát úplně všechno,“ dívá se Sakala směrem k olympiádě v Itálii. „A já jsem přesvědčený, že se tam někdo blýskne. Že přijde úspěch.“
