Nemyslím, že jsem přísná. Spíš důsledná, říká trenérka před MS v plavání

Plavání zažívá v Česku krásné časy, baví a fanoušky příjemně překvapuje. Už dávno nestojí jenom na několika osvědčených jménech, prakticky každá sezona přináší nový objev.

Nedostatek bazénů v Česku i chybějící Národní centrum vodních sportů znamenají stále problém. Přesto se daří juniorům i dospělým posouvat laťku na velkých akcích. Na loňském mistrovství Evropy v Bělehradě čeští plavci získali hned sedm medailí, včetně tří zlatých – nejvíce v samostatné historii.

V Singapuru odstartovalo minulý týden MS ve vodních sportech. Českého fanouška bude zajímat hlavně bazénové plavání. Šampionát by měl hlavně potvrdit, že se tuzemské plavání ubírá správným směrem.

Ale co všechno stojí za dosavadními úspěchy? Seznam Zprávy si promluvily s trenérkou české reprezentace Petrou Škábovou o každodenní dřině, důslednosti, která je občas vnímána jako zbytečná přísnost a americkém přístupu k práci.

Dovedete podrobněji rozebrat, na co se zaměřuje příprava plavce těsně před velkou akcí?

Jako reprezentační trenérka nemůžu mluvit za všechny, protože do programu jednotlivých tréninkových skupin nevidím. Z mých svěřenců se šampionátu zúčastní jen Jakub Bursa. Obecně ale nejtěžší tréninky jsou už za námi, teď se ještě dodělává nějaká práce. Pak přijde na řadu ladění formy, to ale až po 17. červenci, kdy odletíme na závěrečný kemp.

Singapur je exotická destinace. Co vás straší nejvíc: velká dálka, časový posun, vysoké teploty, nebo tamní vlhko a dusno?

Všechno, co bylo vyjmenováno (směje se). Ale největším problémem pro mě je ta dálka. S ní si člověk musí umět poradit. V únoru reprezentace měla třítýdenní soustředění v Thajsku právě proto, aby si sportovci zvykli na časový posun a teplotní rozdíly. Proto se i cesta do Singapuru plánovala, abychom tam byli zhruba o deset dní dříve kvůli aklimatizaci.

Před několika lety Český svaz plaveckých sportů avizoval, že ruší pozici reprezentačního trenéra. Místo toho byl zřízen post tzv. odpovědného kouče, který se měl věnovat národnímu mužstvu na velkých akcích. Proč se nyní vrátilo ke staré organizační struktuře?

Posledním reprezentačním trenérem byl Vlastimír Perna, jeden z nejzkušenějších českých odborníků. Pak se nastolil jiný organizační model. Dnes všichni trenéři, kteří mají své svěřence v národním mužstvu, jsou jeho součástí. Na reprezentačních soustředěních neberu osobním koučům jejich sportovce a netrénuji je po svém, protože si myslím, že jsem nejlepší. Naopak, každému kolegovi nabízím pomoc a spolupráci. Netrháme plavce z jejich programu, snažíme se maximálně koordinovat společné úsilí. Je velmi důležité, aby osobní trenéři byli součástí celoroční přípravy.

Reprezentační trenér je tedy spíš manažerem, který musí zařídit spoustu organizačních věcí. Neustálé telefonování a papírování vám nevadí?

Ne, beru to jako součást své práce.

Česká reprezentace je dnes dost roztříštěná: Miroslav Knedla studuje v Americe, Daniel Gracík donedávna trénoval v Německu. Klade to větší důraz na komunikaci?

Komunikace je vždy důležitá. Jsem v permanentním spojení jak se samotnými plavci, tak s jejich trenéry. Musím vědět, v jakém jsou stavu, jakou zátěž prodělávají, na kterých místech se pohybují. Díky moderním technologiím zjistit to dnes není problém.

Mimochodem, jste jedna z mála, kdo věří, že pobyt v Americe Knedlu ještě víc nakopne. Je to proto, že jste sama tam studovala a máte tu zemi ráda?

Může to být jeden z důvodů. Ale hlavně vím, že Američané mají svůj program velmi dobře propracovaný. Míra to zatím potvrzuje, daří se mu tam. Je to také tím, že vybral správnou školu a správný tým. Proto věřím, že ho to posune dál. Sama jedu napůl americký program, který se dá aplikovat v Česku. Díky němu tady vyrostla spousta dobrých plavců. Proto mu věřím víc než čemukoli jinému.

Kromě toho, že jste reprezentační trenérkou, máte i vlastní plaveckou skupinu. Je velmi pestrá, sportovci se zaměřují na různé disciplíny a tratě. Nakolik je těžké sladit tréninky dohromady, když každý potřebuje něco jiného?

Přestože se moji sportovci věnují různým stylům plavání, základ je více méně stejný. Rychlost a vytrvalost tam zkrátka musí být. Pak pochopitelně připravuji pro každého individuální program. Když to člověk dělá dlouho a má zkušenosti, těžké to není.

Spousta trenérů pracuje buď jenom s muži, nebo výlučně se ženami. Míchají to strašně neradi: tvrdí, že každé pohlaví potřebuje jiný psychologický přístup. Vy na to máte asi jiný názor, že?

Souhlasím s tím, že rozdíly v mentalitě u kluků a holek jsou velké. Proto opravdu potřebují jiný přístup. Já ale mám ráda mixovanou skupinu, kde jedni doplňují druhé. A nám to jde. Trénovat jenom holky nechci, to by byla moje životní katastrofa. Teď zase mám výhradně kluky: je tam klid, žádné psychické výlevy. Ale od září by se k nám měly připojit dvě plavkyně. Už se na ně těším, bude to znovu živější.

V Praze nyní žije progresivní kanadský trenér Tom Rushton, který se oženil se známou českou plavkyní Simonou Baumrtovou. Pro vás osobně je to spíš konkurence nebo inspirace?

Neřekla bych ani jedno. Inspirací pro mě je hodně trenérů, ale už se blížím k závěru své profesionální kariéry. Chci jenom dotáhnout některé věci, které jsem si předsevzala… V každém případě s Tomem si vycházíme velmi dobře. Hodně spolu mluvíme, ty diskuze jsou navzájem prospěšné.

Sledujete jeho tréninky?

Ne, to se nedělá. Pan Rushton také ve veřejném prostoru nic nepublikuje.

Máte reputaci přísné trenérky, ale vaši předchůdci v 80. a 90. letech byli asi ještě náročnější.

Já se nepovažuji za přísnou trenérku. Jenom pracuji důsledně. Nejsem se svými svěřenci kamarád, ale máme na trénincích kamarádskou atmosféru. Jestli mi někteří sportovci, kteří pod mým vedením dosáhli velkých výsledků, pak vytýkají přísnost, je to jejich věc. U mě na bazénu rozhodně panují klid a pohoda. Ale razím zásadu, že potřebná práce musí být odvedena. A nebudu o tom diskutovat, i když si někdo myslí, že by se o tom diskutovat mělo.

Strávila jste v Americe čtyři roky, vystudovala jste tam vysokou školu s vyznamenáním. Která věc v zámoří směrem k profesionální kariéře vás ovlivnila nejvíc?

To byl právě přístup k práci trenéra a celého doprovodného týmu. A také týmovost samotných plavců, kterou v Česku dost postrádám.

Jak to myslíte s tím trenérským přístupem?

Náš trenér byl docela přísný, s plavci se nekamarádil. A nikdo si nedovolil proti němu vymezit. Každé jeho slovo bylo bráno s obrovským respektem. Kouč s námi nechodil ven, což občas vidím tady v Česku u mladších kolegů. Měl odstup a byl pro nás přirozenou autoritou. Když někdo měl problém, vždy mohl za ním zajít. Žádné meze to ale nepřekračovalo.

Kromě reprezentace a Vysokoškolského sportovního centra Victoria jste vedena jako trenérka také v plavecké škole Bubble Trouble. Co je to za projekt?

Je to moje soukromá škola. Věnuje se výuce plavání a plaveckým kurzům pro děti, které se plavat jenom učí nebo zdokonalují techniku. Nefunguje na výkonnostní bázi, není pod záštitou žádného z klubů… Založila jsem ji, když jsem byla na rodičovské. A musím říct, že naplnila mé očekávání víc, než jsem předpokládala, i když původní záměr byl jiný. S nástupem na Victorii celé vedení školy jsem předala. Nyní už si jen hlídám, co je zapotřebí.