I já málem na Nanga Parbat zemřel, měl jsem obrovské štěstí, líčí Jaroš

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Využívá deštivého počasí. Místo golfu sedí u počítače, snaží se konečně poslat kalendář do tiskárny jako pokaždé od roku 1999. Vybírá do něj fotky z expedic. Teď je ve skluzu, místy mu pohled uteče na cyklisty na Tour de France. „Trošku s tím letos bojuju. Vždycky to touhle dobou už odevzdávám. Jenže teď jsem nikde nebyl, recykluju,“ prohodí Radek Jaroš na začátku rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Je držitelem Koruny Himálaje; jako patnáctý horolezec světa a první Čech vystoupal na všech 14 světových osmitisícovek bez použití kyslíku. Poznal, jak zrádná umí být „hora zabiják“ Nanga Parbat, kde minulý týden zahynula Klára Kolouchová.

Jaké máte vzpomínky na Nanga Parbat?

Byla to pro mě obrovská škola. Opravdu to je hora zabiják. Když jedete po Pákistánu, všude jsou plakáty K2 a Nanga Parbatu, dvou osmitisícovek. Nanga Parbat bývá malým písmem a velkým Mountain Killer. Znám historii horolezectví. Přes tři desítky lezců zahynulo na Nanga Parbatu, než se Hermannu Buhlovi podařilo stanout jako prvnímu na vrcholu. Velká úcta a respekt k té hoře.

Zdolal jste ji v roce 2005 jako šestou osmitisícovku.

Pro mě to byla navíc první expedice, kam jsme jeli jenom ve dvou. Tři roky před námi nebyl na vrcholu nikdo. Jel jsem tam s Petrem Maškem, mým nejlepším himálajským parťákem. Měli jsme tehdy kombinaci Nanga Parbat – K2. Lidi, kteří tam byli, nám říkali: Hele, Nanga Parbat bomba, tam se základní tábor staví nezvykle nízko. Z 90 procent bývá v pěti tisících metrech, tady se staví ve čtyřech tisících. Budete tam mít tábor na rozkvetlé louce.

Jaká byla realita?

Jak jsme se z Nanga Parbatu přesouvali hned na K2, vyráželi jsme strašně brzo. A místo rozkvetlé louky byly dva metry sněhu. Což když jdete na jednu z nejlavinéznějších osmitisícovek, kde 30 lidí zahynulo převážně v lavinách, není nic veselého. Působili jsme tam tři neděle úplně sami. Žádní šerpové, žádný kyslík, žádná pomoc jiných expedic.

Jak to šlo?

Finále bylo teda famózní, protože jsem poprvé v životě stál sám na vrcholu osmitisícovky, i když vždycky říkám, že můj parťák tam byl se mnou, protože se vyčerpaný otáčel v osmi tisících k sestupu po vzájemné domluvě. Sám řekl: Ty pokračuj dál, já půjdu zpátky a počkám na tebe v posledním táboře. To bylo strašně těžké rozhodnutí, protože jeden vyčerpaný míří nahoru, druhý vyčerpaný dolů.

Jaký to je pocit stát sám na vrcholu osmitisícovky?

Neskutečný. To je vybojované. Občas se říká, že ty klasické cesty jsou špatně, ale tohle nebyla klasická, byla přes Kinshoferovy skály – v šesti tisících metrech 150 metrů téměř rovných skal. Sami jsme si je museli znovu zajistit, přefixovat. Když pak člověk stane na vrcholu osmitisícovky sám, je to něco neuvěřitelného.

To se asi nedá k něčemu připodobnit, což?

Nedá.

Nanga Parbat je tedy zrádný hlavně kvůli lavinám a strmosti?

Nejvíc kvůli lavinám. Bavíme se o té Kinshoferově cestě. Základní tábor ve čtyřech tisících, vrchol v osmi. Takže to jsou čtyři kilometry převýšení. O kiláček víc a to je znát.

Vybavují se vám situace, kdy to mohlo skončit také s vámi fatálně?

Jak jsem mluvil o těch lavinách – mám to i nafocené v knížce. Když jsme tam přišli, furt sněžilo. Po týdnu jsme se vydali do stěny. Byli jsme v pěti tisících metrech. A najednou můj parťák říká: Ty vole, lavina, fotíme! Máme sérii pěti fotek, jak v sedmi a půl tisících se něco urvalo. Další fotka je, jak je to větší. Další jak je to přes půl obzoru, další přes skoro celý obzor a pak jsme pochopili: A jsme v pr**li!

Co jste dělali?

Parťák říká: Utíkáme! Povídám: To je zbytečný. Utíkali jsme deset metrů a pak nás semlela lavina. Za nějaký čas, který vypadal jako dlouhý, jsme se začali sbírat ze země. Všude sníh – ve slipech, v batohu, my málem udušení. Ještě jsem říkal: Hele, v tom nebi je to úplně stejné jako u nás na zemi, viď?

Co vás zachránilo?

Obrovské štěstí. Tři sta metrů od nás byl hřeben, který tělo laviny odvedl stranou. Nás smetla vlastně jen tlaková vlna. Člověk potřebuje v životě štěstí, jakmile ho nemá, tak je prů**r. Nestačí být jen zdravý, připravený.

Když tělo zůstane navždy v horách, to je představa, se kterou je horolezec asi v míru, ale co blízcí?

My jsme to řešili hlavně na prvních expedicích. Řekli jsme si, kdyby se stalo něco v horách, tak tělo tam nechat. Kdyby se stalo něco v pásmu dole, tak třeba spálit. Naše filozofie byla, že tahat tělo přes půl světa není nic extra potřebného pro lidi tady, i když jsme se jich neptali. Kdybych měl zůstat v horách, tak mi to nevadí. Rozdíl je, jestli je člověk nezvěstný, nebo mrtvý. To se bavíme o právní stránce a následcích. Bohužel se to stalo i kamarádům, že byli nezvěstní, a než byli prohlášeni ze mrtvé, tak tady stojí firmy, účty, manželky a děti nemají peníze, dědictví. V tomhle je ten problém. Jestli tělo zůstane tam, nebo tady, je pro mě jedno.

Horolezectví je nebezpečný sport. Je blízkost smrti něco, s čím musíte počítat předem?

Já teď koukám na Tour de France, je to časovka, takže je to bezpečné. Ale oni jedou v Alpách z kopce stovkou na kole. Taky to není bezpečné. Nebudeme se bavit o motorkářích. Říkám, že nebezpečné je se narodit, protože od té doby máme jedinou jistotu, a to že umřeme. Bohužel někdo dřív, ve dvou letech, někdo na nemoc, na úraz, na blbost jiného. Takhle by člověk nešel nikdy nikam, a stejně ho přejede auto na přechodu nebo mu spadne květináč na hlavu.

Je Himálaj tak nebezpečný, že stačí jedno špatné šlápnutí vedle a je po všem?

To není jen v Himálaji, to je všude. Akorát konkrétně tento případ Kláry Kolouchové je strašně na očích. Já teď hraji hodně golf. První zprávy mě chytily na golfovém tréninku. Je to o stovkách opakování úderu holí. Pro nás amatéry je každý desátý, pak stý úder špatný a míček letí úplně jinam, než chceme. Techniku úderu musíte dostat do těla, vydrilovat, naučit se, dřít na tom. Čím vím jsem rekreační lezec nebo golfista, tím je pravděpodobnost zkažení pohybu nebo úderu větší. To v horách znamená průšvih s fatálními následky.

Přitom lezci mají stále lepší vybavení, techniku, možnosti.

Jo, ale nevím, co se stalo v tomto případě. Může být sebelepší technika, mají tam třeba lana nahoru dolů, ale v určitých místech po deseti metrech, dvaceti, padesáti, se musí z lana přecvaknout na jiné lano. A jestliže tam přijde člověk málo trénovaný, dělal to padesátkrát, nebo tisíckrát, je rozdíl.

Do toho může přijít zdravotní indispozice.

Přijdete tam v různém stavu vyčerpání, můžete skoro nevidět, může být špatné počasí, musíte sundat rukavice a teď vám zmrznou prsty, ty jsou pak tak necitlivé, že nemáte šanci to udělat správně. Může udělat chybu nebo si může myslet, že se cvakl, a přitom se necvakl. Sedne si do toho lana a končí. Je to o zkušenostech. Mára Holeček nebo já lezeme 40 let. Máme za sebou desítky výstupů a stovky v různých horách. Když si někdo jednou nebo dvakrát vyjede do himálajských hor si něco vyšplhat a mezitím žije obyčejný městský život, tak to je sakra rozdíl.

Lezl jste v malých expedicích, bez kyslíkových bomb. To nejde moc srovnávat s výstupy s kyslíkem, že?

Nedá se to vůbec porovnávat. Kdyby na Tour de France někdo jel na elektrokole, tak asi víte, co je to za ostudu, a končí. Zatímco ve výškovém horolezectví se takovýmto lidem říká horolezci. Neříkám, že si nesplní svůj sen, že to není výkon, že tam není nebezpečí, to všechno tam nějakou formou je…

… ale je to jiný sport?

Úplně jiná dimenze. Já je nenazývám horolezci, ať se na mě někdo zlobí, nebo ne. Pro mě je horolezec člověk jako Mára Holeček, Zdeněk Hák, Radoslav Groh nebo třeba i já, kteří jsme lezli odmala na skalách. Na prvním konci lana lezou těžké výstupy na skalkách ve Francii, ve Španělsku, v Tatrách, v Alpách, ve sněhu. Všechno si to vybojovávají sami na prvním konci.

O tom horolezectví je?

Ne že někdo leze, šplhá po zavěšených fixních lanech od šerpů. To byl zrovna případ Nanga Parbatu. Já tam vylezl, pak přišly jiné expedice, natáhly tam přes čtyři kilometry fixních lan. První další lezci byli na vrcholu 30 dní po mně. My s parťákem lezli všechno buď bez jištění, nebo s tím, co jsme si tam pověsili za fixní lana do těžkých úseků sami. To je horolezectví. To, co dělala Klára, jsou… nevím, jak to nazvat, výstupy na osmitisícovky, ale není to horolezectví.

Jak se díváte na komercionalizaci výstupů na osmitisícovky, kdy se občas objeví fotky dlouhých zástupů lidí mířících na vrchol?

Jsem pro svobodu, ať si každý dělá, co chce. Ale ať pak o tom mluví tak, jak to bylo. Tito lidé o tom mluví úplně jinak. Pokud je nepodrobíte pomalu křížovému výslechu, tak řeknou: Byl jsem nebo byla jsem na Everestu, na Annapurně. A tečka. Pro 99 procent normálních lidí jsou pak ve stejné kategorii jako Reinhold Messner, Marek Holeček. To je to, co mi na tom vadí. Jinak hory patří všem, nepatří Jarošovi, Messnerovi. Když tam chtějí lézt, ať tam lezou. Ale další věc je, jak to podávají a jak to podávají média. Dnešní internetový svět je tak rychlý, že vlastně nikoho nezajímá, jaké je za tím zázemí. Pro ně je to hrdina. A to je falešné.

Vy jste za svou životní vášeň zaplatil sedmi umrznutými prsty na nohou na Annapurně. Co ještě vám hory vzaly, třeba i obrazně?

Zažil jsem šílenou tragédii ve 20 letech, kdy má osmnáctiletá přítelkyně zahynula v Tatrách. Díky tomu mám náhled na život a lezení jiný. Když jsem se z toho za dva roky psychicky zvedl, říkal jsem si, že už mě v životě nemůže nic horšího potkat. To platilo do doby, než jsem měl děti. S takovými zkušenostmi se na takové věci díváte jinak.

Byl jste u toho, když vaše přítelkyně zahynula?

Jel jsem s ní do Tater, ale já na východ, ona na západ a měli jsme se sejít v den mého svátku 21. března ve Smokovci. Já tam přišel, ona ne. Nevěděl jsem proč, nebyly mobily. Až když jsem odjel domů, tak mi volali na pevnou, co se stalo. Lavina. Jel jsem zase hned zpátky.

Berete tohle všechno s odstupem času v kontextu života jako něco, co k vašemu sportu a vlastně životnímu smýšlení patří?

Nejde na tom moc měnit. Horolezci nechodí do hor umírat. Kde se dnes žije na hraně? Na Ukrajině, ve válkách nebo rozvojovém světě, kde lidi bojují o život opravdu denně – mají hlad, žízeň. Nám, vyspělému světu, vůbec o nic nejde. My si honíme adrenalin. Horolezci si opravdu sahají na hranu života a smrti. Je to určité ego, styl života. Díky té hraně si ale horolezci váží života mnohem víc než obyčejní lidé. Jdu po ulici a děcka hrající si na písku, smějící se, mě úplně rozzáří.

Na hraně života a smrti pociťujete intenzitu bytí nejvíc?

No jasně. Když jdu ráno do továrny, pak do hospody a z hospody domů zdrbat rodinu, co udělala špatně, tak toho nebezpečí v životě moc není, ale ani těch prožitků. Buďme upřímní a realisti: Tento život žije celkem dost lidí, kteří nás pak na sítích hejtují, jací jsme nezodpovědní blázni, jak si máme platit operaci sami. A přitom mají 120 kilo a jejich léčba stojí mnohem víc než amputace sedmi prstů.

To, o čem jste snil, vylézt na všech 14 osmitisícovek světa, se vám před lety podařilo. Co vás žene dál?

Já jsem o tom nesnil. Jezdil jsem do všech hor, protože mě to tam bavilo, přinášelo mi to radost. Díky postupné cestě od skalek, skal, Tater, Altaje jsem se dostal do Himálaje. Bylo to přirozené. Jako když ti borci se postupně přes malé závody dostanou na Tour de France, což je na kole nejvíc. Byl to pro mě životní styl.

Pohltil vás?

Od 18 let, co jsem začal lézt, se celý můj život motá kolem skal, hor. Založili jsme firmu na výškové práce. Dělali jsme v zimě, v létě, ve strašných podmínkách. Vydělali jsme první peníze, zaplatili si první expedice. Časem to vygradovalo ke Koruně Himálaje a k tomu, že jsem se stal profesionálním lezcem. Dnes jdou bohužel někteří opačnou cestou. Myslí si, že Everest není hora, ale zlatý důl a že ho vytěží. Že na základě slávy z Everestu nastartují kariéru.

Jaká je vaše motivace pro další výstupy, expedice?

Mám vylezlou Korunu Himálaje, Korunu světa. Teď se tak trošku motám okolo nejizolovanějších hor světa. Na podzim jedu na Réunion. Ale to už je jen třešnička na dortu, to už nemá s horolezectvím nic společného. Mě teď strašně limituje koleno po třetí operaci. Nemám meniskus ani chrupavku, bolí to, natéká to, zlobí mě to při sestupech. Výškové horolezectví už vůbec. Věnuju se všem různým sportům pro radost. Klidně mohu o sobě říct, že v současné době už nejsem horolezec.

Horolezec na penzi.

Tak.

Může na horolezce, který zdolá všechny osmitisícovky, přijít něco jako vyhoření?

Myslím si, že ne. Vyhořelý jsem z toho, že ještě nemám hotový ten kalendář. Měl jsem tu výhodu a nevýhodu, že jsem byl vždycky strašně všestranný. I v době, kdy jsem jezdil do Himálaje, jsem jezdil na mořském kajaku, na divoké vodě, na horských kolech závody, hrál jsem volejbal. Horolezectví byl sport číslo jedna, ale nesoustředil jsem se na to, že musím vylézt Korunu Himálaje.

Kdy vás to vlastně napadlo?

Nevymyslel jsem to ani já, ale jeden můj kámoš, právě když jsem se vrátil z Nanga Parbatu, řekl: Tak už vylez všechno, ne? Čuměl jsem na něj. Měl jsem šest osmitisícovek, to v té době neměl tady nikdo aktivní, ale je jich přece čtrnáct! Navíc jsem následující dva roky byl zase neúspěšný. Začal jsem o tom uvažovat až při výstupu na horu Manáslu, to byla má devátá vylezená. To už jsem řekl: Dobře, rád bych to dokončil.

Zařadil jste se mezi legendy horolezectví.

Ani jsem nevěděl, že lidí, kteří to vylezli, je tak strašně málo. Kdybych se na to soustředil, mohl jsem být třeba do desítky. Ale že je těch lidí tak málo, je kvůli tomu, že postupně to někteří vzdávají finančně a časově a obrovské množství jich bohužel padne tak jako Klára. U ní jsem se také překvapivě dověděl, že chce vylézt všechny. Ono to možná také bylo tím, že první tři jí šly. Já z prvních čtyř měl tři neúspěšné. U ní to bylo naopak. Pak si člověk myslí: Hele, vždyť ono je to jednoduché. Není. Ani se šplháním po lanech.

Kdyby vám to koleno dovolilo, láká vás se ještě vrátit na nějakou osmitisícovku?

Asi ne. Je to jen hypotetická úvaha. V Himálaji jsem působil 20 let života. Chtěl jsem se rozloučit nějakém prvovýstupem nebo výstupem po severní stěně Everestu. Před pěti lety jsem se z médií doslechl, že můj parťák Petr Mašek ukončil svou himálajskou kariéru. Když jsem to slyšel podruhé, tak jsem si řekl: No aha, tak on ukončil i mou. Kdyby mi bylo třicet, tak bych to řešil a sháněl jiného spolulezce, ale už jsem byl na konci kariéry. Do hor se můžete v lezení, jaké jsme dělali my, vydat pouze se spolehlivým parťákem. Spoléhali jsme jen na sebe.