Sobec jsem byl schválně. Berdych o proměně po tenisové kariéře

Právě dnes má narozeniny, je mu čerstvě 41 let. „Dárky? Z toho jsem vyrostl,“ usměje se Tomáš Berdych. Pokud si něco opravdu přeje, tak aby si Češi pod jeho vedením v Davis Cupu zajistili v pátek a v sobotu proti USA v plné O2 areně postup do finálového turnaje.

„Loni jsme na moje čtyřicátiny vyhráli v Americe a bylo to skvělé. Pokud by to kluci zopakovali, vůbec bych se nezlobil,“ líčí. „Už jsem si zvykl, že narozeniny mám v tenisový termín. Osmnáctiny jsem slavil v roce 2003 na svém prvním Davis Cupu v Thajsku. Spíš bych spočítal na prstech jedné ruky roky, kdy jsem v tomhle termínu nehrál. Takové daviscupové narozeniny.“

Česko ve 21. století pořád nenašlo lepšího tenistu, jakkoli ho jeho dnešní svěřenci Jakub Menšík nebo Jiří Lehečka mohou trumfnout. Berdych si dal po konci kariéry pauzu jako málokterý sportovec – plnou jen a pouze radostí života. Cestoval, hrál golf, případně klidně celý den nic nedělal, protože to nebylo potřeba. Tenis? Ani vidět.

Potřeboval čas, dobíjel baterky. Pak pomáhal jako člen týmu Lehečkovi. A najednou to jsou dva roky od chvíle, co vzal v září 2024 pozici daviscupového kapitána. Jako poněkud jiný Berdych, než jakého si pamatují fanoušci. Někdejší ledový muž, který v báječné kariéře dokázal porazit Djokoviče, Federera i Nadala, je chvílemi až k nepoznání. Samý úsměv. Klidná síla.

„Tak děkuju,“ odpoví pobaveně. A v rozhovoru pro Seznam Zprávy už vážněji vysvětluje, že masku si za hráčské kariéry nasadil cíleně: „Lidi viděli jenom záběry na kurt a tam někoho, kdo se snaží vyhrát co nejvíc zápasů. A já jsem k tomu, abych vyhrával, potřeboval soustředění – i sobeckost.“

Pozici profesionálního tenisty jste nazval trefně životem v pračce, kontinuálním kolotočem povinností, dny nalajnovanými hodinu po hodině. Pak jste měl naopak úplnou pauzu, co prožíváte teď?

Je to kompromis mezi tím, co jsem měl jako aktivní hráč, a obdobím, kdy jsem se opravdu věnoval jenom aktivitám, které jsem ze sta procent chtěl sám dělat. Uzrálo to. Nabídka se objevila ve správnou chvíli, s dostatečným odstupem, za daných okolností byla lákavá. Viděl jsem ji jako velkou výzvu, do které jsem se rozhodl jít.

Zrálo vaše odhodlání vrátit se k tenisu? Počítám, že se to neděje impulzivně.

To je hezký kontrast k tomu, jak jsem končil. Jasně, okolnosti už předtím nasvědčovaly tomu, že se takové rozhodnutí blíží, ale pak bylo docela spontánní. Dohrál jsem poslední zápas na US Open, druhý den jsem se ráno v New Yorku probudil a říkám manželce: „No tak dobrý, hotovo. Už hrát nebudu.“ Tímhle stylem se to událo.

Zato návrat byl pozvolný?

Dělo se to pomaleji, přirozeně. Když to vztáhnu už k Jirkovi Lehečkovi – hrál své první čtvrtfinále na Australian Open a já jsem po dlouhé době napsal jeho trenérovi, s nímž jsme odmalinka vyrůstali v Prostějově, pogratuloval jsem mu. Začali jsme si psát víc, za dva měsíce jsem letěl na dovolenou na východ, zastavil jsem se v Dubaji, kde Jirka hrál turnaj, pomalinku to uzrálo. A když to získalo časově dobrý balanc, objevila se tahle možnost. Potěšilo mě to, výzvy mám v životě rád, takže jsem se konstruktivně začal dívat na to, jestli tam jsou podmínky, které od toho já očekávám. To, jestli jsem ready a mám chuť do toho jít, jsem řešit nemusel.

Už tedy žádná impulzivní reakce jako předtím v New Yorku?

To ne, nějakou dobu mi rozhodování trvalo. Je to jiné, rázem se dostávám do pozice, že už nejsem jediný, kolem kterého se to točí a který může všechno rozhodovat. Oproti roli hráče je to obrat o 180 stupňů. Chtěl jsem mít všechno vykomunikované, připravené. Myslím si, že jsem v tomhle dost precizní.

Uvědomil jste si po letech bez tenisu, že vám něco chybělo? Fotbalisté či hokejisté smutní po šatně, legráckách.

Davis Cup mám strašně rád, jako týmová soutěž je v tenise specifický. Tenis je individuální sport, celý rok je člověk pořád sám, hraje sám za sebe. Ano – tohle mi chybělo. Davis Cup byl u mě vždycky na žebříčku priorit vysoko. Je pro mě prestižní pokusit se klukům pomoct, aby si i oni mohli splnit sen a Davis Cup vyhrát.

Přitom osudem tenisty z principu je zažívat úspěchy i neúspěchy sám.

Musím říct, že tohle asi zasahuje do začátků všech českých tenistů, od žáčků a dnes možná ještě od nižších kategorií se jezdí na mistráky, kde hrají týmy a týmovost se u dětí buduje odmala. A ony si velice rychle uvědomí, že to je přidaná hodnota a něco jiného, než co znají celý rok. Většina našich hráčů se na takové turnaje fakt těší.

Sám jste tenis nazval sportem, který je k fanouškům odtažitější, neboť nemohou po generace fandit jednomu klubu jako ve fotbale, v hokeji. Jako by se Češi uměli s tenisem hned víc ztotožnit, když fandí národní vlajce.

Jenom souhlasím. A mám k tomu perfektní dva příklady. Ať jde o Davis Cup, v němž týmovost spojuje, je to velká reprezentace a lidi zápasy neuvěřitelně žerou, sami jsme to zažívali v našich zápasech – pevně doufám, že spousta kluků, kteří tenis začali hrát, se na takovou atmosféru těší. Nemusíme chodit daleko, náš zápas proti USA je toho příkladem. A další moment, kdy jsem zaregistroval neuvěřitelný zájem širší sportovní veřejnosti: Když jsem v roce 2004 porazil Federera na olympiádě. Najednou jsem si říkal: To snad ani není možné, kolik lidí tenis sleduje.

Stát se to na grandslamu, možná ohlas ani tak silný nebude.

Čímž vůbec nechci tvrdit, že tam by to pro mě byl horší výsledek než na olympiádě, ale odezva lidí je úplně jiná. Tohle má u nás obrovskou sílu a já budu vždycky ten, který se za to bude stavět. Proto jsem relativně dost velkým kritikem toho, co se kolem Davis Cupu v posledních letech začalo měnit.

Může někdo džina vrátit do lahve?

Myslím, že džin nejdříve hodně vylétl, pak se na té cestě ztratil, protože vůbec nevěděl, kam letí – a potom začal trošku tušit, kde má lahev, a začal se k ní lehce přibližovat. Ale pořád se do ní ještě nechce vrátit. Což znamená formát, kdy se aspoň první dvě kola hrají doma nebo venku. Final Eight za mě s Davis Cupem nemá absolutně nic společného, jenom název a to, že pak vítězný tým dostane pohár, o který jsme hráli i my. Zároveň bychom v mladé generaci skoro nenašli v top týmech jediného hráče, který zažil ještě starý formát. Takhle to je, musíme se s tím sžít.

Když jste zmínil vztah k fanouškům, vy jste vždycky platil za odtažitého. Najednou jste jiný, přístupnější. Vážně to bylo celé cílené?

Tenis je opravdu strašně individuální sport a musím říct, že je v něm jedna schopnost, kterou by tenista měl mít hodně dobrou a silnou, ale úplně se do společnosti nehodí. Respektive není dobré, když je hodně používaná. A to je být sobec. Za mě to tenista potřebuje.

Proč přesně?

Je to jenom o něm a času moc nemáte. Byť to tak nevypadá, tenisová kariéra může být strašně krátká. Deset let je hezká kariéra. Ano, může to být i patnáct, ale taky pět let. Anebo tři roky. Což nikdo neví, takže musíte všechno dělat s maximálním úsilím a nemáte prostor na moc chyb. Když je člověk trošku sobec, anebo trošku dost sobec, vytváří to kolem něj bublinu, kdy musí kolem lidí lehce proplouvat a opravdu si hledět jenom sám sebe. Se vší úctou a respektem ke svým soupeřům, to tam samozřejmě vždycky bylo.

Popsal jste to i tak, že abyste nemusel odmítat pozvání do společnosti, je lepší je nedostávat, protože máte image někoho, kdo je stejně nepřijme.

Já mám navíc v povaze, že potřebuju být hodně koncentrovaný a soustředěný na to, co dělám. Ono je to tak se vším. Když chcete mít dobrý vztah s přítelkyní nebo s manželkou, musíte se mu věnovat. Když nemáte čas na kamarády, tak co si budeme povídat – že si jednou za rok zavoláme nebo napíšeme, to je sice hezké, ale kámoši jdou na pivo, na fotbal, na to člověk v tenisu čas nemá. Takže vlastně ani moc kamarádů mít nemůžete. Já si vybavím jednoho, s nímž jsem se potkal asi v roce 2004, pak jsme se potkávali náhodně a vydrželo nám to celou dobu. A když jsem skončil, začali jsme se vídat častěji, znají se naše rodiny. Ale je to strašně vzácné. A hrozně si toho cením.

Vaši pragmatickou volbu najednou chápu, ale stejně – nevadilo vám mít chladnější image?

Většina lidí mě zná jenom z televize, tenkrát ani moc sociálních sítí nebylo, takže neměli prostor dozvědět se, jaký jsem. Viděli jenom záběry na kurt a tam někoho, kdo se snaží vyhrát co nejvíc zápasů. A já jsem k tomu, abych vyhrával, všechno soustředění i tuhle sobeckost potřeboval. Věřím, že to na spoustu lidí nemuselo působit dobře.

Nic ve zlém, takový jste býval i na tiskových konferencích. Profesionál, ale s odstupem.

Určitě. Dodneška vnímám, že dokážu docela poznávat energii lidí okolo, a když cítím, že to není můj šálek kávy a že někdo není na mojí frekvenci, jsem spíš opatrný. Moje parta lidí a můj tým mě znaly a věděly, jaký jsem. Navenek už to působí jinak.

Měnil byste?

Ani nevím, jestli by to bylo v něčem lepší, kdybych byl takový, jaký jsem teď. V ten moment jsem se takhle rozhodl a výsledky to přinášelo. Takže nebylo potřeba nic měnit.

Zároveň je vzácné, že kariéru hodnotíte tak, že nemáte ani jedinou výčitku. Že jste v klidu, protože víte, že jste udělal maximum.

Musím říct, že tohle je pro mě s odstupem víc a víc cennější. Nechci znevažovat vyhrané turnaje nebo důležité zápasy, určitě ne, ale do života asi tohle zůstane víc. Když vyhrajete, anebo nevyhrajete, dobrá, výsledek je zapsaný, hotovo, finito. Ale aby vás mělo zbytek života užírat: Ty jo, tam jsem neudělal, co jsem měl… Co se týče tenisové kariéry, tohle v sobě vůbec nemám. A že se mi nepovedlo vyhrát grandslam? Nechal jsem tam, co jsem v sobě měl. Ano, nevyhrál jsem, to je fakt, i já to vím. Ale jsem s tím v míru, stalo se to takhle a já vím, co jsem pro to dennodenně dělal.

Počítám, že navzdory vaší větší otevřenosti nadále razíte přístup: Co nedělám na sto procent, to nemá cenu?

Jo, mám rád detail. A myslím, že to i tahle funkce vyžaduje. Na kurtu už to pak hráč rozbalí sám a prodá, co v něm je, ale pár detailů můžeme změnit, můžou mu pomoci tak, aby si na kurt přinesl všechny zbraně. Sám z kariéry vím, co je potřeba, co mi vyhovovalo – i z toho se snažím čerpat.

Co vlastně znamená být daviscupový kapitán?

Možná bych to přirovnal k funkci manažera v Premier League. Není to jen trénování, nescházíme se tak často, kluci mají své kariéry, a co se týká tréninku, fungují sami. Tady to je víc o naladění celé situace, zařazení různých věcí do skládačky tak, abyste ji měli co nejlíp složenou. Taková multifunkčně-manažerská funkce.

Sedí vám, že nejde o každodenní činnost, ale o pozici, která má dané vrcholy a po nich přijde menší zátěž?

Určitě. Jsou období, kdy je to najednou intenzivnější, člověk se sebere a musí někam odletět a vyřešit to s kluky, pak je volnější období, před zápasem Davis Cupu témat naopak vznikne víc… To je styl, který mi momentálně sedí. Nepotřebuju být dennodenně nachystaný na značkách, to by zatím nebylo ono.

Jak se vůbec změnil tenis od vašich začátků po dnešek? Některé sporty jsou skoro k nepoznání.

Řekl bych, že od roku 2004 nebude změna až tak dramatická, aspoň ne pro laika. Už v mojí generaci se hodně objevovala profesionalita, víc hráčů mělo kolem sebe širší tým, ať už to byli kondiční trenéři, nebo fyzioterapeuti, hráči o sebe daleko víc dbali, což samozřejmě zvyšovalo jejich kvalitu. Co se týče třeba materiálů, tam moc rozdíl nevidím.

Zajímavé, přitom svět se za 20 let ohromně technologicky posunul.

Materiálově je tenis, řekl bych, jeden z konzervativnějších sportů. Když se budeme bavit o přechodu z dřevěných raket na grafitové, byla to určitě obrovská změna, ale já vám můžu říct, že raketu, na kterou jsem měnil v roce 2009, bych si asi i dneska vybral stejnou.

Co je tedy jinak?

Zkušené tenisové oko vidí, že změna lehce nastává až s příchodem dnešní generace, která kompletně obměnila celé kolečko špičkových hráčů. Tenis se stal ještě silovějším, víc zaměřeným čistě na kondiční stránku; možná bych řekl, že se z něj lehce vytratila kreativita. A taky s množstvím technologií, dat a informací přichází pro týmy výhoda, kterou jsme my neměli.

V čem přesně?

Vzpomínám si, že za mě jste na grandslamech mohli v prvních kolech dostat neznámého soupeře, kdy jsme pomalu na YouTube hledali, jestli je ten kluk levák, nebo pravák. Když jsem našel čtyři až šest minut videa, tak jsem byl spokojený. Dneska si o něm vyjedeme tolik dat, že o něm můžeme mluvit hodinu: Jak hraje, kam hraje, jak rychle hraje. Nemyslím si, že si toho všimne běžný fanoušek, ale pro zákulisí je to velká změna.