Triumfy, drogy i průšvih s Izraelem. Borg se ohlíží za svým životem

Když bylo Björnu Borgovi devět let, jeho otec vyhrál malý pingpongový turnaj a on si mohl vybrat mezi nabízenými odměnami. Ukázal na tenisovou raketu. Novému sportu okamžitě propadl a přestal snít, že se stane hokejovou hvězdou.

Potom už šlo všechno hodně rychle.

V pouhých patnácti letech hrál prvně Davis Cup, při pražském čtvrtfinále nastoupil i proti Janu Kodešovi. O rok později pronikl na profesionální okruh a ještě jako teenager stihl získat dva grandslamové tituly. Nakonec se zastavil u jedenácti, což ho řadí na páté místo moderní éry.

Kdo ví, kdyby tehdy mezi cenami nebyla tenisová raketa, nebo otec na turnaji neuspěl, třeba by jedna výrazná část sportovní historie měla docela jiného hrdinu.

Švédský šampion prožil kariéru, která není srovnatelná s žádnou jinou. Ani ne tak počtem úspěchů, jako spíše kvůli skutečnosti, že profesionální sport opustil de facto už ve 25 letech. Dobrovolně a na vrcholu. Vyčerpaný nejen tenisovou dřinou, cestováním, ale i nesnesitelnou tíhou globální slávy.

O jeho citlivou duši se celý život prali démoni se strážnými anděly. Teď se Borg v memoárech Heartbeats rozhodl vyprávět svůj dramatický příběh.

Dlouhé vlasy, čelenka, dřevěná raketa. I ti, kdo tenis podrobně nesledovali, dobře věděli, koho tyto tři věci charakterizují. Protože Borga znali z reklam i společenských rubrik, jeho tvář se na ně dívala z obálek časopisů všeho druhu.

Když v roce 1972 vstoupil do tenisové arény, okamžitě poutal pozornost. Byl jiný. Nepatřil mezi gentlemany z 60. let, jako byli Rod Laver, John Newcombe nebo Arthur Ashe, nedivočil jako Ilie Nastase a Jimmy Connors.

Klasický severský introvert. Byť z donucení, jak přiznává v pamětech: „Jednou, to mi bylo dvanáct, jsem na kurtu vyváděl jako pominutý a dostal distanc. V té chvíli jsem se zařekl, že už nikdy nebudu při zápase ukazovat emoce. Později jsem získal přezdívku Ice-Borg. Hodně lidí si myslelo, že mám mimořádně klidnou povahu, ale kdepak. Byl to jen důsledek hořké zkušenosti dvanáctiletého kluka.“

Přehlédnout se nedal ani díky hernímu stylu. V úvodu zmíněná raketa byla totiž pro dospělé, těžká a velká, tak ji musel držet v obou rukách. Zatímco u forhendu se to odnaučil, bekhend obouruč už mu zůstal. A protože jako kluk dlouhé hodiny urputně pinkal míčkem o vrata garáže, také jeho strategie na kurtu byla podobná. Soupeři si stěžovali, že hrát proti Borgovi je jako snažit se přetlačit zeď.

Mezi špičku se rychle vyšvihl zejména proto, že tenis bral vážněji než jiní. Dokázal být stoprocentním profesionálem. Cvičil jógu, jako první měl stálého trenéra, který s ním cestoval po světě, a pravidelně chodil na masáže, což tenkrát byla dost nezvyklá věc.

Sotva mladý Borg vyhrál pár turnajů, začalo být kolem něj tak živo, že mu pořadatelé museli sjednávat ochranku. Houfy křičících a pištících dívek byly něčím, co do té doby znal jen z filmových dokumentů o Beatles. „V první chvíli jsem vůbec nechápal, co se děje. Najednou se o mně začalo psát, že jsem teenagerovský idol nebo dokonce rocková hvězda,“ vzpomíná. „Upřímně, docela mi to vadilo. Hlavně při zápasech, kde to obtěžovalo i soupeře.“

Brzy si musel rovněž zvyknout, že cokoli udělá, to se stane objektem veřejného zájmu.

Jako když si v roce 1974 za trvalé bydliště zvolil Monte Carlo. Z finančních důvodů, pochopitelně. V rovnostářském Švédsku, kde desítky let vládla sociální demokracie, musel totiž státu odevzdávat 90 procent výdělků.

„Věděl jsem, že jednoho dne s tenisem skončím a pravidelné příjmy ustanou. Co bude pak? Musel jsem myslet i na budoucnost,“ vysvětluje, proč se jako první sportovní celebrita své země rozhodl k takovému kroku.

Neudělal to však jen formálně, kvůli daňovému domicilu. Skutečně se do Monackého knížectví odstěhoval a vzal s sebou i rodiče. Od švédského tisku si za to vysloužil velmi nelichotivé titulky. Byl označován za prospěcháře a odrodilce. Smír nenastal ani ve chvíli, kdy poprvé vyhrál Wimbledon.

Ta druhá nálepka mu hodně vadila, protože ke Švédsku se vždy hrdě hlásil a v 70. letech ho – společně s hudební skupinou ABBA – proslavil po celém světě. V rámci možností dál reprezentoval v Davis Cupu, pravidelně se účastnil i turnaje ATP ve Stockholmu.

Druhou podobnou lekci dostal, když s americkým parťákem Vitasem Gerulaitisem vyrazili na exhibici do Izraele.

Po zápase se byli vykoupat v moři a tam si jich všimli místní vojáci, překvapení, jakou celebritu potkali. Přemluvili tedy Borga, ať se oblékne do armádní uniformy a nechá se vyfotit se samopalem. Ani náznakem ho nenapadlo, na jaký průšvih si tím zadělal.

„Když jsme za dva dny přiletěli do Paříže, byl hotel obklopený novináři, kteří se nás dožadovali ještě víc, než bylo obvyklé. V té chvíli mi došlo, že se muselo něco vážného stát, jenom jsem netušil, co přesně by to mohlo být,“ píše Borg.

Až pak zjistil, že vojáci jeho fotku prodali novinám. Byla z toho aféra jako hrom, neboť značná část západoevropské veřejnosti měla i v 70. letech – navzdory masakru na olympijských hrách v Mnichově a únosům letadel – větší pochopení pro Palestince než Izraelce.

Borg se několik dnů schovával v hotelu, pak se v tichosti přesunul do Monte Carla. To už mu začaly chodit výhrůžky smrtí, nejhlasitější od italské teroristické organizace Rudé brigády.

Pro jistotu si najal osmičlennou ozbrojenou stráž a přes své kontakty oslovil Jásira Arafata, předsedu Organizace pro osvobození Palestiny, s dotazem, jestli se opravdu má strachovat o život. Ten o pár dnů později vydal prohlášení, že nikdo nesmí švédskému tenistovi ublížit.

A bylo po skandálu.

Na absolutním vrcholu se Björn Borg ocitl 5. července 1980, kdy ve wimbledonském finále plném zvratů zdolal Johna McEnroea 1:6, 7:5, 6:3, 6:7, 8:6. Jejich téměř čtyřhodinová bitva bývá řazena mezi nejlepší tenisové zápasy všech dob.

Byl to Borgův pátý triumf na londýnské trávě v řadě – a tento počin dokázal v profesionální éře napodobit pouze Roger Federer.

Zato US Open švédský šampion nikdy nevyhrál, ačkoli čtyřikrát se probojoval do finále. Poslední neúspěšný pokus podnikl v roce 1981. Centrální dvorec zdrceně opustil ještě před slavnostním ceremoniálem a odjel do pronajatého domu na Long Islandu, kde byla nachystaná party. Jenže nebylo co slavit.

Borg ze slušnosti pozdravil hosty a šel se naložit do bazénu. Tam se zničehonic rozhodl: „Je konec. Už nebudu hrát tenis.“

Bylo mu 25 let, byl světovou dvojkou, ale cítil se naprosto vyčerpaný. „Nebavilo mě hrát, nebavilo mě trénovat. Často jsem se sám sebe ptal, jestli tenis je opravdu svět, ve kterém chci fungovat po zbytek života,“ přiznává dnes.

Nejprve si své rozhodnutí a všechny pochybnosti nechával pro sebe. Pouze na konci sezony prohlásil, že si potřebuje na chvíli od tenisu odpočinout. „Nemohl jsem říct pravdu. Měl jsem podepsané smlouvy se sponzory, proto jsem věc řešil tímhle způsobem.“

Oficiální konec oznámil počátkem roku 1983. I když dostával spoustu nabídek a hodně lukrativních, zahrál si už jen dvakrát na „domácím“ turnaji v Monte Carlu a jednou ve Stuttgartu, kde za hladkou porážku v 1. kole dostal nový Mercedes.

Borg tehdy neukončil pouze kariéru, nýbrž i manželství s rumunskou tenistkou Marianou Simonescuovou. Přesně, jak mu předpověděla vědma, již pravidelně navštěvoval (předtím došlo i na její slova, že nikdy nevyhraje US Open).

Svobodu si začal užívat všemi dostupnými způsoby. Už dříve navštěvoval legendární newyorský klub Studio 54, kde se potkával s mnoha slavnými osobnostmi oněch let: s fotbalistou Franzem Beckenbauerem, malířem Andym Warholem nebo s Mickem Jaggerem a jeho kumpány z Rolling Stones.

Dokud hrál, chodil do Studia 54 hlavně kvůli odehnání stresu a nabourání rutiny. Teď tam poprvé šel za novou zkušeností. Za kokainem. „Když jsem ho prvně vyzkoušel, bylo to stejné vzrušení, jaké jsem zažíval při tenise. Úplně jsem cítil, jak mě to nabíjí energií,“ píše v pamětech.

Peněz měl stále dost – ostatně hrál v době, kdy bylo běžné vracet se z exhibic s taškami plnými dolarů – a ještě nějaký čas mohl držet takové tempo. Chvíli bydlel v Monte Carlu, pak v Londýně, New Yorku, Houstonu, Miláně. Podle toho, kde zrovna začínal nový vztah.

První problémy přišly koncem 80. let. Nejdřív ekonomické. Borg se totiž po konci kariéry zařadil ke sportovcům, kteří podlehli iluzi, že když dokázali být úspěšní v jednom oboru, zákonitě se prosadí i v jiném. Založil oděvní značku Björn Borg Underwear a měl s ní velké plány. Zpočátku i docela úspěch.

Jenže po čase zjistil, že byznys nefunguje, jak by měl, a ze všech obchodních ambicí vystřízlivěl ve chvíli, kdy firma zkrachovala. Musel prodat dům ve Švédsku i komerční práva na své jméno.

Podobně zničující pro něj bylo manželství s italskou zpěvačkou Loredanou Bertè. Když se v únoru 1989 předávkoval alkoholem, kokainem a prášky („To byla moje obvyklá samoléčba“), věděl, že musí radikálně změnit životní styl, jinak ho čeká hodně smutný konec.

Rozhodl se tedy opustit Milán a vrátit se k tenisu. Sport, který ho proslavil po celém světě, měl teď být jeho terapií.

Na kurtech se znovu objevil v roce 1991. Bylo mu 35 let a jeho hra, stejně jako dřevěná raketa, už docela vyšly z módy. Dva roky se zkoušel prosadit, ale bez úspěchu. Nevyhrál jediný zápas a na žebříčku ATP se vyhoupl nejvýše na 769. místo.

Proto s povděkem přijal založení seniorské tour. Po celém světě se totiž našlo hodně fanoušků, kteří zase rádi v akci viděli jeho, McEnroea, Connorse a spol. Navíc se tam daly vydělat zajímavé peníze. Borg se díky tomu po letech vrátil i do Prahy, tentokrát se při veteránském turnaji představil na Štvanici.

Shodou okolností to bylo v roce 1993, kdy prožil další z dramatických okamžiků. Nečekaně zkolaboval v Nizozemsku, na mostě cestou na stadion, a probudil se až v nemocnici.

Byl to dozvuk jednoho z drogových úletů, před kterými ho neuchránil ani návrat k tenisu. „Obvyklá večeře s vínem ve mně probudila staré návyky a důsledkem party bylo, že tělo vypovědělo službu. Naživu jsem díky tomu, že na blízku byli lidé, kteří rychle zavolali sanitku. A že zřejmě znovu přiletěl můj strážný anděl.“

Borg se zklidnil až v novém tisíciletí. Potřetí se oženil a v roce 2003 se mu narodil druhý syn Leo, který se také snaží prosadit jako profesionální tenista.

Volný čas tráví převážně ve Švédsku a na slunné Ibize. V bezpečné vzdálenosti od všech démonů.

Znovu navštěvuje grandslamové turnaje, kde bývá vítán jako legenda z největších. Těší se mimořádnému respektu, byť hodně jeho zápisů celkem nedávno překonala trojice Roger Federer, Rafael Nadal, Novak Djoković.

Samozřejmě s nimi bývá porovnáván, přes příkop několika dekád. I když je to jedna z věcí postrádajících většího smyslu.

Borg hrál v časech, kdy historie profesionálního tenisu byla skromná, a tak hráči nebyli posedlí milníky a statistikami. Má tedy „jen“ jedenáct grandslamových titulů, zhruba polovinu toho, co dokázaly největší hvězdy 21. století, ale do velké míry je to dané tím, že jeho podobné počty příliš nezajímaly.

Vždyť jedinkrát startoval na Australian Open, hned na začátku kariéry. Další roky pravidelně vynechával. A nebyl sám. Connors sice hrál do 40 let, ale u protinožců se ukázal jen dvakrát. Neboť to byl nejméně oblíbený turnaj. S nízkými odměnami a ve vánočním čase, kdy se málokomu chtělo cestovat na druhý konec světa. Navíc hned po Novém roce se v New Yorku konalo finále Masters, tehdy prestižnější i lépe placená akce.

„Austrálii jsem míval v plánu pro případ, že bych vyhrál Paříž, Wimbledon i US Open a měl naději získat Grand Slam. Ale to se nikdy nestalo,“ vysvětluje Borg.

Přitom tehdy se v Melbourne ještě hrálo na trávě, tudíž šance na několik dalších titulů a vylepšení historických statistik jistě existovala.

Ostatně dnes má Borg ke své kariéře poměrně nesentimentální vztah. V roce 2006 se dokonce rozhodl všechny wimbledonské trofeje prodat v aukční síni Bonhams. Když se zpráva dostala do médií, hned mu volal McEnroe, jestli se nezbláznil a ať aukci okamžitě zruší.

„Poslechl jsem ho. A svoje trofeje jsem si pak musel koupit zpátky,“ píše Borg v memoárech.

Možná je to historka, která jeho životní cestu vystihuje nejdokonaleji ze všech.