Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Těším se moc! Bojujeme & žijeme.“ Smajlík, srdíčko.
Poslední zpráva od Kláry, kterou mám v mobilu. Viděly jsme se týden před jejím odjezdem do Pákistánu a řešily úplně obyčejné věci. Taneční show v říjnu, kterou chtěla vidět, a také drobné rozmíšky s dcerami. Přesněji řečeno, já řešila nějakou svou a ona mě uklidňovala líčením pro změnu těch svých.
„Jako mámy jsme tu od toho, aby si na nás vybíjely svý emoce. Ale odsud posud.“ Utřela mi slzy a objala mě, aniž bych tušila, že naposled. Koupila jsem lístky na show a ona obratem odpověděla výše zmíněnou esemeskou. A ještě dodala: „Pozdravuj bobulku, ať dýchá a užívá vše. Život je krásný!“
Klára pro mě byla důležitá v téhle každodennosti. Znala svět z výšky, viděla věci s nadhledem. Věděla, co je podstatné a co ne. Naučila mě mít ráda sama sebe, pochopit slovo blahobyt, což v jejím podání znamenalo blaho a být. Udělat si to hezký. Umět si vyhodit z kopýtka, propít kus noci a provětrat peněženku – a pak odjet s celou rodinou na dovolenou strávenou na pár metrech čtverečních v bydlíku, jak říkala jejich obytnému vozu, v němž se všechny rodinné emoce prožívaly intenzivně, naplno a hlavně společně.
Byla jako oheň a voda, léto a zima, černá a bílá. Hlučná bytost, která vyhledávala ticho hor. Žena s kusem chlapa v těle, kterého vyvažovala bláznivě barevnými šaty, červenými rtěnkami, vysokými podpatky a hlavně těmi dlouhými, černými a kudrnatými vlasy, jejichž strukturu mi odborně popsala jako „anaserpentně spinózní, což je úkaz, kterým trpí jenom ovce a já“.
I když by všechny její polohy vydaly na sedm kočičích životů, řídila se heslem, že žijeme jen jednou, tudíž tady a teď, hlavně se v ničem nerýpat a neztrácet čas zbytečnostmi.
„Odcházíme,“ zavelela o přestávce divadelního představení, na které nás pozvala kamarádka-herečka. Špitla jsem, že to jí přece nemůžeme udělat, protože si našich prázdných míst určitě všimne. Ale Klára už držela v ruce kabáty. „Je to strašný. A my jsme příliš starý na to, abychom utrácely čas za špatný věci.“
Kláru nešlo neposlechnout. „Kolik ti je?“ podívala se na mě, když jsem se přišla poradit s pracovní nabídkou, kterou vyhodnotila jako nic moc. A já podvědomě také, jen jsem to potřebovala slyšet i od ní.
Potkaly jsme se pracovně před mnoha a mnoha lety, kdy vylezla na Mount Everest a já s ní dělala jeden z mnoha svých rozhovorů. Pak se naše cesty rozešly a znovu spojily, když mi zavolala s nabídkou napsat v ich-formě její autobiografii. Pozice ghostwritera trochu pošramotila mé autorské sebevědomí, ale umožnila mi vcítit se do ní samé a zkusit si na chvíli žít její život.
Vyprávěla mi, jak ji nebezpečí přitahovalo už jako malou holku. Jak měla při horských výšlapech s rodiči první omrzliny ve čtyřech letech. Jak ji táta driloval a byl v tom „opravdu hustej“. Byl to právě táta, který jí vštípil větu: Když jsi na křižovatce, vyber si tu těžší cestu.
Líčila, jak je krásné stoupat nahoru a jak je naopak těžké sestupovat dolů. Na horách i v životě. Protože vrchol je jen půlotočka, nedokončený projekt. Ta největší zkouška přichází až pak.
Popisovala, jak při výstupu na Čo Oju poprvé viděla smrt v přímém přenosu a jak ji to paralyzovalo, než se naučila brát smrt jako možnou realitu. A také si díky tomu uvědomila, jak je všechno strašně křehké a jak snadno člověk udělá chybu, která ho může stát život.
Mluvila o své sestře DeDe, která jí do hor sestavila playlist do sluchátek, o mámě, s níž před každým odjezdem společně vybírala parfém, aby jí pak celou dobu mámu připomínal, o manželovi Martinovi, který ji při prvním setkání v baru Blue Light zaujal tím, jak skvěle tančil. A hlavně mluvila o svých dětech Emmě a Cyrilovi, jimž věnovala onu knihu a s nimiž se v duchu před každým odjezdem loučila. Pro každý případ.
Klára Kolouchová

Horolezkyně Klára Kolouchová.
Klára Kolouchová se narodila 6. září 1978. Stala se první českou horolezkyní, která zdolala tři nejvyšší hory světa: Mount Everest (8849 m n. m.), K2 (8611 m n. m.) a Kančendžengu (8586 m n. m.). Celkově vystoupala na pět osmitisícovek. Kromě tří nejvyšších stanula také na vrcholu Čo Oju (8201 m n. m.) a Annapurny (8091 m n. m.).
Po návratu z Himálaje vydala Kolouchová knihu s názvem Himálajský deník, ve které popisuje svůj výstup na Mount Everest. Druhá kniha s titulem Nahoře nefouká jí vyšla v roce 2022. O jejím výstupu na K2 natočila dokumentaristka Jana Počtová film K2 vlastní cestou, který se do kin dostal v červenci 2020. Kolouchová byla vdaná a měla dvě děti.
Nikdy jsem plně neporozuměla tomu, jaká síla vede horolezce k tomu zdolávat vrcholy za podmínek, které mají k nějaké euforii a slastným prožitkům daleko, alespoň v očích těch z nás, kteří se takhle vysoko nikdy nepodíváme. Jaká síla je vytáhne z postele do mrazu a donutí je s čelovkou zahájit výstup ještě za tmy, to aby byl čas na bezpečný návrat dolů.
Ale jakkoli jsem této Klářině vášni nerozuměla, měla jsem pro ni absolutní pochopení a tak trochu jí tu životní jízdu na plný plyn záviděla. Nahoře fouká, ale dole, vyprávěla mi, dole je nuda. I když v jejím případě byla ta nuda barevná jako duha. Dole byla Klářina základna, bez níž by nikdy nevystoupala na vrchol. Dole byl klid, bez něhož by nikdy neměla sílu ustát nahoře uragán. Dole bylo doma, dole byla její rodina. Dole bylo všechno, co měla ráda, ale o čem říkala, že jí nikdy tak docela nestačí.
Když na třetí pokus zdolala nebezpečnou K2, poslala domů vzkaz: „Milá rodinko, tenhle vrchol je pro vás. A už dám pokoj, jo?“
Nedala, ale upřímně, tehdy tomu stejně nikdo moc nevěřil. To až možná o pár let později, když jsme spolu psaly knížku. Kláře bylo čerstvých čtyřiačtyřicet a poprvé si řekla, že už možná nastal čas. Čas to zaříznout. Jako by jí to šeptal nějaký neznámý hlas. Ale nevěděla, co to znamená. Sledovala kamarády, co zrovna lezli, a táhlo ji to za nimi.
Možná mi vzkazuje osud, uvažovala, že tam nemám být, možná je to jen zkouška, jak moc mi to chybí. Jako když se vrcholový sportovec loučí s kariérou a čeká ho obyčejný život, v němž dřinu a nepohodlí vystřídá klid a bezpečí, ale chybí ony vrcholy, na kterých fouká a na které byl zvyklý.
Zkusila podnikat a spoluzaložila fitness centrum. Vydržela to dva roky – a byla zpět. Tušila jsem to už ve chvíli, kdy jsem do počítače ťukala úplně poslední Klářinu větu v knize: „Kdyby mi teď někdo nabídl možnost pohlédnout do křišťálové koule, co mi osud nadělí, nechám oči zavřené.“
Ani na chvíli mě ale nenapadlo, že by se jednou nevrátila. Působila jako nesmrtelná, jak ji přesně vystihla moje dcera. Na její taneční show v říjnu už bude Klára chybět. Těšila se, však mi to psala, a tak jí to místo vedle sebe držím, i když nejspíš zůstane prázdné.
Jak mi napsala DeDe v den, kdy rodina odhodila naděje: „Ségra patří horám. Už navždy.“