Hlavní obsah

Světští v krizi: Našli bychom jinou práci, ale náš život je silná droga

My, světští. Nový díl publicistického pořadu Šárky Kabátové (Video: Šárka Kabátová, Seznam Zprávy)

 

Reklama

28. 2. 16:27

Odmalička jsou zvyklí kočovat po celém světě a přivolávat pozornost křiklavými barvami nebo hlučnými ampliony. Teď mezi cirkusáky a kolotočáři zavládlo ticho. Kvůli koronaviru přišli o přirozené životní tempo.

Článek

Namísto něj poznávají stereotyp, nejistotu i absenci potlesku. Jak se žije světským poté, co svůj svět odložili do kamionů odstavených kdesi mezi českými poli? I o tom je další epizoda pořadu „My“, která má současně i audiovizuální podobu s názvem „My, světský“. Tu si můžete pustit v úvodu článku.

První zimoviště – Stará Lysá. Už z dálky jsou vidět kamiony s polepy Cirkusu Humberto. Slyším zvířata a ruch práce. Někdo by si mohl myslet, že když nemůžou cirkusáci vyjet na štace, nic nedělají. Tak tomu ale není. Cirkusáci pracují, pandemie nepandemie. O zvířata se někdo přeci musí postarat. A to není zrovna snadná ani levná záležitost. Krmení vyjde třeba i na 300 tisíc měsíčně.

Život na sekyru

„A z čeho teda teď aktuálně žijete?“ ptám se principála Hynka Navrátila i jeho syna, Hynka ml., který je ředitelem cirkusu. „Co se týče krmení, tak máme ještě takové kontakty, že nám nechávají na dluh a počítají s tím, a my teda taky, že až vyjedeme, tak jim to zaplatíme. Doufám, že jo. Nechceme žebrat. K tomu jsme se ještě nechtěli snížit,“ říká s nepřehlédnutelnou frustrací v hlase principál.

Je znát, že je rozzlobený a smutný zároveň. Zloba směřuje k politikům, smutek k absenci potlesku a show. Poslední představení proběhlo 1. října loňského roku, nicméně i to bylo spíš výjimečné. I předtím se musel cirkusácký ansámbl odmlčet.

Život „na sekyru“ principála trápí, byť ví, že Cirkus Humberto patrně přežije ledasco. Nějaké úspory ještě zbývají. „Silný cirkus to zvládne,“ utvrzuje sám sebe.

+37

Podobné emoce ovládají také rodinu Helferů, kteří provozují už od konce předminulého století slavný lunapark. Objíždějí s ním třeba břevnovské slavnosti, Matějskou pouť a další akce po celé republice. Část rodiny uspěla i na evropském trhu. Teď jsou jejich pestrobarevné kolotoče a jiné atrakce zaparkované v zimovišti kousek od Prahy. Přestože v obci Dehtáry mají svůj domov, raději by zase vyrazili na štace.

„Zvykli jste si už na jiný životní styl?“ ptám se manželů Helferových, kteří svůj barevný život složili do náklaďáků a kamionů a teď žijí v baráku, ve kterém dominuje akorát bílá a šedá barva.

„No, nezvykli, ale co dál můžeme dělat. Musíme ještě počkat, no,“ tvrdí v připomínce toho, co se děje ve světě. Dokud neskončí pandemie, atrakce nezapnou. Jejich dny teď ovládá stereotyp a nuda. „Náš koloběh života je takový, že ráno vstaneme, uklidíme, uvaříme, no a pak jsme doma,“ líčí Karel Helfer se ženou.

Nejhorší je pro ně ticho. „Když můžeme být s těmi kolotoči venku, tak ráno uklidíme a pak jdeme ke kšeftu, k těm atrakcím. Buď jsme na pokladně, nebo u těch atrakcí vybíráme žetony a pouštíme je. Tam je muzika, rušno. A barvy.“

Je to droga, nepřestaneme

Nabízí se otázka, proč si světští během pandemie nenašli jinou práci. Oni sami si uvědomují, že si asi veřejnost ťuká na čelo, když pročítá jejich internetové stesky nad tím, že nemají moc co na práci. Jenže odpověď kolotočářů a cirkusáků je vesměs jednoduchá a všeříkající.

„Je to droga,“ říká Hynek Navrátil uprostřed prázdné manéže. Jeho slova občas přerušují lvi, kteří bydlí jen pár metrů od místa, na kterém vedeme rozhovor.

Foto: Vojtěch Veškrna

Hynek Navrátil ml. s medvědem Matějem.

Do toho si bere slovo jeho syn. „Cirkus, to je můj život. Já klidně můžu dělat něco jiného, ale cirkus, to je můj život, to je můj svět. Ráno otevřu dveře, mám naproti sobě lvy, mám naproti sobě slony, medvědy, to je můj život. Tohle všechno, ta vůně, ten potlesk publika, to je víc než ta gáže, to je prostě srdcová záležitost,“ říká cirkusáckou hantýrkou lehce teatrálně. Přesto je každé jeho slovo uvěřitelné. Navrátilovi zkrátka cirkus nikdy neopustí. To je jasné.

Stejně přesvědčení jsou i Helferovi. Přesto se musím zeptat. „Zvládl byste stereotyp běžného smrtelníka – usadit se někde v baráku a tam žít třeba 25 let?“

„No, tak třeba přes tu zimu jo, ale jinak rozhodně ne.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované