Hlavní obsah

Takhle se rodili noví mocní. „Že by nás školila KGB, je směšné,“ popisuje vlivný sportovní boss

Ivo Kaderka před někdejším sídlem Prognostického ústavu (Video: Jiří Pšenička, Seznam.cz)

13. 11. 16:56

Byla to obrovská forsáž do další kariéry, říká někdejší benjamínek z legendárního vědeckého pracoviště.

Článek

I po třiceti letech prý cítí Ivo Kaderka, nyní předseda Českého tenisového svazu, velkou nervozitu, když se jen přibližuje k místům, kde v pražské Opletalově ulici sídlil Prognostický ústav. Instituce, z níž vzešlo mnoho vrcholných představitelů polistopadového režimu. On do do ní vstoupil v roce 1986, když mu bylo pouhých 22 let. Ač se o tom moc neví, byl tak v ústavu nejmladším ze všech výzkumných pracovníků, benjamínkem. „Ještě teď se mi svírá žaludek, když si vzpomenu, jak jsem sem chodil na porady,” poznamenal Kaderka před bývalým sídlem ústavu v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jak jste se vlastně v tak mladém věku do ústavu dostal?

To byla všechno obrovská náhoda. Já jsem ještě jako student Národohospodářské fakulty VŠE dostal nabídku od docenta Rendla, zda bych neměl zájem po skončení studia tam zůstat jako aspirant a potom asistent. V té době to byla nabídka z říše snů, ale politickými orgány jsem nebyl schválen, protože naše rodina měla špatný kádrový profil. V té chvíli mi přišla nabídka z Kabinetu prognóz ČSAV, od profesora Valtra Komárka, který byl výborným kamarádem docenta Rendla. Valtr vyloženě sbíral mladé talentované lidi do svého týmu, do nově vznikající ústavu, který měl na zmíněný kabinet navázat. Nevěděl jsem tehdy, o co přesně jde, zda to mám přijmout, nebo zůstat v rodném Vsetíně, ve Zbrojovce, od které jsem dostával podnikové stipendium a kam jsem měl nastoupit. Během roční vojny jsem si to měl rozmyslet. A já se nakonec rozhodl, že to stipendium Zbrojovce vrátím a půjdu do Prahy, kde jsem neměl v tu chvíli ani kde bydlet. Takto jsem v roce 1986 u Valtra začínal. Jako nejmladší ze všech, benjamínek.

Co to znamenalo být benjamínkem? Chodil jste starším kolegům-ekonomům pro pivo?

Nic takového. Chovali se ke mě všichni nesmírně slušně. Ti lidé, co tam byli, měli obrovskou úroveň, noblesu. A i proto jsem dnes zděšen z úrovně řady politiků, neříkám že většiny, ale tenkrát to byla úplně jiná liga. Mně stačilo mezi těmi lidmi sedět a poslouchat, když se bavili o odborných věcech. Dostával jsem do hlavy neuvěřitelná kvanta znalostí.

S kým jste si byl nejblíže?

Skvělé vztahy jsem měl s řadou lidí, od Tomáše Ježka, pozdějšího ministra pro privatizaci a šéfa FNM, s nímž jsem chodil hrát i basketbal, až po Karla Dybu, který se po revoluci stal ministrem hospodářství. S ním jsem zase hrával tenis. V kanceláři se mnou seděl Jan Mládek, můj celoživotní kamarád, později dvojnásobný ministr. Také Zdeněk Tůma, pozdější guvernér ČNB, a Vladimír Rudlovčák, bývalý náměstek ministra financí. A přes příčku seděl třeba Míla Ransdorf. Dej mu pánbůh nebe.

Jak jste si rozuměl s tímto kovaným marxistou, jenž byl v poslední fázi svého života europoslancem za komunisty?

Počkejte, počkejte. Míla byl sice marxista, ale neznal jsem vzdělanějšího a sečtělejšího člověka. Jiná věc je, že jak byl chytrý, byl v mnohém i naivní a na to doplácel. Byl hluboce levicově orientovaný, ale také naprosto renesanční člověk. Já ho měl hrozně rád. Jako absolutně většinu lidí, co tam pracovali. Vedle v kanceláři seděl třeba Zdeněk Jirků, manžel Boženky Jirků, která dnes dělá charitu – Konto Bariéry. I Zdeněk byl člověk mimořádného rozhledu a mimořádných schopností, byť byste jej jistě mohl zařadit i k nomenklaturním kádrům, protože kdysi dělal vysokou funkci v Československé televizi.

Pro vás tyto okolnosti nikdy žádnou roli nehrály?

Podívejte se, za toho minulého režimu, když jste byl výjimečný, tak jste mohl být buď těžký disident a být obrok zavřený v kriminále, nebo jste byl třeba v prognosťáku. Tam byli komunisté i nekomunisté. Nikdo to neřešil.

Vás nikdo ke vstupu do strany nepřesvědčoval?

Nikdy nikdo. To ani nebyl Valtrův styl. A já na to všechno vzpomínám veskrze pozitivně, jako na neuvěřitelné období mého života. Kromě jiného to byla obrovská forsáž do další kariéry. Jednou, už hodně dávno po revoluci, mi Valtr Komárek řekl, Ivo, z těch mladých lidí jsem vás měl stejně nejradši, ale mám pocit, že jsem toho pro vás moc neudělal. A já mu říkal, v mém profesním životě pro mě nikdo nikdy neudělal ani zlomeček toho, co vy. Já jej miloval. A mluvil jsem s ním i v roce 2013, možná dva týdny před tím než zemřel, a to mi říkal, Ivo, měli bychom spolu zajít někam na polívku a ještě zavzpomínat, já už teď moc nejím, ale tu polívku ještě snesu. Už jsme to nestihli.

Řekli byste si, úplná blbost, ale...

Co přesně jste v ústavu dělal?

Ono je to až úsměvné, ale já se tehdy věnoval věcem, které jsou dnes, v době diskusí o útlumu fosilních paliv, vysoce aktuální. Mým prvním úkolem bylo začít počítat perspektivy vodíkové energetiky pro malou československou ekonomiku, tenkrát ještě neotevřenou, která měla do budoucna mít majoritu své energetické výroby v jaderných elektrárnách. A ty jaderné elektrárny mají kontinuální výkon, který nelze měnit dle aktuální spotřeby, přičemž část energie končila jaksi vniveč. Valtr Komárek mě nechal spočítat, jak by ta vyrobená kvanta energie bylo možné jednoduchou elektrolýzou převést do vodíku, který je nejlepším médiem pro uskladnění a přenos energie. A jaké úspory by to mohlo ekonomice přinášet. Řekli byste si možná, úplná blbost, ale dnes po třiceti letech? Stává se to realitou. A naplnily se i mnohé další body z té prognózy, kterou ústav zpracovával.

Někteří bývalí zaměstnanci ústavu nicméně vzpomínají, že ta velká prognóza, kterou měl ústav vypracovat, nikdy nebyla dokončena, pouze některé její dílčí části.

Byla dokončena, já ji mám ve svém archivu… Musíte si ale také uvědomit, jak a k čemu ten ústav vznikal. Chytrostí Valtra Komárka byl postaven a dohodnut s tehdejším establishmentem jako poradní orgán celé té řídící sféry. Ta si měla z těchto prognostických vizí a scénářů brát poznatky pro své rozhodování. Komárek to udělal geniálně. Vzal si tam výjimečné lidi – teď nemyslím rozhodně sebe – špičky oborů, bez ohledu na jejich kádrový profil. A dokázal vytvořit takovou personální a vědomostní sílu, že se z prognosťáku po pádu režimu stala přirozená základna toho nového režimu. Z ústavu odcházeli lidé rovnou do vysokých státních funkcí. A já bych těžko hledal někoho, kdo se v tom novém systému vůbec neuchytil.

Co říkáte teorii, že za zřízením ústavu stála sovětská KGB? Vždyť o něco dříve obdobné prognostické pracoviště vzniklo v Sovětském svazu z vůle někdejšího šéfa KGB Jurije Andropova.

To je úplná blbost. Jaká KGB? Já chodil denně po těch chodbách ústavu, mluvil jsem denně s těmi lidmi, to neřídila žádná KGB. Vše, co se tehdy v Evropě stalo – vznik polské Solidarity, sovětská perestrojka, pád Berlínské zdi, naše sametová revoluce, rozpad Sovětského svazu – mělo své přirozené příčiny. A úvahy o tom, že KGB v Prognostickém ústavu chystala lidi na převzetí moci, jsou pro mě směšné.

A co třeba postava Karla Köchera – muže, který před prognosťákem pronikl v USA do struktur CIA, ovšem Američané jej odhalili jako „krtka” pracujícího pro Sověty?

Tak zrovna z toho člověka na mě sálala hrůza, negativní energie, ale to byl asi jediný z ústavu, o němž toto mohu říct. Nezkoumal jsem, jak se tam dostal. Přečetl jsem si to až dlouho po revoluci ve Valtrově knize.

Do Ženevy i Norimberka

Prognosťák byl pověstný i tím, že zaměstnanci měli možnost cestovat do kapitalistické ciziny, když pro zbytek národa to bylo vesměs zapovězeno. I vy jste cestoval?

Valtr Komárek mě jednou poslal do Ženevy. Na výstavu vynálezů, objevů a nápadů. Byl jsem týden v Ženevě, v té době, pane! Kdybych byl třeba kandidátem strany, ale to já nikdy nebyl. Později jsem byl zase v Norimberku na jiné podobné výstavě. Valtr takhle s lidmi pracoval, dával jim příležitosti, jaké jinde nebyly. Podruhé jsem byl v Ženevě v únoru 2013, kdy jsme tam hráli Davis Cup a Berdych s Rosolem sehráli nejdelší čtyřhru historie. V té samé hale, co byla ta výstava. Neuvěřitelná shoda náhod.

Jaké jste měli pracovní podmínky?

Výborné a pohodové, já na to nedám dopustit. Když jsem třeba nepřišel den do práce, nikdo mě nehledal. Panovala v tomto ohledu velká důvěra, my měli totální volnost. Když jsem chtěl jít do knihovny v Klementinu, abych si něco nastudoval, tak jsem mohl kdykoliv. Zapsal jste se do sešitu a nikdo se mě neptal, zda tam budu den nebo dva. Chodili jsme i na semináře do Ekonomického ústavu ČSAV. I tam jsme měli kamarády – ekonomy jako Karel Kříž, Roman Češka, Ivo Gavlas či Jiří Jonáš. I oni po listopadu 1989 udělali velké kariéry. To byla jiná skupina, ale my spolu chodili na pivo.

Kolik jste tehdy vydělával?

Když jsem byl na úvodním studijním pobytu, tak ještě málo. Základní nástupní plat byl tuším 1500 až 1800 korun. Ale když už jsem byl vědecký aspirant a když jsem obhájil disertaci a stal se i kandidátem ekonomických věd, měl jsem kolem 4 až 5 tisíc korun. A to byly v té době velké peníze.

Prý ti starší zaměstnanci ústavu běžně brali sedm až osm tisíc korun v době, kdy průměrná mzda byla okolo 3,5 tisíce.

To určitě ano, možná i více.

Mohl si v téhle pohodové atmosféře člověk vůbec přát nějakou změnu systému? V zásadě vám nic nechybělo.

Já bych byl hrozně nerad, aby to vypadalo, jaký je snad Kaderka levičák a staromilec. Nicméně také ale říkám, co tehdy lidem chybělo? Nikdo jakoby nic neměl, ale v zásadě všichni měli to pohodové málo, co k životu postačuje. Měli zadarmo byty, každý škodovku, chalupu, zadarmo školku, zdravotnictví, rekreaci ROH. Půlka národa skoro nic nedělala a jenom si na práci hrála. Dnes když tohle někomu řeknete, kdo to nepamatuje, tak se ptá, jak to bylo vůbec možné.

Ale právě vy, prognostici, jste museli tušit, že ten systém jde do kytek, nebývalým tempem se zvyšuje vnitřní dluh.

Systém šel do kytek. Věděli jsme všichni, že je to neudržitelné a proto jsme také změny podporovali.

A Klaus řekl: Měl bych být premiérem

Jak vzpomínáte na Václava Klause?

Ten byl vždycky ostrý, ale řeknu vám, že když se s ním dnes občas potkám, říkám mu, pane prezidente, moc rád bych zase někdy zašel s vámi na oběd, já už mám doslova absťák na chytré lidi. Povím vám, jaké to bylo, když v roce 1987 do našeho ústavu ze Státní banky československé přešel. Pamatuji si, jak poprvé vystoupil u obhajoby jedné vědecké práce. Něco takového jsem do té doby v prognosťáku neslyšel. Prohlásil, že je to celé špatně, že ta čeština, kterou je ta práce napsána, to je jakoby to psal neandrtálec. Jen jsem valil oči. Ale pochopil jsem brzy, jaká je v něm obrovská síla, jaký je to také výjimečný člověk. Takový druhý Klaus se už nenarodí, nikdy. Jednou mi ale dal i pěkně za uši. To když Karel Dyba odjel do Ameriky na stáž. Než odjel, řekl mi, až budeš mít Ivo hotovu tu svou práci, zajdi za Růženkou, naši sekretářkou, a ona ti ji přepíše. Když jsem tam asi po dvou týdnech zaťukal, seděl pod lampičkou inženýr Klaus. Otočil se na mě, co jej ruším. A já mu tehdy po kaderkovsku bodře říkám, pane inženýre, hledám Růženku. Začal se hned vyptávat, až jsme se dostali k té mé práci, která se týkala hutnictví. On vstal a říká mi, hmm, tak tedy píšete o hutnictví? Dvacátou práci, třicátou, nebo kolikátou?! A kdo vám ji oponuje? Řekl jsem, že Karel Dyba. A on na to, teď jsem místo něj šéfem makroekonomické sekce já. Nakonec jsem utíkal, až se za mnou prášilo.

A jak se choval Václav Klaus v době revoluce?

Pamatuji si na zážitek nějakých deset dnů, možná týden před revolucí. Šli jsme na oběd do restaurace U staré pošty – Tomáš Ježek, Václav Klaus, Karel Kříž a já. Sedíme, dali jsme si pivo, Václav Klaus jen malé. A on říká, už jste četli ten Jakešův rozhovor? Ježek a já říkáme, že ne, nečetli. Karel Kříž dodal, proč bych to měl číst, abych byl ještě víc naštvanej? Václav Klaus na to, všichni byste si to měli přečíst, aby vám došlo, že já bych už měl být tím předsedou vlády! Napůl v legraci a napůl vážně. Smáli jsme se všichni. No a za týden, bum, revoluce, Václav Klaus krátce na to ministr financí a hlavní ekonomický vůdce, společně s Valtrem. Co následovalo, víme všichni.

Ve správný čas na správném místě

Jak jste vnímal vzájemný rozkol Klause s Komárkem a Klausovo vítězství v boji o podobu ekonomické transformace?

Rád jsem tomu nebyl, já měl rád oba. Každého kvůli něčemu jinému. Václav Klaus je neskutečná intelektuální a lidská energie, hotová smršť. Takový už se nenarodí. A Valtr byl zase jiný – velmi milý a příjemný společník, také ale výborný personálně-politický šachista a stratég. Uměl skvěle hrát hru na té politické šachovnici, dokázal neskutečné věci dohodnout, vyjednat. Ono totiž nešlo jen o to, kdo co znal a uměl, ale abyste také byl schopen tahat za ty správné nitky. A v tom byl Valtr mistr. Bez něj by ten ústav nikdy nevznikl.

A co Miloš Zeman? I na něj máte osobní vzpomínky?

On do prognosťáku přišel až po revoluci, ale v kontaktu s námi byl vždycky. Všichni jsme se znali. I to byl ďábel s nekonečným množstvím energie. Byl námi všemi vnímán jako velká síla. Hlavně poté, co v létě 1989 vydal svůj slavný článek v Technickém magazínu, kde tepal do tehdejšího systému. Nemohl sice znát všechny nás, mladé janky, ale my jeho velmi dobře. Pamatuji, jak jednou přišel k nám, na Václavské náměstí 55, zaťukal na naši kancelář a říká, koukám, že Vlado Rudlovčák tu dnes není, nepůjde se mnou někdo z vás na pivo? Když jej těsně po revoluci Valtr přijal do ústavu a my přesídlili na Žižkov, potkal jsem jej tam jednou na chodbě, jak kouří. Zeptal se mě, nedáte si se mnou cigaretu, pane kolego. A já, ač jsem jinak téměř nekouřil, jsem si s ním velmi rád zapálil. Nedávno jsme na to zavzpomínali při Fed Cupu, když se už jako prezident přišel podívat na naše tenistky.

Vy sám jste byl po revoluci třeba náměstkem ministra pro místní rozvoj a náměstkem ministra školství. Jak moc vám pomohlo, že jste měl všude ve vysokých funkcích bývalé kolegy a kamarády?

No jasně. Byla to hlavně v úvodu velká přidaná hodnota a komparativní výhoda. Když jsem třeba ve svých 31 letech dostal nabídku být kancléřem ministra zdravotnictví, nezastírám, že mě oslovil někdo, kdo mě znal už z prognosťáku. Znali jsme se všichni osobně, odborně i lidsky. Takže bylo jasné, že ten, kdo vstoupil do funkce, například ministra, nebo náměstka ministra, vytvořil si svůj tým z lidí, které znal, věděl, co umějí a mohl se na ně spolehnout.

Jak si vysvětlujete, že se prakticky všichni v tom novém režimu prosadili? Bylo to jen dílem jejich odborných předpokladů?

Jsem o tom přesvědčen. Ale také dílem toho, že ve chvíli toho revolučního zlomu byli všichni hodně vidět a slyšet. Byli ve správný čas na správném místě.